Libor Fojtík

Dobrovolná skromnost

Vaše dokumentární cykly jsou sarkastické. Tento se liší shovívavostí, ba souzněním. Je to protipól projektu Plastic Family, v němž se prostřednictvím panenek Barbie rozmístěných v turistických letoviscích vysmíváte konzumnímu životu?

Ironie a menší dávka sarkasmu či černého humoru, to je mi blízké. Fotografie je pro mne reakcí na to, co se mi honí hlavou a jaký mám postoj k okolnímu světu. Před několika lety jsem se ohlédl a zjistil jsem, že většina mých témat se dotýká stylu života různých lidí. Soubor Plastic Family je opravdu protipólem Dobrovolné skromnosti.

Znamená to, že v ní vidíte nějaké východisko?

Lidé budou stále „tlačit na pilu“ a nedělám si iluze, že by tento způsob života chtěla většina, pro některé včetně mě to ovšem může být ta pravá osobní cesta.

Vznikl cyklus z vaší vůle, nebo příležitostně?

Jako školní úkol pro profesora Jindřicha Štreita. Měli jsme vytvořit maketu knihy včetně grafické úpravy, vazby atd. Napadlo mě toto téma, protože jsem se o ně zajímal.

Odkud snímky pocházejí?

Několik „dobrovolně skromných“ žilo i nedaleko mého domova ve Frenštátě pod Radhoštěm, přes ně jsem se dostal na Slovensko do pohoří Javorie, do vesničky Záježová. Původně jsem chtěl zdokumentovat život těchto lidí v širším regionu, ale nejen z časových důvodů jsem se rozhodl pro jedno místo, kam jsem během celého roku jezdil.

Jaké byly vaše dojmy při první návštěvě?

Zprvu mi naskakovala husí kůže, když jsem slyšel slovo komunita, ale v Zaježové je to něco jiného, obyvatelé Lazů vědí, že pod jednou střechou nemůže bydlet několik rodin. Jsou roztroušeni po okolí, a když je potřeba, tak si pomáhají, navštěvují se a prostě žijí normální život jako za starých časů, kdy jeden měl koně, druhý ovce nebo uměl nějaké řemeslo.

Zdálo se vám, že lidé žijící v obtížných podmínkách mají ze života víc než ti v pohodlí?

Jisté je, že čas tam běží o mnoho pomaleji a spíš se lidé řídí ročními obdobími a počasím. Takže jsou, řekl bych, i víc v pohodě.

Na čem pracujete nyní a k čemu se chystáte?

Dokončuji magisterské studium na Institutu tvůrčí fotografie, teoretickou práci budu mít na téma Inscenovaná dokumentární fotografie u nás. Chtěl bych udělat knihu se snímky „Laciných fórů“ – to je dá se říct umělecká skupina, společně s kamarády čas od času vymyslíme nějakou performanci. Dále doplňuji bizarními snímky soubor Absurdistán – domov můj a především se snažím vychovávat svou osmnáctiměsíční holčičku, která je pro mne důležitější než všechny fotografie.

Libor Fojtík

Libor Fojtík (1977) fotografoval a vystavoval dokumentární soubory z cest po Japonsku, Indii, Rusku, Vietnamu, Mongolsku nebo Novém Zélandu. Některé soubory z ČR se zabývají tématy konzumní společnosti a absurdity všedního dne. Byl fotoreportérem agentury ISIFA. Nyní pracuje jako fotograf Hospodářských novin. Je lektorem kursů fotografie v pražském Institutu digitální fotografie. Se souborem Absurdistán – domov můj vyhrál 1. cenu ve fotografické soutěži FRAME a také 1. cenu Czech Press Photo 2010 v kategorii Každodení život. Studuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Žije v Praze. Více na www.liborfojtik.com.

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Libor Fojtík

Dobrovolná skromnost

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu