Václav Jindráček

Počátek sporů o Rukopisy na stránkách Athenea

Letos 15. února uplynulo 125 let od vydání 5. čísla třetího ročníku časopisu Athenaeum, revue pro kritiku vědeckých prací zahraničních i domácích. Jako odborný žurnál nepatrného nákladu by Atheneum bezpochyby výraznější pozornost dobové společnosti neupoutalo. Na stránkách právě tohoto vydání se však objevil vědecký článek, jehož řádky vzbudily nemalou odezvu – jejich autorem byl tehdy nejpřednější český filolog Jan Gebauer. Důkladnou jazykovědnou analýzou a vyslovením provokativních námitek rozpoutal rozhodující bitvu o pravost toho „nejcennějšího národního pokladu“ – Rukopisů královédvorského a zelenohorského.

Gebauerova stať, skromně nazvaná „Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královédvorského a zelenohorského“, svým podnětným jazykovým výzkumem prokázala, že „jest nevyhnutelně zapotřebí, aby k novému posouzení jazykovému přidružilo se také nové prozkoumání paleografické a chemické“ (s. 160). Naléhavost dalšího vědeckého zkoumání přitom Gebauer odůvodňoval i takřka nesnesitelnou atmosférou, která v české společnosti v rukopisných otázkách panovala – výstižně navíc pojmenoval, s jakými honosnými a domýšlivými vlasteneckými argumenty se tehdy bylo možno setkat: „Nynější stav je nesnesitelný, a nesnesitelnosť tato nedá se odstraniti žádným krasořečněním a žádným nedouckým mluvením, žádným kaceřováním a žádným terrorismem.“ (s. 163)

Tyto a jim podobné výpovědi spolehlivě dokumentují, nakolik byly Rukopisy považovány za věc z nejposvátnějších, za sanctum sanctorum české společnosti sklonku 19. století. Výsostně dogmatické postavení Rukopisů jako domnělých staročeských památek věrně odráželo unylé vlastenecké zápecnictví českých politiků a jejich okázalá, leč epigonsky bezobsažná gesta. S razantní kritikou poměrů autoritářského, bezprogramového nacionalismu vystoupil i autor listu připojeného ke Gebauerově pojednání. Nebyl jím nikdo jiný než T. G. Masaryk, v dané době vysokoškolský pedagog, zakladatel Athenea, člověk uctívaný i nenáviděný, kritická osobnost vehementně usilující o proměnu českého veřejného života.

Snaha znovuotevřít navýsost spornou problematiku nepostrádala logiku. Rukopisné boje se Masarykovi staly argumentačním polem, kde mohl promyšleně a komplexně uplatňovat strategický postup s cílem rozpohybovat povrchní a myšlenkově vyčpělou atmosféru vlasteneckého života. Rukopisy představovaly ideální možnost, jak proti českému národnímu mýtu postavit ověřená a platná vědecká zjištění, jak vyvrátit subjektivní stereotypní hypotézy přesnými a závaznými fakty, jak proti sobě postavit dvě principiálně odlišná chápání vlastenectví. „Prapor národnosti“, za nějž se dle Masarykových slov „skrývají“ lidé suroví a literární „šmokové“, se v dobové terminologii stal nositelem „kaceřování“ a „nadávek“, a to v přímé opozici k těm, „kdo přede vším a ve všem o pravdu stojí z nejlepšího zajisté vlastenectví“ (s. 165). Závěrečná antedatace dopisu 18. lednem 1886 měla navíc dokázat, že to byl právě Masaryk, „redaktor Athenea“, kdo podnítil napsání a publikování Gebauerova článku.

Při rozpoutání nové vlny sporů o Rukopisy sehrál významnou roli také fakt, že analýza uveřejněná v Atheneu byla jazykovědná. Jako výsostně odborná práce z pera respektovaného odborníka nutně přitahovala zraky všech českých vzdělanců. Tím spíše že sám Gebauer až donedávna platil za jednoho z významných obhájců obou rukopisných památek. Následoval-li Gebauerovu práci vlastní Masarykův list, obsahující navíc vášnivé, expresivní výzvy po reálném, přísně vědeckém zhodnocení všech nashromážděných pochybností o rukopisných památkách, bylo evidentní, že skutečné boje nemohou zůstat uzavřeny jen na poli akademických polemik. Brzy se rozrostly do nebývalé šíře, do takřka nepřehledně rozsáhlého materiálu dalších vědeckých prací, nejrůznějších komentářů a recenzí. Uveřejněním Listu redaktora „Athenaea“, prof. T. G. Masaryka, ke spisovateli článků předešlých nepřipomínáme pouze text, který stál na počátku té nejvýznamnější fáze dlouhodobých sporů o pravost Rukopisů. Chceme také upozornit na jeho obecné a dodnes inspirující úsilí definitivně se vyrovnat s obrozenským „českým mýtem“ a s jeho přímými i nepřímými důsledky.

List redaktora „Athenaea“, prof. T. G. Masaryka, ke spisovateli článků předešlých.

Ctěný Příteli,

četl jsem onehdy (u Náprstků) Vaše pojednání o RK. v Ersch-Grubrovi a velice jsem se jím potěšil i zarmoutil. Potěšil jsem se, proto že doufám, že konečně dostane se nám vyšetření rukopisů našich, které v zájmu pravdy dávno očekávám. Neboť myslím, že po Vašich slovích nesmíme déle trvati v posavadní své passivné politice rukopisné. Zarmoutil jsem se však zároveň, očekávaje, že věc, o které věda má rozhodovati, hodí se před velké publikum a že opět kaceřovati budou vášně, kde mluviti má rozum. Očekávání moje splněno nad očekávání.

Dovolte, abych Vám, co o věci myslím, upřímně pověděl a tím zdůvodnil prosbu svou, byste nám – do „Athenaea“ – napsal o věci článek. Abyste nemyslil, že jako redaktoru mně jde jen o článek, musíte mne ovšem vyslechnouti.

Povím Vám totiž bez obalu mé o Rukopisech pochybnosti. Nenamítejte, že nejsem filologem: kde tisíce neodborníků dovolují sobě soud velmi určitý, smím i já mínění své pronésti, maje toho dobré vědomí, že podobně soudí veliká část našeho vzdělaného obecenstva.

I pravím tedy, že nynější stav kontroverse nesrovnává se se ctí naší ani s pravdou, a že doma i v cizině velmi si škodíme. Doma slýcháme pochybnosti o pravosti našich starých památek a pochybnosti ty často pronášejí mužové, kteří by památky ty rádi, velmi rádi obhájili a zachránili. Mohu Vám jmenovati muže, o jejichž vlastenectví nemůže býti pochybnosti, kteří však RK. buď zavrhují přímo, neb aspoň o pravosti jeho pochybují, – a mužové ti, kteří mají oči k vidění a rozum k myšlení, jsou proto zrádci národa? Kde to žijeme, že nám lidé, kteří surovosť a nevědomosť svou skrývají za praporem národnosti, veřejně mohou vynadati každému, kdo přede vším a ve všem o pravdu stojí z nejlepšího zajisté vlastenectví? Mají snad literární šmokové rozhodovati o takových věcech národa? Nedivím se ovšem, že u nás tak se děje, proto že ti, kdo povoláni jsou u věcech takových míti slovo, v žalostné netečnosti mlčívají, – to nám právě škodí!

Pochybnosť a nejistota nedá se dle nynějšího věci stavu zaplašiti ani komandem ani kaceřováním a nejméně nadávkami! Prosím, představte Si jen situaci naši: co na př. má ve školách o sporu vykládati professor literatury a co mají a mohou si žáci naši mysliti? Kdo může se těšiti z naší staré historie? Kdo z našeho umění vážícího motivy z těch památek? A t. d.

Pochybnosti však, pravím, jsou veřejným tajemstvím a v tom tkví to nešťastné augurství! Tak např. slýchám, že R. Zelenohorský nápadně schází, že prý bledne a se takořka rozpadává, kdežto rukopisové jiní stejnými neb alespoň stejnějšími zůstávají. Co, prosím, máme si při tom mysliti? Ba dokonce slýchám, že mnozí odborníci RZ. zavrhují: padne-li rkp. tento, co stane se s RK.? Vždyť nemůže se říci, že RZ. dělán byl po RK., proto, že jak Tomek ukázal, znám byl o rok dříve, nežli do Prahy přišel! Nedávno zase odborník filolog toužil na ty „nešťastné“ chyby grammatické RK. nemaje konec konců po delší debatě na obhájenou nic jiného, nežli argumentum, že prý v době objevení nemohlo být takového básníka dovedného. Ptám se: „kdo zná u nás vůbec dobu tu důkladně?“ Nikdo, byla odpověď a tím je po argumentum, i když připouštíme, že básně skutečně jsou dílem uměleckým. A nemohl falsator upotřebiti naší literatury starší a slovanské vůbec?

Sám dlouho o věci rozvažuji a z mnohých rozmluv se mnohými znalci jsem vyrozuměl tolik, že právem prohlásiti smím jménem mnohých a mnohých, že o pravosti rukopisů silně pochybujeme a že si tedy rozhodně přáti musíme, by se věc konečně náležitě vyšetřila.

Aby žádoucí rozsudek pronésti se mohl, tuším, dvojího je potřeba. Předně musíme okolnosti nestranně popsati, za kterých rukopisy nalezeny byly a po druhé musíme prozkoumati rukopis samý.

Co prvého punktu se týká, tož víme, že Hanka všelicos falšoval a proto beze kritiky co nejskrupulosnější pravosť rukopisů jím nalezených nedá a nesmí se tvrditi. To zdá se mi tak jasným, že naprosto nepochopuji, jak kdo rozumný denuncovati může ty, kdo o náležitou zkoušku rukopisů stojí a jak se zkouškou tak dlouho může se otáleti!

Co do výkladu věcného potkáváme se ovšem s obtížemi.

Nemýlím-li se, dá se tato stupnice průkaznosti postaviti: 1. Nejméně rozhodují výklady aesthetické a historické (kulturní); více 2. palaeografický a chemický rozbor by nám jistoty daly a nejvíce 3. grammatický. Ovšem je pak ke konečnému soudu souhrn všech vyšetření nutný.

1. a) Výklady aesthetické, tuším, nikdo soudný nepovažuje za objektivně rozhodčí.

b) Výklady historické a specialně kulturně historické. Kulturní historie dnes tak je nejista i učením i methodou, že nelze na důvody, z vědy této vážené, spoléhati velice. Dají se ovšem menší větší pravděpodobnosti získati, ale ty nám nedostačují; my potřebujeme jistotu neb alespoň pravděpodobnosť tak velikou, jakou nám dnes historie poskytnouti nemůže. Kdyby nebylo jiných průkazů možných, musili bychom ovšem čekati, až historie bude lepší, ale průkazů těch možnost máme a proto k nim třeba přistoupiti.

2. a) Palaeografické ohledání. Znalec s jistotou aneb velikou pravděpodobností mohl by říci, že rukopis je starý neb nový. Běží jen o – palaeografy!

Nemohlo by se říci, že česká palaeografie posud není tak bezpečná, jak na př. klassická, že by teď soud její nebyl dosti jistým? A na druhé straně nemusíme říci, že zase cizí palaeografové, řekněme Pertz, Sickel a pod. posuzovati umějí rukopisy německé, nikoli české?

(Ad vocem cizích posuzovatelův. Slýchám, že prý Wattenbach, jakožto vůdce Schulvereinu zuřivým jsa odpůrcem naším, snadno zavrhuje české památky: připouštím, že je předjatý, ale na druhé straně zase i my neméně jsme předjatými a tím se věc kompensuje. Ostatně jen lidé nemající o vědě zdání tvrditi mohou, že mužové jako Miklosich a j. bez důvodů (věcných) památky naše zavrhují; že se u nás veřejně tak smí tvrditi, ukazuje právě, že ne věda, ale něco jiného soudcovství si osobuje. Stíhejme všelikou lež my, pak nebudeme potřebovati pomoci Němců – posud, bohužel, jí potřebujeme!)

Ostatně dejme tomu, že palaeografie je spolehlivá dosti a že votum její, není-li naprosto rozhodčím, alespoň ve spojení s jinými důvody postačí. Dobrá. Rozhodne-li se palaeografie pro pravosť, pak je vyhráno; ale rozhodne-li pro nepravosť, resp. poví-li, že rukopis je dělaný v 19. st.? Je potom prohráno? Není úplně: nemohl Hanka rukopis pravý někam odstraniti? - zkrátka, rukopis mohl by býti novým opisem, ze starého textu; možnosť ta je dána, i vysvítá, že pro tento případ palaeografie sama nemůže rozhodovati. Takových a jiných možností je více, ale není ještě na čase o nich mluviti.

b) Co se t. zv. chemického rozboru týká, nevím, zdali pravosť, po případě nepravosť na dobro může prokázati.

Představuji si věc asi takto:

Předně musí se inkoust – o pergamenu asi sporu nebude – fysikálně prozkoumati, tedy vyšetřiti, jak hluboko inkoust vnikl, dá-li se mechanicky snáze odstraniti nežli inkousty památek nepochybných a t. p.

Chemická analyse tuším nám řící má, je-li inkoust starý. K tomu konci ovšem by nedostačil průkaz, že inkoust R. je z téže látky, ze které nepochybné staré inkousty sou složeny, vždyť si i v 19. st. tentýž inkoust může shotoviti každý, i nechemik dle receptů starých, o kterých se snadno můžeme poučiti. Musilo by se tedy ukázati, je-li inkoust v RK. a RZ. asi tak rozložený působením doby, jak při památkách nepodezřelých. Avšak nezdá se mi, že by se důkaz ten dal provésti tak, že by skepse nebyla možna. Předně musil by chemik inkousty jiných starých památek srovnávati: bude takových rukopisů mu popřáno? A bude mu specialně českých památek popřáno? Dejme tomu, že budou. Vzniká otázka: nelze si pomysliti okolnosti, které dotčený rozklad inkoustu urychlily tak, že by i za 70 let inkoust tak se mohl proměniti, jak za jiných okolností inkoust starý 500 let?

Slovem, pochybuji, že chemický rozbor R. spornou věc rozhodne. Dokladem toho svého mínění slouží mně Zpráva o lučebném prozkoumání rasur musejních zlomků Alexandreidy a R. K. v Č. M. 1881 str. 137 uveřejněná.

Prosím, přečtěte si tam závěrečný soud. „Podepsaní (Hattala, Šafařík, Vrťátko) prozkoumavše s nejlepším vědomím a svědomím všecka i nejnepatrnější místa, jak škrábaná tak i zvetšelá, která posud zavdávala příčinu k pochybnostem a rozmanitým výkladům, utužili se tím znova v dávném přesvědčení svém o starobylosti písma a inkoustu, osvědčivší se nyní poprvé a skvěle zejména tím, že novější přípisky destillovanou vodou vesměs vymizely a sice místy i beze vší reagence chemické. Touto pak téže litery bezmála všecky zřetelně vystoupily na jevo a čísti se daly namnoze způsobem od posud přijatého rozdílným. Rozborem tím zejména také v niveč obrácena domněnka tu i tam vyslovená, že by R. týž byl barvou psán. Chemická povaha užitého inkoustu mohla by podrobně ustanovena býti toliko dalším zkoumáním chemickým, ačkoli již i podle právě vykonané zkoušky jest dosti pravděpodobno, že to inkoust železitý, jakého se užívá již od klassických dob bezmála výhradně po celé Evropě.“

Slyšíme tedy, že teprva dalším zkoumáním dala by se chemická povaha inkoustu zjistiti, tedy není zjištěna. Jaká je tedy pravděpodobnosť, že inkoust je starobylý? To nevysvítá z celého prozkoumání: vidíme jen, že dvojího na R. užito inkoustu, lepšího a špatnějšího, – nic více; vždyť se r. 1817 týž inkoust dal udělati, který se „od klassických dob bezmála výhradně užíval po celé Evropě“. Dokonce pak není v rozboru vykonaném důkaz o starobylosti písma provedený, neboť nesmí se přece starobylosť písma vysuzovati z užití lepšího inkoustu pokud právě starobylosť inkoustu není dokázána buď nezvratně aneb alespoň velikou pravděpodobností. Zdali však důkaz týž dá se provésti, o tom právě mám pochybnosti. Chemik zodpoví otázky naň vnesené, jako při soudu přísežní znalci, ale rozsudek učiniti musí znalec jiný.

Ostatně dotčené parere přímo ku kritice a pochybnosti vybízí a nepochopuji, jak se veřejně může psáti, že chem. rozbor pravosť R. K. už dokázal! Prosím, jen čtěte, pozorně; slyšíme napřed a) že zkoumatelé v dávném přesvědčení svém o starobylosti písma a inkoustu po skvělé zkoušce jsou utuženi; avšak několik řádek po tom čteme, b) že by chem. povaha inkoustu teprve dalším zkoumáním chem. podrobně ustanovena býti mohla a, že posavadní zkouška jen dosti pravdě podobno činí, že inkoust je – železitý! Že by starý byl, nikde nestojí a o to jde. Proto se c) komisse jiná ustanovuje, aby evropský areopag chemický nutnou zkouškou provedl.

Víte Vy něco o zkoušce té? V roce 1880 ustanoveno, že má býti zkouška, v roce 1886 posud nikdo o ní neví. A tu se, pánové, divíte, že pochybujeme? Difficile est satiram non scribere!

Ostatně nemohu za příležitosti té potlačiti jednu myšlénku. Čta v dotčené zprávě v Musejníku o zkoušce rasurové, žasnu nad množstvím rasur R. K., kterých jak čteme, v rukopise ještě více je. Tolik rasur v malém rukopise? Odkud? Uvažuji takto. Opisovatelé staří měli přece zručnosti tolik, aby se tak mnohých chyb nedopouštěli, a Hanka přece by nebyl radoval rukopis nepochybně starý, obzvláště proto ne, že nepochybně zlé svědomí měl pro falsifikáty jiné (později dokázané): nebyl by se právě proto rukopisem skutečně starým rád prokázal, aby podezření od sebe odvrátil? Ptal jsem se, bývají-li v rukopisech starých mnohé rasury, a povědělo se mi, že písaři omyly své obyčejně jinak naznačovali, podpuntíkováním, přepisy atd. Proč tedy v R. K. tolik rasur a ze které doby?

Ostatně pozor na toto argumentum!

Kde je na př. poměrně více rasur, v Alexandreidě nebo v R. K.? Jsou jen písmena, slabiky, koncovky, slova celá vyškrabována? Nedá se již z toho, co je vyškrabováno, pochybnosť vyvoditi? atd.

Zkrátka a dobře, chemie a palaeografie nám spor na dobro nerozhodnou a nezbývá tedy nežli grammatika.

3. Grammatika staročeská, myslím, pomůže nám nejvíce.

Rozumí se samo sebou, že mohou býti v rukopise rozmanité odchylky od současné řeči (odchylky dialektické, veršem podmíněné atd.), ale nesmějí tam býti chyby! To myslím žádá se po všech památkách, tedy i po Rukopise. Vždyť právě v době starší byla řeč čistější, nežli naše němčinou trpící a proto bezpečně souditi můžeme, že chyby proti řeči tehdejší rukopis dělají velmi podezřelým, tak podezřelým, že by se ho sotva dalo užívati jako pravé památky, ukáže-li se, že jsou v něm chyby značné a chyb mnoho.

Otázka: je studium staré češtiny tak pokročilé, že se věci smí odvážiti?

Rozumím-li methodě Vašich studií staročeských, tož sestrojujete Sobě ze všech starých památek vyjma sporné rukopisy staročeskou mluvnici (historickou): je-li grammatika ta – tak asi soudíte – sama v sobě souhlasná a správná, pak grammatika rukopisů s ní musí se shodovati. Neshoduje-li se, buď rukopisy jsou nesprávné, buď grammatika Vaše. Jde tedy o to, zdali jste staré památky empiricky tak prostudoval, zdali jste specialně všecek material sehledal, že pravidla Vaše za správná musíme uznati?

Sám o řeči R. K. a R. Z. mám jednu pochybnosť. Zaráží mne totiž faktum, že čeština rukopisů je tak nová, že abstrahujíc od neznámějších slov, celá vazba – (smím říci: „duch?“) – řeči je docela jiná, než kterou se jeví na př. v řeči Štítného, Chelčického a jiných starých památek. Považme jen, jaký např. v té příčině rozdíl je mezi Walterem, v. d. Vogelweide a Goetheem nebo Gottfriedem Štrasburským a Lessingem! Dejme tomu, že pohromami národními naše řeč nynější je více archaistickou, nežli řeči jiné, protože se nedovinula tam, kam by beze přetrhu násilného byla dostoupla; dejme tedy tomu, že naše nová čeština se starou češtinou vůbec a tedy i se řečí rukopisů se shoduje více nežli řeči jiné se svými starými památkami: odkud je však dotčený rozdíl mezi ní a řečí Štítného atd.?

Však dosti! Čím více o věci rozvažuji, tím méně se mi líbí! Ani Vám říci nemohu, jak se mi nelíbí!

Nevím, zdali jsem Vás vývody svými pohnul, abyste nám do „Athenaea“ článek žádoucí napsal; dojista nechtěl jsem Vás poučovati, ale jen tolik napověděti, že v národě podobně jako já soudí mnoho lidí a že si snažně přejeme, aby věc konečně byla doma vyšetřena. Již k vůli studující mládeži si toho přáti musíme: o tom bych Vám všelicos uměl pověděti!

Každý rozumný člověk želeti bude sklamání, které nás tuším očekává; ale je v národě lidí dosti, kteří mají nervy pro zvěst neblahou. Že se nám v cizině vysmějí? Bohužel! Ale doufejme, že jen nerozumní, právě tak, jak zase u nás jen nerozumní věc hájí bez náležité kritiky. Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že česť národa vyžaduje obhájení rukopisů! Česť národa vyžaduje obhájení resp. poznání pravdy, nic více, a větší je mravnosť a zmužilosť uznávající omyl, nežli obhajování omylu, jež třeba celý národ sdílí. Je pravda – v tom se neklamme! – naši protivníci by ze věci těžili; ale co naplat? Ostatně nesmíme si možnou „hanbu“ představovati tak velikou, jen sami poznati musíme, co pravdou a co lží; těch bude v cizině dosti, kteří tuto zmužilosť uznají a ocení. Nejsme také jedinými falsatory. Tak na př. papežové dlouho dovolávali se pseudoisidorských sbírek a není pochybnosti, že církev středověká těmi falsifikaty své postavení upevnila. Ale postavení to nemá jediné, ani nejvíce těm podvrhům děkovati: falsa dotčená vyplynula z ducha, který k postavení církve sám sebou vedl, církev bez těch listin byla by dospěla, kam dospěla. A podobně, tuším, má se věc s námi: jsou-li rukopisy podvrženy, jsou snad podobně symptomem síly životní, které sami pro dobu novou v sobě nehledáme. Musili bychom se tedy na počátek tohoto století jinak dívati, nežli se díváme teď: jsou-li básně sporné skutečně cennými, neztrácejí ceny (umělecké) pro dobu svou, ovšem historické! (Tím nechci nikterak říci: „Der Mohr hat seine Schuldigkeit...“ Bohužel toto prosté solatium často slýchám!) –

Dlouhé řeči smysl krátký: prosím napište nám do Athenaea neb kamkoli článek o češtině RK. a RZ. a hlavně k odchylkám ukažte a o tom nás poučte, co se stránky grammatické vybízí k pochybnostem. Nemůže grammatika spor definitivně odstraniti? Měla by!

18/1 86. Váš

T. G. Masaryk

Václav Jindráček (1985) studuje bohemistiku a historii na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem. Věnuje se literární historii, zejména české preromantické poezii, a vybraným problémům didaktiky literární výchovy. V těchto oblastech publikuje a připravuje se k doktorskému studiu.

Čtěte také:

O Listech před pětadvaceti lety

Dalimil (A. J. Liehm): Co s komunistickou stranou?

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jindráček

Počátek sporů o Rukopisy na stránkách Athenea

List redaktora „Athenaea“, prof. T. G. Masaryka, ke spisovateli článků předešlých.

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu