Pavel Šaradín

Český rok 2010. Rok Martina Bartáka

Volební. Zřejmě toto slovo nás napadne, když si položíme otázku, jaký byl rok 2010. Od podzimu předchozího roku jsme čekali na sněmovní volby, které měly rozhodnout, jakým směrem se bude česká společnost ubírat. Potvrdí svůj náskok sociální demokracie a zúročí tak permanentní první místo z průzkumů veřejného mínění? Nebo mají šanci i občanští demokraté, kteří by za určitých okolností mohli vládnout, pokud partneři získají takovou podporu, která v součtu přinese alespoň sto jedna mandátů? Odpověď byla velice zřetelná a my ji zde nemusíme znovu analyzovat. Vedle voleb do dolní komory byl však rok 2010 zajímavý a důležitý i v jiných ohledech. Na jaře záplavy, Troubky opět pod vodou, nad Evropou přestala kvůli islandské sopce létat letadla. V létě také záplavy, ale na severu Čech. Sparta prohrála se Žilinou, doma i venku.

Zima/Jaro

Permanentní kampaň. Jiří Paroubek posté útočí na Mirka Topolánka a naopak. Nakonec měl útok smysl. Mirek Topánek kvůli vlastní nešikovnosti, nemalé dávce hulvátství, sporům v ODS a tlakům prezidenta těsně před volbami odstoupil z čela kandidátky ODS. Jiří Paroubek si připsal další bod, ale zřejmě už poslední vítězný. Ztratil v předvolební kampani přirozeného soupeře a dost možná tím oslabil i svou vlastní pozici.

Chtěl jsem začít projevem prezidenta, ale nenašel jsem v něm po roce nic zajímavého a důležitého. Žádná vize, kromě několika oblíbených frází Václava Klause, jimiž se on sám většinou neřídí. Jedna agentura napsala, že v projevu „kritizoval premiéra Mirka Topolánka“, ale to jsem tam nenašel. Prezident hovořil o vládě, která ho podruhé zvolila, jako o labilní, ale to je tak všecko. Pro mě bylo spíše zajímavé, že hned v lednu opustil občanské demokraty senátor Bedřich Moldan, jistě jedna z méně tradičních tváří této strany. Proč po tolika letech a proč zrovna půl roku před volbami? Děje se něco s ODS? Odpověď přišla v červnu, kdy se ministrem životního prostředí stal člověk, který se po odborné stránce resortní problematikou nikdy nezabýval, ba právě naopak. Svůj užitek viděl v obhajobě hospodářství, ve službách českého průmyslu. Pavel Drobil, jedna z tradičních tváří ODS, jak uvidíme.

Osobně je mi velice sympatické, když někdo dokáže odejít. V různých životních obdobích se dostáváme do zajímavých situací, rolí, v nichž můžeme být užiteční a také z nich máme radost. Své „poselství“ zvládl v určité etapě i Miloš Zeman, než zahořkl, protože se nestal českým prezidentem. Jarní odplata roku 2010 se jmenuje Strana práv občanů Zemanovci, jíž se v březnu stal předsedou. Smysl takového projektu byl jednoznačný. Co nejvíce oslabit sociální demokraty ve volbách, v průměru se to někdejšímu premiérovi podařilo o čtyři procenta. SPOZ však dosáhla nemalého úspěchu již v lednu, kdy Miloše Zemana přivítal na Pražském hradě Václav Klaus a straně vyjádřil „jisté sympatie“.

Odcházení má i jiné podoby. Několikátý výstražný pokus jak odejít z vlády podnikli zelení. Nelíbilo se jim pár ze zhruba čtyřiceti vládních opatření proti hospodářské krizi, například dostavba Temelína či modernizace Prunéřova. Nakonec se zachovali tak jako dříve. Ve vládě ještě nějakou chvíli setrvali, definitivně přestali podporovat Fischerův kabinet koncem března a pokusili se odvolat z vlády i svého posledního ministra Michaela Kocába. Ten se však obával, že by svým odchodem mohl způsobit vládní krizi. M. Kocáb asi po týdnu vládu opustil, stabilitou České republiky to neotřáslo. Určitou satisfakcí pro zelené bylo, že získali nového člena. Stranu posílil Jan Ruml.

Zatímco v Paříži obdržel Milan Kundera čestné členství města Brna, ten Milan Kundera, který se mj. stal objektem zájmu Ústavu pro studium totalitních režimů, stanul v čele této instituce Jiří Pernes. Možná chtěl představit jiný přístup ke zkoumání nedávné historie než jeho předchůdce Pavel Žáček. Pernes, odborník na poválečné české dějiny, však vyvolal v některých lidech rozhořčení, když se po jeho zvolení ukázalo, že navštěvoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu (VUML), ale neuvedl to do životopisu. Na odvolání tlačil pravicový Senát, nakonec rada ÚSTR podlehla a v květnu Pernese odvolala.

Ale zpět k volbám. Těsně před zahájením tzv. horké kampaně přivedl sám sebe Mirek Topolánek k politickému konci. Svými výroky na adresu Jana Fischera, Židů a homosexuálů, všelijak pak dotvářenými a dávanými v kontext s dřívějším Topolánkovým slovníkem (Es kommt der Tag, osvětimská lež, nahnědlé skvrny ČSSD, Evropská ústava jako obrovský shit, noc dlouhých nožů). Kupříkladu premiérovi spolustraníci z Valašského Meziříčí jej k odchodu vyzvali tímto prohlášením „Ztratil jakékoliv morální či faktické právo na další pokus o nápravu, kterou již slíbil nesčetněkrát. Odmítáme akceptovat letitý argument, že ODS nemá vhodného kandidáta na pozici předsedy strany. Pokud tohle strana tvrdí, říká tím občanům, že v ODS nejsou osobnosti schopné vést tuto zemi.“ Dejme jim za pravdu, protože takový schopný člověk se našel, a nedaleko od Valašského Meziříčí, v Rožnově pod Radhoštěm. Petr Nečas, který Mirka Topolánka nahradil, v květnových volbách sice prohrál, ale nejhorší výsledek v historii ODS mu přesto umožnil stát se premiérem. Dvojí voličská revoluce totiž znamenala odliv voličů od dosavadních parlamentních stran, posílení či etablování stran nových (TOP 09 a Věci veřejné) a zároveň přeskupení pořadí na kandidátkách. Mnoho poslanců se do Sněmovny nedostalo, ačkoliv kandidovalo z pozic za normálních okolností volitelných. Čtyři preferenční hlasy a pouhých pět procent postačujících k postupu na kandidátce stačilo k tomu, aby Ivan Langer či Pavel Severa nezasedli v dolní komoře.

A další konkrétní výsledek voleb?

Jiří Paroubek odstoupil z čela ČSSD.

Cyril Svoboda odstoupil z čela KDU-ČSL.

Miloš Zeman odstoupil z čela SPOZ.

Ondřej Liška odstoupil z čela SZ.

Porovnáme-li to s rokem 2006, zjistíme, že kromě Vojtěcha Filipa nezůstal v čele strany žádný jiný politik.

Léto

Korupce. Právě toto slovo snad vedle slov krize a šetření (čili úsporná opatření) se v předvolební kampani objevovalo nejčastěji, a to nejen u parlamentní politikou zcela nezatížených Věcí veřejných, ale rovněž u TOP 09, KSČM, ČSSD i ODS. Boj proti korupci (vlastně proti sociálně demokratické korupci) vzal za svůj i Mirek Topolánek, který byl velmi zdatným obchodníkem. Tzv. byznysu, jak se dnes říká, věnoval mnoho času, stejně jako svým přátelům Aleši Řebíčkovi a Marku Dalíkovi.

Pár minut po volbách bylo zřejmé, že vznikne stabilní většinová vláda s pohodlnou většinou, která se mohla ve Sněmovně opřít o 118 poslanců. Takový luxus pro prosazování vládního programu neměl ani Václav Klaus v roce 1992. Vznikla vláda v čele s Petrem Nečasem, ovšem některé posty zastávali lidé, kteří nebyli odborníky. Případ Pavla Drobila jsem již zmínil, ale byli zde i další. Nad odborností převážilo jiné hledisko: ministr musí být dobrý manažer. Také jsme se dozvěděli, že Zdeněk Bakala si na tuto vládu vsadil, ODS, TOP 09 a VV věnoval dohromady téměř 30 milionů korun.

V létě ovládl média z vládních manažerů jen Vít Bárta. Určoval agendu, o čem by se mohlo psát. To byl zcela jistě bod pro něj. Už v srpnu vláda přijala programové prohlášení a také bez problémů získala v Poslanecké sněmovně důvěru. TOP 09 představila jeden z hlavních trumfů pro podzimní volby. Někdejší guvernér České národní banky Zdeněk Tůma měl stranu přivést k vítězství v pražských komunálních volbách a stát se primátorem. Pro Prahu by to byla nejspíš dobrá změna, protože slovo korupce právě tam nacházelo svůj skutečný obsah. A také změna vítaná: jedním z posledních počinů pražských politiků bylo schválení tábora pro bezdomovce. Konec léta završil Václav Klaus návštěvou Poslanecké sněmovny, noviny psaly, že v dolní komoře nebyl sedm let. Politiky vyzval ke kultivovanému soupeření, pak zaútočil na Ústavní soud a Evropskou unii.

Podzim

Hlasování o vládě. Na podzim se uskutečnily ještě komunální a senátní volby. Jedinou velkou politickou stranou, která neoslabila svou pozici v lokální politice, byli sociální demokraté. Výrazně uspěli také v senátních volbách, přičemž v horní komoře získali poprvé většinu mandátů, a tím i funkci předsedy Senátu. Stal se jím Milan Štěch, který byl ještě v lednu předsedou Českomoravského odborového svazu.

Květnové i podzimní volby byly neúspěšné pro KDU-ČSL. Strana reagovala jednoznačně. V listopadu se novým předsedou stal Pavel Bělobrádek, což byla změna zásadní. Veterinář, ctitel Daniela Landy, který u CEVRO absolvoval kursy ekonomie, politologie, práva, mezinárodních vztahů, politického marketingu a veřejné prezentace. Nevím, zdali absentoval, nebo se špatně učil, ale když odkázal na stranickém sjezdu na svůj řeznický původ, pravil: „Prošla mi rukama spousta dobytka i sviní a věřte, že si s nimi poradím, kdybych se s nimi potkal i ve vysoké politice.“ Jistě by byla škoda, kdyby toto tradiční uskupení z našeho stranického systému zmizelo. Jako každá jiná strana měla své světlejší okamžiky, například v době, kdy byla lídrem Čtyřkoalice, stejně jako ty stinné. Posledním smutným okamžikem byla podpora Václava Klause v prezidentských volbách roku 2008. Cyril Svoboda a Miroslav Kalousek se semkli, byť každý měl k tomu, aby odmítl Jana Švejnara, jiný důvod. Cyril Svoboda naivně věřil, že jim V. Klaus pomůže s církevními restitucemi, ale i on po několika týdnech prohlédl a za svou podporu Klausovi se voličům omluvil.

Komunální volby v Praze skutečně vyhrál Zdeněk Tůma. Kvůli dlouholetému spojenectví ČSSD a ODS se však primátorem nestal. Touha voličů po změně zůstala nevyslyšena, ale to není jen případ hlavního města. Sdělení voličů nevyslyšela totiž ani vláda.

Zima

Spory. Poslední týdny roku 2010 jako by vláda ztratila chuť ke změnám. Strany se vymezovaly proti sobě a kolíkovaly si pole příští působnosti. Zvlášť patrné byly a jsou hádky mezi stranou, která ztratila moc nad ministerstvem vnitra (ODS), a stranou, která ji získala (VV). V sázce není o nic méně než kontrola nad nedávnou minulostí, co kdyby se začaly otevírat případy, která se udály v éře Topolánkovy vlády?

V prosinci rezignoval ministr životního prostředí. Kvůli korupci. Zatím kvůli podezření z korupce. On sám tvrdí, že z jeho strany šlo o pouhé manažerské selhání, že si vybral pouze špatné spolupracovníky. Ale případ to byl ukázkový, v našem prostředí nijak výjimečný. Plně se odhalil jeden z modelů financování politických stran v České republice. Ukázalo se, jak politické strany vyvádějí státní peníze a používají je ke svému provozu. Odešel jeden ministr, ale systém způsobu financování a okrádání státu tu zůstává.

Po dlouhé době byl prosinec bílý, alespoň do Vánoc. Ve Slavkově na jarmarku nabízelo zboží přes 230 stánkařů, začala výstava věnovaná čtyřicátému výročí Čtyřlístku, v provozu byly téměř všechny lyžařské vleky v České republice. Prezident udělil několik milostí, psal si projev, země se zklidnila a jen ČSSD se pokoušela ještě tři dny před Štědrým dnem vládě vyslovit nedůvěru.

Marně. Podle všeho bude mít letos příležitostí jistě dost.

Dovětek

Rok 2010 byl tak trochu i rokem Martina Bartáka. Na jaře bylo oznámeno, že ministr obrany Martin Barták čelí trestnímu oznámení kvůli nákupu 90 lehkých obrněných vozidel. V létě jsme se mohli dočíst, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) ohledně tendru nezjistil pochybení, a státní zastupitelství proto odložilo trestní oznámení. Přesto ho ministr vnitra Radek John nechtěl za svého náměstka, vzal si ho na finance Miroslav Kalousek. Chválil ho jako odborníka. Na podzim náměstka ministra Bartáka obvinil bývalý velvyslanec USA z korupce. Musel odejít a zima pro něj byla nepochybně klidnější. Už je mimo politiku a čeká na to, jak dopadne vyšetřování.

Pavel Šaradín (1969) je politolog a publicista.