Jaroslav Opat

Druhý život T. G. Masaryka?

Téma „druhý život T. G. Masaryka“ lze smysluplně řešit za dvou předpokladů: a) při základní znalosti a věcném pochopení obsahu Masarykova života „prvního“; b) při konfrontaci autentického Masarykova života s reáliemi dějin obecných: národních, evropských a světových. V reálném čase je to minimálně 160 let dějin, od poloviny století devatenáctého do naší přítomnosti. Úkol proto náročný! Jak jsem zatím poznal – a pochopil – Masarykův „první“ život, o tom vypovídají moje dosavadní práce. Přitom si nemyslím, že jsem téma zvládl dostatečně. Také proto otazník za názvem.

Jistou dobu mě zvlášť oslovuje Masarykův celoživotní postoj k útočným válkám. Z mnoha možných příkladů zde dva. 14. června 1893 řekl TGM jako poslanec na půdě říšské rady ve Vídni: „... dnešní válka by měla horší důsledky než všechny války dosavadní a od dob stěhování národů nebyla evropská společnost tak zpustošena, jak by se stalo v případě předpokládané války.“ Za devatenáct let, 16. listopadu 1912, kritizoval na zasedání říšské rady politiku monarchie na Balkáně. Poslanci slyšeli Masarykovo vyznání: „Já se zcela rozhodně hlásím k politice míru. Vůbec si nedokáži ani představit, že by poměry na Balkáně a náš vztah k Balkánu mohly rozdmýchat světovou válku. Ani na základě celé situace a dosavadního vývoje, ani z důvodů hospodářských si nedovedu představit, že bychom zvlášť my v Rakousko-Uhersku měli možnost vést světovou válku...“

Ideové a etické zázemí pro tato prohlášení profesora Karlovy univerzity a poslance říšské rady nalézáme již v Masarykových Juveniliích. Šestadvacetiletý absolvent vídeňské univerzity napsal v eseji O pokroku, vývoji a osvětě: „Celé člověčenstvo sbratřeno jest rodem... o vyvolených národech nemůže býti řeči... jen tenkráte prospívá celek skutečně, když každá část pro sebe prospívá...“ Po vydání své první knihy Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty napsal jednatřicetiletý v dopise příteli: „... kdo seznal svět tento a žal jeho, nevyhledává boje, nýbrž mír a pokoj“. Proto také ne náhodou byla Masarykovi česká otázka jako kulturně politický problém „otázkou po osudech člověčenstva... otázkou svědomí“, jak upozornil již v předmluvě k České otázce (1895). A na otázku odpovídal mj.: „Upomínky na naše četné boje v minulosti, a zejména povstání končící porážkou bělohorskou, náš pád, naše obrození za francouzské revoluce a osvícenské hnutí XVIII. století, revoluce 1848, povstání polské – to všecko nutí myslícího Čecha k rozhodnutí: násilně či smírně, mečem či pluhem, krví či prací v potu tváře, smrtí či životem?“– Pokud má být cílem národního života humanita, všechna práce národa, jeho politika zejména, musí spočívat na tomuto cíli odpovídajících zásadách. A k nim se lze dopracovat jen „osvícenou hlavou a teplým srdcem“.

Víme, že Masaryk se svým voláním po životě ve světě bez válek neuspěl. Koncem července 1914 začala padesátimilionová monarchie, podporovaná císařskou velmocí Německem, útokem na malé Srbsko, státeček vyčerpaný dvěma národněosvobozeneckými válkami proti Turecku, první světovou válku. V literatuře převažuje shoda, že tato válka byla v dějinách Evropy a světa katastrofou. Hans D. Zimmermann ji v knize Tschechien charakterizoval jako Mutterkatastrofe dvacátého století. Právem, z první světové válečné katastrofy vzešla velká zla století. Leninský bolševismus z roku 1917 byl přímo plodem vál ky, stalinismus pak svérázným pokračováním. V katastrofě Velké války nalézal své kořeny i hitlerovský fašismus. Ten, posílen světovou hospodářskou krizí třicátých let, strhl Evropu i ostatní svět do katastrofy druhé světové války. A rozšíření komunismu po druhé světové válce, v Evropě a v Asii zejména, bylo opět plodem války...

Malí a velcí

Masaryk prožil první světovou válku zvlášť silně: jako myslitel-humanista, politik a státník s fyzickým a etickým nasazením. Do boje proti Rakousko-Uhersku, za jeho „rozčlenění“, nešel jako antirakouský český či československý nacionalista. Do války vstupoval v souladu se svým vnímáním světa již dávno před jejím vypuknutím. Potvrzuje to jeho již v srpnu 1914 v Čase zveřejněný článek Válka. V něm odmítl vysvětlovat započatou katastrofu jako válku ras, konflagraci Slovanů s Germány, jak se ji pokoušeli prezentovat ideologové pangermanismu. Masarykovi byla válka bojem velmocí o světovládu. Šlo mu o odstranění příčin, jež k válečné katastrofě vedly. Napsal-li v posledním roce války knihu Nová Evropa, psal ji v souladu s ideovou výzbrojí, s níž do války odcházel. Důkazem je i jeho přednáška na londýnské King‘s College z října 1915. Mnohé napovídal již její název: Problém malých národů v evropské krizi. Téma v dané chvíli nejvýš aktuální. Masaryk byl na jeho výklad dobře připraven.

O vztahu velkých a malých národů v Evropě vůbec, střední a jihovýchodní zvlášť řekl: „Protože neexistuje žádný nadčlověk, neexistuje ani nadpráví velkých národů. Velký národ nemá právo využívat svých menších sousedů jako hříčky imperialistických choutek a neodbytné touhy po moci. Na druhé straně se malé národy nesmějí snažit napodobovat velké; musejí se spokojit jít svou vlastní cestou.“ Kriticky se vyslovil zejména k politice pangermanismu císařského Německa. Podstata této politiky, známá pod heslem: Berlín-Bagdad, odsuzovala malé národy Rakousko-Uherska do role bezmocných objektů. Nebezpečná byla i pro ostatní svět. Vycházeje z tohoto zjištění Masaryk formuloval smysl a cíl přítomné války: „Má-li tato hrozná válka se svými nesčetnými obětmi nějaký smysl, nalezneme ho jenom v osvobození malých národů, ohrožovaných německou dobyvačností a lačností po panství v Asii. Východní otázku je třeba řešit na Rýně, Vltavě a Visle, nejen na Dunaji, Vardaru a Marici.“

Masaryk se zamýšlel nad budoucností poválečné Evropy; a světa vůbec: „Je pravda, a dějiny to potvrzují, že lidstvo spěje k jednotě... ne k jednotvárnosti. Světová federace, nikoli světovláda, consensus gentium, nikoli otroctví národů a ras, organizování, nikoli dobytí Evropy... Dějiny probíhají ve prospěch všech jednotlivců, individualismu obecně; národy jsou přirozené organizace homogenních individuí, a státy, které jsou umělejšími organizacemi, se stále více a více přizpůsobují národům. Tato tendence je obecná, takže početní síla národů nehraje rozhodující roli.“

Masarykův program boje proti pangermanismu nebyl slepě nenávistným bojem vůči Němcům, jejichž představitelé válku začali. V průběhu celé války byl – a zůstal – hledačem cest k životu v míru pro všechny národy Evropy. Pro setkání s předsedou vlády Francie Aristidem Briandem 3. února 1916 si připravil poznámky: L‘Europe centrale pangermanique, ou une Boheme libre? V nich sděloval: „Nemáme nenávist vůči Němcům ani Maďarům, ale přiznáváme, že nemůžeme milovat své nepřátele, chceme se prostě snažit být k nim spravedliví.“ V podobném duchu přednášel 22. února na Sorbonně na téma: Les Slaves dans le monde. V auditoriu přítomný Ernest Denis napsal po válce ve vzpomínkovém eseji: „Masaryk... vysoký, hubený, s hlavou lehce kupředu skloněnou, mluvil bez vášně, bez hněvu, bez nenávisti. V jeho šedých, hlubokých, pronikavých očích, četl jsi dokonce jakousi něžnou soustrast k onomu nešťastnému rodu habsburskému, který měl zahynout, jsa obětí své nevyléčitelné chudoby ducha i srdce.“ Program, s nímž Masaryk do války vstupoval, byl programem evropsky a světově rozhleděného demokrata humanisty.

V tomto duchu také psal v posledním roce války knihu Nová Evropa. Stanovisko slovanské: „Smysl mých vývodů není a nemůže být, že máme přijmout buď francouzskou, nebo anglickou, nebo jinou západní kulturu; tu může se jednat pouze o syntezi všech kulturních prvků a složek, vypracovaných všemi národy... Říká se nám: jeden národ, jeden stát musí být vedoucím, prvým. Dejme tomu; ale bude primus inter pares, ne nad ostatními – organizace Evropy bude demokratická, ne aristokratická... idea aristokratického, theokratického imperialismu je překonána filosofickou, církevní, politickou a sociální... revolucí nové doby.“

Masaryk upozorňoval na historicky dané zvláštnosti postavení Čechů a Slováků – ve státě multietnickém! Konstatoval, že Československo musí zaručit Němcům a minoritám vůbec plná občanská práva. Žádal si to „zdravý rozum“. Masarykovi nebyla cizí ani skepse při zamýšlení nad budoucností vznikajícího státu. Válka a její následky spolu s osvobozením Čech, tohoto středu Evropy, byla „největší událostí historie lidstva“. Jistá Masarykova skepse je obsažena ve větách: „Netvrdím, že osvobození Čech je nejživotnější otázkou války; ale mohu říci bez přehánění, že cílů, jež si Spojenci vytkli, nemůže být dosaženo bez osvobození Čech. Jich budoucí osud bude zkušebním kamenem síly, opravdovosti a státnického rozhledu Spojenců“.

V dějinné zkoušce

Mezníkem k Masarykovu „druhému“ životu se stal mnichovský diktát. Pouhý rok po jeho odchodu do nenávratna zasadili představitelé čtyř evropských velmocí československé demokracii zničující úder. Tři z oněch velmocí byly za světové války a krátce po ní politickými otci Československa. Selhání jejich vlád bylo politicky zradou. Fašistickému šílenci věřily v kritické chvíli víc než nadějně se vyvíjejícímu spojenci. Kde tkvěl kořen oné zrady a jaké byly její důsledky; pro Československo, i ostatní svět?

Masarykovi byla „česká otázka“ dávno před první světovou válkou „otázkou po osudech člověčenstva“. Mnichované, poslušni Hitlera, mysleli ve dnech pro celé lidstvo nejvýš kritických jako demokraté ducha limitovaného. Masarykovo světově rozhleděné, problémy světa vnímající myšlení jim bylo cizí. Vlády v Londýně, v Paříži a Itálii nedohlédaly v roce 1938 za hranice svých impérií. Jejich myšlení bylo imperiálně provincionální! Chyběly jim kvality, jejichž absenci Masaryk jako by tušil při psaní Nové Evropy...

V nové světové válce platily za zradu i národy, jejichž představitelé se v Mnichově před Hitlerem sklonili. Boje na frontách si vyžádaly rozdělení „sfér vlivu“. A po skončení války horké směřoval svět právě odtud krok za krokem ke svému bipolárnímu rozdělení, k životu v podmínkách války studené. Ta svými nejhoršími důsledky doléhala zejména na národy středovýchodní a východní Evropy. Mnichovský diktát a rozdělení sfér vlivu za války měly tak své pokračování. Československo se ocitlo již v závěru války ve sféře vlivu Stalinova Sovětského svazu.

O podmínkách pro druhý život T. G. Masaryka rozhodoval v onom čase doma nikoli jen, ale zejména totalitní režim KSČ. Vrcholu v odmítání a přímo zatracování Masarykova filozofického, politického a mravního odkazu bylo v Československu dosaženo po únoru 1948. Pravda, po skončení války se jistou dobu k Masarykovu odkazu příležitostně hlásila i KSČ. V březnu 1947 začala KSČ vydávat čtvrtletník Nová mysl s podtitulkem Revue socialistického humanismu. V úvodu sdělovala redakce, že program časopisu vychází s vědomím, že dějiny českého národního života „od Husa přes Komenského, Palackého až po Masaryka vytvářely svou životnou pokrokovou tradici, svou specifickou národní ideologii na základě humanistické koncepce“.Pod tímto prohlášením byla jména osmnáctičlenné redakční rady a 138 spolupracovníků, renomovaných intelektuálů. Po únoru 1948 bylo však brzy všechno jinak. V květnu 1949 řekl vrchní ideolog KSČ Václav Kopecký na sjezdu strany: „Musíme udusiti do poslední jiskérky zbytky nacionalismu českého i slovenského...“ Alternativu, již Čechům a Slovákům KSČ nabízela, deklaroval Kopecký též na sjezdu: „Nauky Stalinovy budou zářně osvěcovati naši cestu k socialismu... budou naplňovati tuto zem a mocně oduševňovati její národy..., stanou se naším oficiálním státním učením.“ Otázka, jak poznamenalo ono půlstoleté dušení Masarykova odkazu českou a slovenskou společnost, zůstává otevřena. Mně ji připomíná i konec září 1961, kdy jsem byl za svůj jistý odpor proti vedení KSČ klasifikován jako nepřítel strany a z KSČ vyloučen jako člen tzv. skupiny Lukeš a spol.

TGM, USA a naděje pro svět

Dne 5. dubna 2009 promluvil v Praze na Hradčanském náměstí k početnému shromáždění americký prezident Barack Obama, doprovázený chotí Michell. V úvodu se poklonil Praze. Je pro něj „skvělým městem uprostřed Evropy“, městem „zlatým“, „starobylým“, duchem „mladým“. Poklonil se i lidu v českých dějinách. O Češích věděl Obama mnohé již z domovského Chicaga, kde žilo a žije mnoho Čechů. Vzpomněl i „hrdinu českého národa“, Masarykovu řeč v Chicagu 5. května 1918 k lidem, kteří ho přišli pozdravit, když přijížděl do Ameriky z Ruska. Co Obama o Masarykovi věděl, napovídala snad jeho slova „jsem hrdý na to, že jsem následoval jeho kroky z Chicaga do Prahy“.

V letech dospívání (*1961) vnímal Obama problémy bipolárně rozděleného světa v jejich nebezpečné konfliktnosti. Jen málo lidí si dokázalo představit, že je možné nebezpečně rozdělený svět podstatněji změnit a že ve světě změněném bude i Česká republika jedním ze subjektů sjednocující se Evropy. Zásluhu, že se svět přesto změnil, přiřkl Obama lidem, kteří měli odvahu podstoupit i ve světě nepřátelsky rozděleném riziko a říci „svoboda je právem všech lidí, bez ohledu na to, na které straně žijí a jak vypadají“. Složil poklonu Pražskému jaru 1968. Ocenil boj prostých lidí za svobodu; boj, který zostudil ty, kdo ho potlačili silou tanků. – Obama přijel do Prahy přesvědčen, že přítomné generace Američanů i Čechů jsou s to spolupracovat k překonávání přehrad mezi národy. Vzpomenuv dvacáté století konstatoval, že velmoci Čechy zradily. Rozhodly o nich, aniž by jejich představitele přizvaly k jednacímu stolu. „Jsem tady,“ dodal, „abych řekl, že Spojené státy se k lidem této země zády nikdy neobrátí.“ Slíbil: „Jsme svázáni společnými hodnotami, společnými dějinami a trvalým příslibem našeho spojenectví...“

Uplynul rok a Praha i ostatní svět mohly sledovat Baracka Obamu znovu. Přiletěl, aby jako prezident USA podepsal spolu s prezidentem Ruské federace Dmitrijem Medvěděvem Smlouvu o omezení stavu strategických jaderných zbraní. Tehdy se Obama poklonil „českému lidu“ za to, co jeho představitelé vykonali v průběhu desetiletí pro Spojené státy, včetně „jeho“ Chicaga. Medvěděvovi, „svému příteli a partnerovi“, děkoval; za jeho „pevné vedení“ náročných prací při přípravách smlouvy. Smlouvu prezentoval jako „americké odhodlání“: šíření jaderných zbraní zpočátku zastavit, a jako cíl zbavit svět těchto zbraní vůbec. Pravda, realista Obama dodal, že splnit takový program se „možná“ za jeho života nepodaří. Je však odhodlán pracovat pro bezpečnější svět, než jaký byl za studené války.

Medvěděv řekl, že „plně“ souhlasí s obsahem řeči „kolegy“, prezidenta Obamy. Podpis smlouvy cenil jako událost „historickou“ a Obamovi děkoval za spolupráci. Dokument byl výrazem rovnováhy zájmů obou smluvních stran, nebylo v něm vítězů ani poražených. Obě strany vyhrály: posílily nejen vlastní bezpečnost, ale i stabilitu ostatního světa. Životaschopnost dokumentu je přitom závislá na tom, že nedojde k narušení rovnováhy jednostranným narůstáním systému protiraketové obrany a že smlouva bude zastupitelskými orgány ratifikována. Důležité místo v Medvěděvově projevu měla poznámka o úloze Rady bezpečnosti OSN ve světě, aktuálně v souvislosti s jaderným programem Íránu. Setkání s Obamou v Praze měl Medveděv za pokrok směrem k vytváření nové kvality vztahů Ruska se Spojenými státy. Smlouva umožnila vstoupit v těchto vztazích na „novou cestu“. Z Prahy, města uprostřed Evropy, zazněla tak výzva k národům a státům celého světa. Neměla by zůstat oslyšena.

Jako by se při setkání Baracka Obamy s Dmitrijem Medvěděvem ozval hlas Prozřetelnosti. Je jím již sama skutečnost, že prezidenti dvou supervelmocí, které, v časech studené války, soutěžily ve výrobě zbraní vzájemně zajištěného zničení, se setkávají ve středoevropské Praze, aby odtud oznámili světu, že právě zde podepsali ambiciózní smlouvu. Před dvaasedmdesáti lety, v září 1938, rozhodli představitelé čtyř světových velmocí též ve středu Evropy, v Mnichově, o osudu nejen Prahy, ale podstatné části světa vůbec. Tentokrát byla v Praze situace jiná. Nadějnější?

Obama je doma v Chicagu. A před sto devíti lety navštívil T. G. Masaryka v Praze Charles Richard Crane, občan Chicaga. A Masaryka pozval, aby své ideje přednesl na Chicagské univerzitě. Masaryk pozvání přijal a v roce 1902 tam pronesl cyklus The Philosophy of the History of a Small Nation. Tak začal nevšedně plodný vztah mezi oběma muži, i jejich rodinami. Vztah ten měl, a má dosud, pokračování. V roce 1991 vyšla v USA kniha Czechoslovakia Anvil of the Cold War. Autoři John O. Crane (syn Charlese!) a jeho choť Sylvia. Kniha je psána s nevšedním pochopením problémů zdaleka ne jen československých.

V Chicagu psal také Barack Obama své knihy, jež jsem mohl zatím číst: Cesta za sny mého otce (Dreams from My Father) a Odvaha doufat s podtitulem Úvahy o vzkříšení amerického snu (The Audacity of Hope: Thoughts on Reclaiming the American Dream). Zejména Odvaha doufat napovídá velkou filozofickou a etickou blízkost filozofickému a etickému realismu T. G. Masaryka. Proto Obamova pražská poklona Masarykovi nebyla jen gestem hosta. Lze předpokládat, že Obama jako občan Chicaga, problémy světa profesionálně sledující politolog a profesor univerzity, na níž i Masaryk zanechal stopy, měl dobré důvody se Masarykovi poklonit.

(Redakčně zkrácená a upravená verze příspěvku předneseného 10. listopadu 2010 na semináři v Masarykově muzeu v Hodoníně)

Jaroslav Opat (1924) je historik.

Čtěte také:

Erazim Kohák: Člověk Masaryk: Od myšlenky k činu

Ferdinand Vrábel: Hra o Štefánika pokračuje

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Opat

Druhý život T. G. Masaryka?

Malí a velcí

V dějinné zkoušce

TGM, USA a naděje pro svět

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu