Karel Skalický

Moji čtyři andělé na mých čtyřech životních rozcestích

Čestný doktorát olomoucké Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého byl udělen Karlu Skalickému 8. prosince 2010. Děkanka Gabriela Ivana Vlková řekla: „Profesor Karel Skalický patří v současné době mezi nejvýznamnější české teology.“ A dodala: „Není náhodou, že na počátku dnešního aktu zazněla vedle naší také italská hymna. Doktorand je totiž občanem jak České, tak Italské republiky.“ Jen proto, že poctěný není pro čtenáře Listů neznámý, neopakujeme zde výčet jeho zásluh, který dr. G. M. Vlková přednesla. Blahopřejeme fakultě a jí k výbornému nápadu a blahopřejeme ovšem – jak neskromně dodáme – našemu autorovi. Jeho proslov přinášíme v úplnosti. -red-

Pocta, které se mi od zasloužilé a slovutné univerzity Palackého dnes dostává, mě naplňuje vděkem za to, že mě uznala za hodna takového vyznamenání, takže se skoro až rdím. Týž vděk patří i spectabilis paní děkance, která si dala nemalou práci připravit laudatio, v níž představuje mé údajné zásluhy. Nemohu též zamlčet vděk některým významným učitelům vaší teologické fakulty, k nimž mě váže přátelství ještě z mého dávného pobytu v Římě, jako k významnému filozofu doc. Karlu Říhovi, pastorálnímu teologu prof. Pavlu Ambrosovi, fundamentálnímu teologu doc. Eduardu Krumpolcovi nebo jako – z mého méně dávného pobytu v Česku – k věroučnému teologu prof. Ctiradu Václavu Pospíšilovi. Jim všem za leccos vděčím.

Když jsem se vmyslel do situace, že zde budu sedět před vámi, byl jsem najednou přepaden a jakoby zaskočen otázkou – znáte jistě i vy takové propady do otázky –, jak se vůbec mohlo stát a co všechno se muselo přihodit, že budu v Olomouci, na Palackého univerzitě, před vámi promlouvat, nevěda dosud pořádně, co vůbec. Cítil jsem totiž, že kdybych chtěl mluvit o svých údajných vědeckých výkonech, ve svědomí by se mi neustále ozývala – skoro až výsměšně – otázka apoštola Pavla: Co máš, co bys nebyl dostal?, takže bych sotva byl schopen promlouvat alespoň trochu přesvědčivě.

Co máš, co bys nebyl dostal? To napsal Pavel v prvním listě ke Korintským, 4,7, což jinými slovy znamená, že nikdo z nás není naprostým tvůrcem a strůjcem svého příběhu a svých případných zásluh či výkonů. Jsou totiž též jiní, kteří nás podmiňují, usměrňují a vedou, dáme-li se jimi vést, takže naše zásluhy, jsou-li jaké, jsou vlastně též jejich zásluhami. Tito jiní či druzí byli jedním významným sociologem nazváni významuplní druzí, a já bych si dovolil za sebe říct, že to jsou ti „Boží poslové“, jejichž prostřednictvím nás vede – mluveno s básníkem Horou – do všech stran neviditelný Kapitán, který kdysi měl Mojžíšovi říct: Hle, posílám před tebou posla, aby tě opatroval na cestě a aby tě uvedl na místo, které jsem připravil. (Exodus, 23,20)

Posel, hebrejsky mal‘ach, řecky angelos, prostě starým počeštěným a už klasickým slovem anděl. Dovolte mi tuto staroslavnou metaforu, která se velmi dobře hodí pro můj příběh. Vedli mě totiž v mém životě, postupně jeden po druhém, čtyři andělé. Ten první se jmenoval Vladimír Třebín, jenž byl pro mě ten nejpřevratnější. Ten druhý byl kardinál Beran. Ten třetí byl Vladimír Boublík a ten čtvrtý byla Monica Schreier.

Ten první byl řeholník, premonstrátský klerik, který byl dopaden při přechodu hranic a kterého pak čsl. rozvědka svými metodami přesvědčila s ní spolupracovat pod krycím jménem Suchý, jak vyplývá z dokumentů StB. A jelikož dostala nápad vyslat ho jako svého informátora do Říma, měl si najít, aby tam vypadal věrohodně, nějakého zájemce o kněžství a studium teologie a s ním přejít ilegálně hranice takříkajíc naostro, to znamená se vším tím putováním nocí přes močály a lesy, štípáním trojí bariéry ostnatého drátu, přebroděním rozvoděné řeky a přechodem do Rakouska. – Stalo se tudíž, že právě na velikonoční sobotu roku 1955 se ke mně přitočil muž tak o deset let starší a položil mi otázku, zda bych nechtěl studovat teologii a stát se knězem. Byl jsem tenkrát ve druhém roce studia na vysoké škole zemědělské. Otázka mě zasáhla, protože ta eventualita se mi už v mysli vynořila, ale nevzal jsem ji vážně. On mi ji znovu položil tak říkajíc zvenku, rovnou, tvrdě. Ba víc. On mi půjčil knížku Následování Krista, on mi mluvil o kráse kněžství, teologie a řeholního života, on mě přivedl k tomu, že jsem opět po letech šel ke svaté zpovědi a k přijímání, takže když se zase rok s rokem sešel a my se opět o Velikonocích roku 1956 setkali, řekl mi rovnou, aniž ovšem co řekl o svém tajném poslání, že se rozhodl znovu riskovat přechod, odejít do svobodného světa a tam se stát knězem. A najednou vystřelil otázku: Nechceš jít se mnou? Rozevřelo se mi v tom okamžiku první radikální rozcestí: jít či nejít, to byla otázka. Trvalo však asi jen minutu, a dostala odpověď: Jdu. A tak jsme šli. Pohraniční stráže nevěděly nic o našem útěku, jak jsem se o tom mohl později přesvědčit. Nicméně rozvědčík jménem Dospiva náš přechod sledoval a celkem dosti přesně ho zapsal, jak jsem to mohl nedávno číst v dokumentaci StB. A jako by i počasí nám chtělo jít na ruku, celou dobu našeho klopýtání hraničním pásmem silně pršelo, takže pes stráže, která kolem nás přešla ve vzdálenosti asi sto metrů, nás nenavětřil. Jen jsme však přešli hranice, přestalo pršet a ráno vysvitlo sluníčko, takže do Freistadtu jsme došli už suší. Po několika měsících jsme se pak dostali do československé koleje Nepomucenum v Římě a začali studium na Papežské lateránské univerzitě. A tak když tu jsem dnes před vámi jako katolický kněz, jemuž se dostalo římské formace, pak je to z nemalé části jeho zásluhou. Kéž by mu byla před Bohem dostatečnou protiváhou toho ostatního.

Zatímco on se po několika málo letech vrátil do Československa a StB se postarala, aby byl vysvěcen na kněze ve vlasti, když se mu to nepodařilo venku, já zůstal v Římě a mé první místo coby asistenta mládeže bylo ve vatikánském Oratoriu svatého Petra. Tam jsem však dlouho nepobyl. Papež Pavel VI. rozhodl vybudovat ve Vatikáně velkou audienční síň, a to právě na území tohoto Oratoria. Bylo mi proto řečeno, abych si hledal uplatnění někde jinde. Rozhodl jsem se proto jít do misijních území Latinské Ameriky a začal jsem vyjednávat s argentinským biskupem Tato ze Santiago del Estero. Byl jsem už nakročen jít do těchto vzdálených končin, když tu zčista jasna k překvapení světové veřejnosti byl v roce 1965 z vlasti vypovězen do Říma arcibiskup Beran, aby tam přijal hodnost kardinálskou a zůstal v exilu bez možnosti návratu. Tím vstoupil do mého života ten druhý anděl. S ním jsem se totiž začal častěji setkávat na zasedáních 2. vatikánského koncilu, kde jsem tenkrát též pracoval, a tak se stalo, že mi bylo nabídnuto, abych mu dělal spolu s mons. Škarvadou druhého sekretáře. Stál jsem tak znova na rozcestí. Jenomže volba byla tentokrát už předem určena. Beranovi jsem nemohl říct ne. Latinská Amerika si na mě ještě musela počkat; a já jsem byl nasměrován na české věci.

Vstoupit totiž do kardinálových služeb znamenalo začít pracovat – i přesto, že jsme byli v cizině – pro naší českou církev a pro naše české věci. Kardinál mi svěřil vedení časopisu česko-římské křesťanské akademie Studie a uložil mi, abych přeložil do češtiny konstituci 2. vatikánského koncilu o Církvi v dnešním světě a připravil i její patřičný komentář. Vznikla tak – při vší tak trochu odcizující sekretářské práci – i moje kniha Radost a naděje, jakož i první ročníky mnou redigovaných Studií.

Tento můj druhý anděl však byl v roce 1969 odvolán z našeho světa a já jsem se opět dostal na mizinu. Bylo mi sice nabídnuto dobře zajištěné místo misionáře českých uprchlíků v západním Německu, což byla lákavá nabídka pro rozum pragmaticky vypočítavý, ne však pro můj rozum teoreticko-rozjímavý. Avšak právě v této době nejistoty vstoupil do mého života ten třetí anděl, jímž byl profesor Lateránské univerzity Vladimír Boublík. Byl mým krajanem, jenž začal studium teologie v budějovickém semináři, byl zatčen a vězněn, z vězení se mu však podařilo uprchnout a neuvěřitelnou anabází projít z Československa přes Německou demokratickou republiku do Západního Berlína a odtud do Říma, kde studium teologie dokončil a stal se na Lateráně profesorem a pak i školitelem mé doktorské disertace. Ten první anděl mě nasměroval ke kněžství do Říma. Ten druhý na práci pro naši českou církev a české věci. Tento třetí mi najednou předložil možnost dráhy univerzitní, o níž jsem netušil, že by se mi kdy mohla v italském prostředí otevřít. Ona sice byla mým dávným tajným přáním, avšak tak tajným, že jsem si ho neodvážil ani připustit. Rozcestí, které se mi rozevřelo potřetí, bylo mezi zajištěností práce v Německu a naprostou nezajištěností přednášek na univerzitě. Nu a volba dopadla nikoliv, jak radil rozum pragmatický, ale jak mi našeptávalo mé tajné přání. Boublíkovi jsem přikývnul a on se postaral, že rektor Antonio Piolanti mě přijal na jeden semestr v akademickém roce 1968/69. Boublík samozřejmě věděl, že výuka na Lateránské univerzitě mě neuživí, a tak se navíc přičinil i o to, abych dostal u mezinárodní kongregace školských bratří maristů kaplanské místo, které předtím zastával on a které by mi zajistilo – jak jsme tenkrát říkávali – stáj a žlab. Díky tomuto mezinárodnímu prostředí jsem pak byl nasměrován na problémy Afriky a Latinské Ameriky. Generální představený této kongregace, Mexičan Basilio Rueda Guzman mě totiž začal posílat do zemí Afriky a Latinské Ameriky, kde bratři maristi byli konfrontováni se situacemi podmiňovanými komunismem a jeho ideologií.

I tento můj třetí anděl však byl v roce 1974 předčasně odvolán ze života. Avšak, kupodivu, ač odvolán, nepřestal jím být i nadále. Ba dokonce bych mohl říct, že intenzivněji po smrti než za života. Skoro bych mohl říct, že mors sua, vita mea. Na Lateránské univerzitě jsem totiž nejenom zůstal i po jeho odchodu, ale navíc mi byla po něm přidělena katedra fundamentální teologie, kterou předtím vedl on, jakož i vedení celé teologické specializace v religionistických vědách, kterou na Lateránské univerzitě on založil a vedl. Musel jsem se proto zabývat jeho myšlením mnohem intenzivněji než předtím. A jako by na tom nebylo dost, jeho spřízněná duše a zdatná spolupracovnice Monica Schreier, která mu spolu se svou tetou vedla domácnost, přepisovala jeho texty a připravovala je do tisku, ta mi dala k dispozici Boublíkovu specializovanou knihovnu a seznamovala mě se skrytými zákoutími jeho myšlení. A když pak se ještě stalo, že mi byl z přičinění generálního představeného maristů, už zmíněného bratra Basilia přidělen vatikánský byt, uvolila se vést mi domácnost a spolupracovat na mých studijních a přednáškových povinnostech, jak to předtím dělala Boublíkovi. Tak mohla tenkrát přijet do Říma a být s námi i moje maminka. Moje existence tak dospěla, jak mohu říct, do stadia pozemské idyly.

Ne však nadlouho. Došlo k dalšímu světovou veřejností nepředvídanému zvratu: zhroucení sovětského bloku a sametová revoluce. To, o co jsem v exilu spolu s mnoha jinými usiloval, to se stalo skutkem. Je tedy přípustné – tak mi začal našeptávat pokradmu hlas svědomí – zůstat sedět ve své idyle, jako by se vůbec nic nepřihodilo? Nebyla touha tvého srdce vrátit se jednou do svobodné vlasti neupřímná, když teď váháš opustit dobré bydlo? Bylo mi však zároveň jasné, že není radno, aby šedesátník dělal kotrmelce, že návrat domů po třiceti osmi letech exilového trmácení bude v mnoha ohledech spíš vstupem do ciziny. A navíc tu byla moje spolupracovnice Monika, které jsem byl za mnohé zavázán a která byla na mě existenčně závislá. Mohu si dovolit tahat ji, sudetskou Němku, tam, odkud byla jako sedmileté děvčátko vypovězena spolu se svou matkou, která ten „odsun“ v dobytčácích nepřežila? Tahat ji do země, která přestala být její vlastí? A zvládnu to, jít do té „cizí domoviny“ sám bez její pomoci? To byla tenkrát kvadratura mého kruhu, ve kterém jsem se točil, takže kdyby bylo nepřišlo nějaké jiné pozoruhodné znamení, zůstal bych i nadále sedět, kde jsem seděl.

To znamení však přišlo. Byla to právě ona, která svou zvláštní vzíravostí pochopila, o čem jsem se bál s ní mluvit. Prokázala se tak jako ten čtvrtý anděl, který dostal za úkol přivést mě nazpátek tam, odkud mě ten první anděl vyvedl. Bylo to někdy na počátku roku 1993 zvečera, kdy mi najednou položila otázku: Nemyslíš, že by ses měl vrátit do vlasti? Překvapen tak přímou otázkou, zmohl jsem se jen na protiotázku: A co bude s tebou? A na to ona: Co by mělo být. Půjdu s tebou. Nebo si snad myslíš, že v Budějovicích vznikla teologická fakulta jen tak pro nic za nic? Tady v Římě se za tebe náhrada najde, ale tam ne. Mé čtvrté rozcestí, které se přede mnou rozevřelo, vrátit se či nevrátit, dostalo svou odpověď v jejím: Půjdu s tebou. A tak to všechno, co jsem teprve potom ve vlasti mohl vykonat, včetně toho, že tu dnes sedím, je též její zásluha.

Tito čtyři andělé se všichni významně zasloužili, ač každý jinak, o to, co jsem a co jsem až dosud vykonal. Za nimi však působil, jak to stále silněji vnímám, ten hlavní Režisér, totiž Ježíš Kristus zmrtvýchvstalý, do jehož „scénáře“, který pro mě připravil, jsem se jako dvaadvacetiletý vědomě a dobrovolně rozhodl vstoupit, ať to stojí, co to stojí. Jemu patří můj dík svrchovaný. Po něm i těm čtyřem jeho poslům, jakož i mým rodičům, a nakonec i vám, že jste mě tak trpělivě vyslechli.

Karel Skalický (1934) je teolog, žije a pracuje v Českých Budějovicích.

Čtěte také:

.
Erazim Kohák – Karel Skalický: Naděje soudu

Karel Hrubý: Ještě o odpovědnosti intelektuálů

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Karel Skalický

Moji čtyři andělé na mých čtyřech životních rozcestích

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu