Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 1 > Václav Jamek: Kapitalismus se opravit nedá (ale my si ho zaslouíme)
Právě u nás probíhající pozoruhodný experiment, který se při své revolučně zpátečnické metodě ani nesnaí být vědecký, ba ani racionální (počítá s působením jakési makroekonomické ektoplasmy, jí propůjčuje tvar ruky, i kdy není jasné, jak se to při její neviditelnosti dá zjistit), zřejmě ukazuje, e vloí-li se do jedné kadinky (nechci psát rovnou mísy, to by bylo ke Schwarzenbergovi příliš kruté) všechny roztodivné sloučeniny, je tvoří dnešní českou pravici, vzniká velmi nestálá výbušná směs, latríny letí do povětří, padni kam padni. Ještě e je tam (v kadince) máme: oni se navzájem tak milují, e do konce volebního období kadý prozradí na ty druhé všechno, co ví, a tak se před našimi uaslými zraky nečekaně rozestře celé úchvatné panorama zpronevěry státních prostředků, které jsme si za posledních dvacet let ze svých daní zaplatili. Překvapivý to zvrat aliancí: Pravda a nenávist slavně vítězí nad lí a láskou! Nešlo to v dobrém, a ve zlém to jde! Zničující upřímnost vládnoucí garnitury tak našim pracujícím, z hejlů ohleduplně přejmenovaným na daňové poplatníky, hezky objasní, kam přijdou peníze ušetřené z jejich platů i z osekaných a stále se prodraujících veřejných slueb. Konečně také lépe chápeme, proč bohatí nechtějí platit daně: jaký by to mělo smysl, krást své vlastní peníze; nebo ještě hůř: strkat je do kapes konkurenci? Navíc a budou ty sluby privatizované, budou si je u nich daňoví... hejlové vlastně kupovat, a to by museli být Vlastníci opravdu hloupí, aby jim na ně připláceli ze svého! Na konci této logiky stojí nevyhnutelná otázka poslední: proč by vůbec měli ze svého vyplácet luze nějakou mzdu? Vyspělý otrokářský řád máme na dosah ruky.
Má-li si kunderovská ironie dějin vychutnat opravdu hrůzostrašný triumf nad Havlovým nenapravitelným idealismem, pak je to Tady a Teď! Tomu idealismu nevyrostl za čtvrt století ani zoubek, take se nelze divit, e v postkomunistickém období bylo Idealistovou hlavní historickou úlohou dělat roztomilého plyšáčka mocným tohoto světa: připadali si vedle něho takoví hodní. Nutno uznat, e tady le s láskou získala proti pravdě a nenávisti pár bodů k dobru. Ale ne dost. Protistrana pořád s obrovským náskokem vede.
Je ovšem dost dobře moné (a průzkumy veřejného mínění tomu nasvědčují), e ani jednání tak zničující, jaké naše otřesná pravice dnes předvádí, ji nakonec nezničí. To by znamenalo, e většina hejlů – zřejmě v představě, e si vdycky něco naklovají i pro sebe – se čepýří, jen aby se neřeklo, a s korupcí vlastně souhlasí. Pokud s korupcí souhlasí, vlastně se na ní (přinejmenším) pasivně podílejí, a měli by tudí sedět ve vězení. Příliš se spoléhá na to, e nadpoloviční většinu národa do vězení posadit nelze. Nadpoloviční většinu asi ne, ale celý národ ano, celý národ se do vězení dostane raz dva, ani se ádné nemusí stavět, u jsme to několikrát zaili, a jak to tak vypadá, zaijeme to znova. Moná to nebude jenom celý národ, ale rovnou celý svět.
Asi nedáváme dost pozor, ale situace světa je zoufalá, co by nás trošku znepokojovat mělo. Globalizace nepřináší víc svobody, ale jen uzavřený obzor; přijde-li nová diktatura, nebude před ní úniku. Kapitalismus loni promarnil poslední šanci, jak se polidštit, chaos nebo otroctví jsou nepříliš vzdálené skutečné monosti vývoje (a my jsme u málem jediný národ na zeměkouli, který si takový osud zaslouí, protoe zkáze u tolik let bez nejmenšího zakolísání zaníceně pomáháme). Ultraliberální protireformace zkrachovala, ale dál pokračuje, dál nám ji s bohorovnou drzostí vnucují, i kdy je zcela zřejmé, e jejich reformy většině lidí neprospějí a potřebné nejsou.
Jaké ekonomické racionalitě odpovídá například to, e na jedné straně se nám vykládá, jak v důsledku technického rozvoje ztratila práce na důleitosti, take u není nutná, a s jejím pronájmem to tudí vypadá špatně (take se nemáme divit, kdy se za ni míň platí), ale zároveň by lidé měli pracovat pokud mono a do devadesáti? Pročpak to – kdy u v padesáti letech pro většinu z nich ádná práce nebude? Jako jediný zjistitelný smysl důchodových pseudoreforem se tak jeví záměr zprotivit lidem ivot a soustavným stresem zkrátit průměrný lidský věk, jej lékařská věda příliš velkému počtu lidí neprozíravě prodlouila (co se také uvádí jako argument!). Délkou lidského věku se přitom operuje demagogicky, bez započtení produktivity práce, která se naopak zdůrazňuje, kdy se má cena práce srazit. (Spoléhá se přitom na to, e uctivému selskému rozumu tato expertní jednostrannost unikne, a zatím tomu tak skutečně je.) Pokud potřeba práce klesá, měl by z toho plynout důsledek úplně jiný: lidstvo by z povinnosti pracovat mělo být vyvazováno rovnoměrněji, do důchodu by se tudí mělo odcházet dřív: úměrně skutečné potřebě! A pokud potřeba práce ve skutečnosti neklesá, měla by práce vynášet tolik, aby si člověk mohl stáří zaplatit. To by si ovšem vyádalo nový přepočet skutečného lidského bohatství a jeho lepší rozdělení, aby prospěch z lidského pokroku byl lépe sdílen. Něco takového však planetární ekonomická oligarchie bůhvíproč nehodlá dopustit: je přece tak bohatá, e víc u nepotřebuje; take je zřejmě také hloupá a zločinně chamtivá.
Tato jediná antinomie ukazuje, e celý ultraliberální projekt je podvod na lidstvu. ádná z jejich reforem není v pořádku. Je čas vzbouřit se a nevěřit. Kdykoli dnes nějaký ekonom na planetě otevře ústa, měli bychom vědět, e le a e jeho řemeslo je nectné, protoe ekonomika se obrátila proti zájmům ivota. Ratingové agentury by měly být policejně obsazeny, bankéři prohlášeni za nesvéprávné a dáni pod kuratelu občanských výborů: oni přece svým zběsile nezodpovědným jednáním nejprve vyvolali celosvětovou krizi, pak se narali veřejných peněz, a teď, kdy jim otrnulo, budou řvát na nás, e příliš utrácíme! Proti tomu jsou naše malé české zpronevěry hadr.
Ekonomickou zvůli musí zas vystřídat vůle politická. Jinak bude moná demokracie brzy jen zanedbatelně krátké, navěky uzavřené období v nekonečných dějinách samovlád a bezpráví.
Václav Jamek: Konzervatismus čili utopie
A. J. Liehm: Humory
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.