Tracy A. Burnsová

Před dvaceti lety: Zázraky a bolesti

V roce 2011 to bude dvacet let, co jsem se přestěhovala do Prahy. Občas mám pocit, jako by rok 1991 byl teprve včera a jako by se to všechno stalo v jiném životě. Byl to důležitý rok, byl to čas mého dospívaní. Tím, jak jsem poznávala Prahu a češtinu, začala jsem poznávat lépe i sebe sama.

Poprvé jsem navštívila Prahu jako jedenadvacetiletá turistka v červenci roku 1991, hned poté, co jsem absolvovala univerzitu. Ihned jsem se šíleně zamilovala – do amerického turisty, kterého jsem potkala, do Československa, do Prahy, do češtiny a do hradů a zámků. Po týdnu turista odjel zpátky do Kalifornie a brzy jsem na něj zapomněla. Avšak moje láska k češtině, k Praze a k Československu stále sílila.

V ten okamžik, když jsem se poprvé zastavila na „Staromáku“, jsem náhle ucítila, že jsem konečně našla domov a sebe sama. Nikdy předtím jsem neměla tak silný pocit domova. V severní Virginii, kde jsem vyrostla, jsem se cítila jako člověk, který tam nepatří, jako cizinka ve vlastní zemi. V Americe jsem sice byla doma, všechno mi bylo blízké a důvěrně známé, ale zároveň i velmi vzdálené a neznámé.

Když jsem se přestěhovala do Prahy, poprvé v životě jsem se bouřila. Na univerzitě jsem hodně studovala, trávila jsem svůj volný čas hlavně v knihovně a pila jsem jenom zřídka. Během svého prvního roku v Praze jsem chodila přes Petřín opilá ve dvě hodiny ráno, ochutnala jsem domácí slivovici a becherovku, poprvé ve svém životě jsem tančila.

Většinu času jsem trávila v jazykovce, v nevětrané učebně bez oken, kde jsem poprvé učila. Na začátku první hodiny jsem se zeptala jednoho ze studentů, jestli se jmenuje Procházková nebo Nováková. Všichni studenti se tomu smáli a já jsem nevěděla proč. Nevěděla jsem, že přípona „ová“ je pro ženy.

Během jedné hodiny jsem se zeptala studentů, zda nemají nějaké zajímavé zkušenosti. Právě jsem se začala učit češtinu, a tak jsem jim mohla vysvětlit, že slovo „experience“ v češtině znamená „zkušenost.“ Jeden mladý student odpověděl: „Je mi šestnáct let. Žádné zkušenosti jsem neměl.“ Opět jsem nerozuměla, proč vlastně se studenti smáli.

Avšak nebyla jsem pouze lektorkou ale též studentkou. Učila jsem se česky ve Státní jazykové škole s laskavou učitelkou, která nám vyprávěla, jak se dívala na sametovou revoluci z naší místnosti nad Národní třídou.

Své druhé já jsem našla též i v Divadle Na zábradlí, kde jsem viděla každou hru, některou snad až pětkrát. Prostřednictvím divadla jsem se učila češtinu: Largo desolato, Horský hotel, Don Juan, Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma, každá inscenace mi znovu otevírala neuvěřitelný a úžasný svět českého divadla a češtiny. Strašně moc jsem chtěla umět tu neznámou, tajemnou a krásnou řeč. Tolikrát jsem se na stěnách divadla dívala na fotky divadelníků, inscenací a na plakáty z představení jako Kdyby tisíc klarinetů, Nejlepší rocky paní Hermanové, Zahradní slavnost, Vyrozumění, Král Ubu, Proces, Hamlet nebo Bratři Karamazovi.

V divadle jsem objevila kouzlo češtiny, i to jak jazyk ožívá během představení. V Divadle Na Zábradlí jsem byla šťastná a myslela jsem, že ta doba nikdy neskončí. Něco tak krásného muselo přece trvat navždy.

V tom divadle jsem si poprvé potřásla rukou se svým hrdinou – Václavem Havlem – po premiéře jeho hry Horský hotel. Stál u baru a kouřil spartu. Třásla jsem se. Podala jsem mu ruku. Měl pevný stisk. Chtěla jsem mluvit, ale nemohla jsem. Byla jsem jako v šoku. „Těší mě. To je pocta,“ konečně jsem ze sebe vyhrkla. Havel se usmál a otočil se zpátky k baru, kde mu podával ruku další obdivovatel. Také jsem měla štěstí a potkala jsem laskavého režiséra Jana Grossmana, který mě huboval, když jsem zaplatila za vstupenku. Těžko věřit několik let poté náhle zemřel.

Měla jsem ještě další práci – byla jsem novinářkou The Prague Post. Ve svém rodném městě v Americe jsem náhodou našla knihu Rowboat to Prague (Pražské peřeje) od Alana Levyho a byla jsem nadšená z možnosti spolupracovat s ním. Také jsme měli laskavého nakladatele. Díky americkým novinám jsem měla možnost dělat rozhovory se sochařem Vladimírem Preclíkem, se sběratelkou umění Medou Mládkovou nebo s divadelníky Petrem Oslzlým, Otomarem Krejčou a Andrejem Krobem. Naše noviny byly ještě nové a v malé kanceláři na Dlouhém třídě jsme měli pocit, že bychom mohli změnit svět. Skoro jako bych se mohla dotknout naděje.

Pět studentů a já jsme chodili do špinavé tmavé hospody v centru Prahy. Když jsme poprvé vešli do hospody, spatřila jsem za barem velkou sbírku malých soch, bust, plakátů a obrazů Vladimíra Iljiče Lenina. Okamžitě jsem se zarazila. „Ta hospoda je komunistická! Pojďme pryč!“ řekla jsem kamarádům. Ale oni se jen smáli.

„Je to jen legrace, nechápeš?“

„Ne,“ přiznala jsem se a myslela jsem to vážně. Dodnes nechápu, v čem ta legrace spočívala. V té hospodě jsme diskutovali o privatizaci, o lustracích nebo o skandálu s Janem Kavanem. Naštvali jsme se na Slováky, kteří během oslav výročí vzniku Československu házeli vejce na Václava Havla. Byli jsme nadšení, když prezident Havel podepsal během své návštěvy Ameriky deklaraci s americkým prezidentem Georgem Bushem. Nebylo nám líto, když zemřel bývalý komunistický prezident Československa – Gustav Husák.

Ale mojí nejkrásnější vzpomínkou na rok 1991 je večer 21. listopadu, kdy jsem měla přestávku mezi výukou angličtiny a šla jsem na Václavské náměstí. Shromáždilo se tam deset tisíc lidí, kteří se dívali na balkon s nápisem Melantrich, odkud prezident Havel klidným hlasem hovořil o problémech v parlamentu. Pak nastal nejúžasnější okamžik mého života – všichni začali s úsměvem zpívat Kde domov můj? Vedle mne stál asi osmdesátiletý muž. Měl měkký, jemný hlas. Nikdy jsem předtím nezažila tak silný pocit jednoty.

Samozřejmě že ne všechny moje zážitky byly kladné. Jednou v zimě v noci, když jsem se v pokoji učila česky, uslyšela jsem, jak pan domácí bouchl hlavními dveřmi. Jeho těžké kroky se blížily k mému pokoji. Hlučně zaklepal. Zavřela jsem Český jazyk a pomalu jsem otevřela dveře.

„Kde jsou peníze?“ křičel. Byl opilý, jeho dech smrděl pivem.

„Jaké peníze? Nájem jsem už zaplatila.“ Pokusila jsem se zachovat klid, ale třásla jsem se.

„Jaké peníze?! Moje dcera musela zaplatit za zubaře, protože je v Americe bez víza. Víte, kolik stojí zubař v USA?!“

„Nevím.“

„Potřebuju dolary! A teď!“ Pak chytil moje pravé zápěstí. Bolelo to. Moc. „Jděte pryč! Ihned!“ řval mi do tváře.

„Žádné dolary nemám. Bohužel.“

„Jděte pryč! Odejděte! Ihned! Od tohoto okamžiku tu už nebydlíte!“

Oblékala jsem se a utíkala jsem ven. Brzy jsem byla na „Staromáku“. Koukala jsem na své zápěstí. Bylo červené a oteklé. Plakala jsem. Co jsem měla dělat – zavolat policii? Jak jsem měla zajistit, aby moje věci byly v bezpečí? Kde budu bydlet? Jak budu schopná ráno v osm učit? Odpoledne jsem měla na Pražském hradě dělat rozhovor pro americké noviny. Třásla jsem se zimou a vůbec jsem nedokázala přemýšlet. Mechanicky jsem chodila kolem dokola po náměstí.

Naštěstí mi moje studentka dovolila bydlet s ní, dokud jsem si nenašla vlastní byt. Byla to první Ruska, kterou jsem v životě potkala. Byla jsem úplně nadšená, že jsem potkala laskavou Rusku. Jako dítě jsem často přemýšlela, jak asi žijí Rusové. Jací jsou? Jaké to bylo bydlet za komunismu v Rusku? Pro mě to bylo velmi tajuplné. Díky její rodině jsem se tam cítila jako doma.

Když jsem mámě řekla, co se stalo, hystericky křičela do telefonu: „Udělali to, protože to jsou komunisté! Mají příliš dobré telefonické spojení, musí to být komunisté!“

„To neznamená, že to jsou komunisté, mami.“

„Já to vím. Jsou to komunisté!“

Další den jsem na Pražském hradě měla rozhovor s poradcem Václava Havla Petrem Oslzlým, ale neřekla jsem nic o příhodě s panem domácím. Bála jsem se, protože jsem byla cizinkou.

A to nebylo všechno. Měsíc jsem byla nemocná se zápalem plic a někdo mi na Hlavním nádraží ukradl pas. Když moji rodiče navštívili Prahu, bylo pro nás těžké najít místo v restauraci. I když restaurace byly téměř prázdné, číšníci nechtěli pustit hosty dovnitř.

Už nechodím moc do divadla. Radši doma večer píši. Málokdy piji alkohol. Už neučím. Z hospody se suvenýry s Leninem se stal obchod se suvenýry z Prahy. Už nikdy jsem znovu nezažila tak silný pocit jednoty jako v ten den, kdy na Václaváku všichni zpívali hymnu. Čeština už není pro mne tajemným jazykem. Publikuji v češtině a v angličtině. A abych řekla pravdu, život v Čechách je o mnoho lepší, když se Česko stalo členem Evropské unie. A kouzlo Prahy a češtiny? Změnilo se, ale pokaždé když zaslechnu podmanivou melodii češtiny, ucítím něco kouzelného. I když se mačkám v metru mezi Můstkem a Muzeem, vím, že Praha neztratila své kouzlo. Praha se hodně změnila od té doby, co zažila bolesti a zázraky své nové demokracie. Ale já jsem se změnila také. Obě jsme vyrostly, ale jádro mého srdce a jádro mého města zůstávají stejné.

Tracy A. Burnsová (1969) je Američanka, žijící v Praze; pracuje jako spisovatelka, novinářka, publicistka, korektorka a editorka.

Čtěte také:

Alena Wagnerová: Plástovice v pohnutých dobách 1945–2010

Ladislav Šimovič: Gustáv Husák

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Tracy A. Burnsová

Před dvaceti lety: Zázraky a bolesti

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu