Jan Novotný

Zrádce národa

Kdysi jsem uvažoval o tom, jak by mohl spisovatel maximálně zapojit do hry čtenáře. Nepodal by příběh v podobě vyprávění a úvah, ale jako sled „dokumentů“ – zápisů, dopisů a spisů, které však byly mnohdy pořízeny s úmyslem skutečnost spíše skrývat a retušovat než odhalovat. Zůstalo by na čtenáři, aby si texty s rizikem omylu dešifroval. Knihy tohoto druhu nepochybně existují, teď však chci psát o případu, kdy dokumenty nebylo třeba vymýšlet.

Nakladatelství Modrý slon nedávno vydalo knihu Petra Kovaříka Národní soud nad zrádcem Karlem Sabinou. Že si Sabina takové označení zaslouží, bylo zřejmé od chvíle, kdy se po pádu Rakouska otevřely archivy. V různých dobách se ovšem jeho případ různě aktualizoval. Odedávna budila zájem podobnost s Jeníkovou „zradou“ v libretu Prodané nevěsty. V předmluvě k Oživeným hrobům z padesátých let se dočítám, že zveličování Sabinova poklesku je projevem „třídní msty buržoazních historiků“. V osmdesátých letech se o Sabinovi diskutovalo i v našem časopise. Jak uvádí Dušan Havlíček v Listech v exilu, žádnou polehčující okolnost neshledal u Sabiny historik, který byl sám agentem StB.

V centru Kovaříkovy pozornosti je něco jiného. Jak vyšla zrada najevo? Kdo byli ti, kteří Sabinu jménem národa zavrhli? I o tom se můžeme hodně dovědět díky zachovaným archivům. Policie neúspěšně vyšetřovala, kdo vynesl z jejích doupat papíry, jimiž byl Sabina usvědčen. Státní soud zase na jeho podnět studoval, zda se na něm samozvaní soudcové nedopustili „zločinu veřejného násilí“. Samotný Sabina napsal obhajovací brožuru a několik dopisů svým chlebodárcům a úředním i národním soudcům. Vznikl tak jakýsi román v dokumentech, který zabírá asi dvě třetiny knihy. Čtenáři s detektivními sklony doporučuji, aby si jej přečetl a zamyslel se nad ním ještě před Kovaříkovou analýzou.

Na první pohled férovým dojmem působí policie. Pražský policejní ředitel Marx se nezříká nešťastného „Romana“, který si své prozrazení nezavinil. Zajímá se o jeho tísnivé majetkové poměry a uvažuje, jak mu pomoci, aby se „morálně zotavil“ a mohl i nadále „konat vysoké vládě podstatné služby“. Avšak Julius Grégr, patrně hlavní osnovatel soudu nad Sabinou, dospívá k názoru, že to byla samotná policie, která hodila zestárlého služebníka přes palubu, aby mohla kompromitovat národní hnutí. Tuto hypotézu sdílí i Kovařík.

Věru před obtížným problémem stojí soud. Byl připraven o čest a utrpěl označením za agenta morální újmu ten, kdo byl vskutku agentem? (Těžko se vyhnout myšlence, jak by si s takovým problémem poradil soud komunistický.) C. k. instituce si případ přehazují jako horkou bramboru, až všechno vyústí do ztracena.

Sedm vlastenců (dodnes známí jsou Neruda a Hálek) je vyšetřováno každý na dvě pokračování. Je pozoruhodné, jak se jejich výpovědi časem sbližují a paměť slábne.

Kovařík na jednom místě říká, že se „zjevně dopouštěli lži“, ale já si tu vzpomínám na Jeníka: „Ne podvod, pouhá jenom lest.“ Něco i nám známého z výpovědí prosvítá: zklamání, které obdivovaný hrdina (kdysi stěží unikl oprátce a strávil osm let ve vězení) svým přátelům způsobil – někteří se prý i rozplakali.

Nejzajímavější čtení však nabízí Sabinova Obrana proti lhářům a utrhačům. Jak by asi na mne působila, kdybych odjinud nic nevěděl? Uvěřil bych upřímnosti rozhorlení muže, který je vylučován z národa a vláčen tiskem pro jediné nevýznamné selhání, od něhož uplynulo deset let? Stejná ruka, která píše obranu, ovšem krátce před tím napsala policejnímu radovi Javůrkovi žádost o finanční podporu s ujištěním o ochotě poskytovat služby i v nuceném vyhnanství. Příběh Jekylla a Hyda se zdá být naprosto reálný. Kdy a proč k takovému rozštěpení došlo a jak je Sabina vnímal, zůstane patrně tajemstvím, které si vzal do hrobu.

Jan Novotný

Čtěte také:

Marián Hatala: Svišťanie guliek a iné melódie

Václav Jamek: Kapitalismus se opravit nedá (ale my si ho zasloužíme)

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Zrádce národa

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu