Dagmar Vaněčková

Slunečný člověk Jiří Dienstbier

Jakmile jsem se dozvěděla o jeho skonu, jako by mne zaskočilo částečné zatmění Slunce. Netušila jsem nic o jeho nemoci, i na televizních záběrech z poslední doby působil dojmem příjemného pána svého věku. Jen málokterému smrtelníkovi bývá dopřáno, aby takto zůstal v paměti všech pozůstalých...

V počátečních sametových dnech se konala nejedna rušná debata za účasti novinářů. Po téměř desetileté nepřítomnosti v Praze jsme s mým mužem seděli asi v první řadě sálu Laterny magiky. Na pódiu moderoval Jiří Dienstbier. Z ničeho nic zvolal: Dáša Vaněčková sem k nám! Skoro jsem se vyděsila. Proč a zač já? Z včerejšího nepoměrně bezpečnějšího exilu ve srovnání s neustále rizikovou existencí disidentů a jejich roky ve vězení? Další rezolutní gesto Dienstbiera uspíšilo můj výstup na jeviště. Židle pro mne pohotově přistavena. V publiku se mým rozpakům smála a tleskala vedoucí vídeňské kanceláře Associated Press. Dodávala jsem nejen jim, ale i do vídeňských deníků do němčiny přeložené zprávy z disidentského dění. Mými informátory z domova byli Václav Benda, Anka Marvanová, Libuše Šilhánová, Olga Šulcová. Skoro denně ve Vídni Ivan Medek. Dienstbier měl o mediálních ohlasech v cizinách zcela jistě profesionální přehled.

Jeho znalost světa a jazyků ho předurčila do křesla ministra zahraničí. V Černínském paláci jsme se setkali podruhé. Přijal naši delegaci Mezinárodní společnosti pro lidská práva. Audienci vyjednala kamarádka Blanka Císařovská poté, když se po mém velkém přemlouvání stala předsedkyní nově ustavené československé sekce. Ač měl ministr spoustu jiné, důležitější práce, věnoval nám drahocenný čas. Nezapomněl, že ve Vídni jsme bedlivě sledovali, jak se zachází s politickými vězni, a pamatovali na podporu jejich rodinám.

Ještě dvě méně osobní vzpomínky na Jiřího Dienstbiera: Jeho způsob skvělé reportérské práce z různých koutů světa – konkrétně z Indonésie –mi utkvěl v paměti. A konečně jeho nesmírná zásluha objektivního zpravodaje OSN na Balkáně. U nás donebevolající nevděk k Jugoslávcům. Podle kteréhosi pisálka prý vždy fandíme jen Srbům. Snad ani neví, že v historii stáli mnohokrát při Čechoslovácích. Dienstbier nikdy neuznal „humanitární“ bombardování Jugoslávie. Na mezinárodním, nejen evropském kolbišti rozkryl ony události; věděl své také o Kosovu a jeho prezidentovi. Komu posloužilo rozbití federativní Jugoslávie a i Československa?

Velcí mrňousky bijí, říkával diplomat Jan Masaryk. K podobným závěrům nemohl nedojít Jiří Dienstbier. Statečný, jistě i ve smrti. A slunečný ve svém lidství.

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka, žije v Rakousku a ČR.

Čtěte také:

Jiří Dienstbier: Za Rudolfem Slánským

Milan Otáhal: Disident Petr Pithart

Obsah Listů 1/2011
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Slunečný člověk Jiří Dienstbier

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu