Technologickou inovaci, tu matku pokroku, nelze zadret. Dokonce i já jsem se zbavil tvrdošíjné neústupnosti a po několikaměsíčním naléhání spojených softwarových mocností jsem opustil prohlíeč Internet Explorer 6 (U vás nadále nebudeme podporovat, vyhroovaly mi, kdy jsem občas potřeboval vylovit nějakou perlu ze studnice lidské moudrosti, která se, jak známo, definitivně přesunula ze zaprášených utříděných knihoven do snadno prohledatelného internetového bordelu. – Nedávno jsem si to ověřil, kdy jsem po kliknutí překvapivě nenalezl citát připsaný v kníce mého oblíbeného autora slavnému filozofovi; připadal mi podezřelý [ten citát] a skutečně jsem ho nenašel ani po pročtení celého, naštěstí nepříliš rozsáhlého filozofova díla ze zaprášené knihovny; zda jde o autorův omyl, nebo o post-moderní zcizení, zatím se zdráhám autora zeptat, co kdybych se projevil jako nevzdělaný blb) a se synovou pomocí, pokračuju před závorkou, si nainstaloval programy onačejší, v nich se netrhá obraz ni zvuk a ze kterých můu chodit do banky a nevyhazovat kvůli tomu od počítače děti, jak to ze zvyku u léta dělávám. Co byl asi také hlavní motiv jejich nezištné pomoci. Děti mají ovšeme počítač mnohem výkonnější a kvalitnější, neboť v rodině dovádíme do praxe komunistickou myšlenku o práci podle schopností a odměňování podle potřeb. A je pravda, e já u toho moc nepotřebuju. Vlastně mi přímo vyhovuje, e se počítač po ránu rozbíhá vláčným ivotním tempem jako já, a ne se všechny jeho čerstvě nabyté softwarové novoty prokoušou stařičkým hardwarem, stihnu se i já resuscitovat silnou kávou, kterou bych u neměl.
Nebo třeba mobil. Dlouho jsem odolával, dobře si pamatuju na sarkastické fejetony v anglických novinách, pozastavující se s ironickým nadhledem nad konzumním technologickým šílenstvím, které v 90. letech minulého století tamní konzervativní společnost zachvátilo. Nepřesvědčily mě ani pocity nalomené důvěry, s nimi jsem se na přelomu tisíciletí setkával u přátel i obchodních partnerů, kdy jsem jim odmítal své – neexistující – mobilní číslo sdělit s trapnou výmluvou, e přístroj nevlastním. A mi ho koupila ena. A u se mně párkrát v ivotě vyplatil, a teď nemyslím telefonování na poslední chvíli, e má člověk čtvrt hodiny zpodění. Tak pomalu čekám, a někoho napadne obdarovat mě kindlem nebo ipadem, cítím, e je to taky jedna z věcí, které se nevyhnu, ale podle toho, co jsem zatím viděl, vás pěkně prosím, abyste s tím ještě nějaký ten pátek počkali, byť představa, e bych dílo zaprášeného filozofa nemusel číst a po krátkém elektronickém prohmatání jeho myšlenek mohl ušetřený čas věnovat třeba utuení tělesné kondice v posilovně, je jistě lákavá.
Ano, moná to s tou konzervativní teatrální zavilostí proti pokroku přeháním. Snad by člověk neměl být tak nedůvěřivý a ochotněji podstupovat riziko, e se vydá slepou cimrmanovskou cestičkou technologického rozvoje. Ostatně se samozřejmě stylizuju do většího bručouna, ne ve skutečnosti jsem. Nezbytné porevoluční ozdobě mnoha domácností a kanceláří v podobě faxu jsem se sice ubránil, ale véháesek byste u mě našli nepočítaně.
Jene za tím vyhroceně negativistickým a sarkastickým odmítáním pokroku se skrývá racionální jádro. Nestačím se divit a asnout, kdy vidím oblíbeného televizního moderátora téměř a učurávat blahem nad tím, e nás najdete i na fejsbúku. Nevím, na koho působí dobrým dojmem, e v interaktivním publicistickém pořadu mohou diváci pokládat dotazy přes fejsbúk, sms, telefon, e-mail, ba myslím i twitter, kdy se tím pitomost těch otázek a mnohdy i odpovědí jen dále násobí.
Omlouvám se tímto všem, jim neodpovídám na výzvy připojit se k fejsbúkové komunitě, třebae věřím na vyuitelnost toho média třeba v Číně. Čas ukáe, jestli tahle kníka ksichtů upadne do faxového zapomnění, kam podle mého současného názoru patří, nebo zda budete mé fejetony v budoucnu číst na mém fejsbúkovém profilu.
Jan Novotný: Zrádce národa
Václav Jamek: Kapitalismus se opravit nedá (ale my si ho zasloužíme)
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.