Výzkum STEM, který si objednalo ministerstvo vnitra pro zmapování xenofobního potenciálu české veřejnosti, přinesl otřesná zjištění. Celých 45 % z nás by nejraději odsunulo Romy zcela mimo republiku a dalších 22 % by je nejraději vidělo jen jako příleitostné návštěvníky ČR. Ještě hůře dopadli anarchisté, skinheadi a narkomani a jen o něco lépe muslimové. Polovina Čechů navíc podobně nepřátelsky vytěsňující postoj (tedy součet odsunu a příleitostných návštěv) zaujímá i k prostitutkám, bezdomovcům (okolo 50 %), zahraničním dělníkům, Vietnamcům, Ukrajincům a černochům (nad 40 %).
Výsledky tedy jasně poukazují nejen na xenofobii, ale na latentní nevraivost k prakticky jakékoli viditelné jinakosti. Mediální prezentace se však – bůhvíproč – prakticky výhradně stočila a zúila na romskou otázku a hrozivě znějící fenomén tzv. nepřizpůsobivosti.
Ještě pochmurnější ne samotné výsledky je způsob, jakým na smutný obrázek o majoritní společnosti zareagoval hlavní zadavatel výzkumu – ministr John. Za vše mluví dva výroky, které stojí za to doslova citovat. První povauji za nikoli stoprocentně ověřený a objevil se v článku na Aktuálně.cz: Milá romská komunito: takto vás vidí většina země a pojďme se spolu zamyslet, co s tím! Avšak vzhledem k tomu, e nenásledovalo, jak bych doufal a očekával, ádné důrazné dementi a ohrazení ministrovo, povaujme ho za výrok autentický. Jeho vyznění navíc bohuel potvrzuje věta, kterou ji na vlastní uši mohly slyšet tisíce diváků Událostí ČT: Je na romské komunitě, aby také se svými dětmi promluvila a řekla si: Milé děti, eskalujete problém!
Z obou výroků běhá mráz po zádech. Jejich optimistické čtení je, e ministr vnitra je pouze natolik nekompetentní a v dobrých úmyslech nebetyčně naivní, e vůbec nedomýšlí dopad, dosah, význam a váhu svých slov (zejména riziko vytrení slov z kontextu, co se patrně stalo). Pesimistická interpretace by naznačovala, e výzkum poslouil jako předehra k nastolení nové politické agendy, která ale v podání politické strany, z ní ministr pochází, vlastně není a tak nová. Úplně nejhorší je, e se můe jednat o kombinaci obojího.
Snad jen pro ty sice velmi dobře přizpůsobivé, leč velmi nechápavé, následuje telegrafický rozbor, proč jsou Johnovy bezmála výhrůné apely vlastně tak nebezpečné. Zaprvé, ministr vahou svých slov stvrzuje předsudek a přitakává stereotypu. Schovává se přitom jako správný demokrat za většinu země. Kdo by se znepokojoval takovými detaily, e většina bílých Američanů kdysi podporovala otroctví, většina Švýcarů dlouho odmítala volební právo en? (Záměrně volím příklady z tzv. vyspělých demokracií a ne třebas otřelý, banální a skoro ji vyčpělý příklad většiny Němců svého času podporujících Hitlera.) John má ve věci sympaticky jasno. Většina se zkrátka nemýlí. Click and go.
Zadruhé, tzv. romskou komunitu nejen e hází do jednoho pytle (neb se na ni paušálně obrací), ale činí tak dokonce velmi silným způsobem – doslova ji personifikuje. Oslovení je navíc ironicky povýšené (milá komunito dobře koresponduje s učitelsky káravým milé děti). Zdánlivě vstřícná výzva ke společnému zamyšlení se – zarámována burcujícím odvoláním na mínění většiny – mění jen v karikaturu sebe sama. Ba co hůř, nabývá ultimativní povahu, co opět dokládá varovný vzkaz romským dětem (eskalujete problém).
A to je konečně, zatřetí, vůbec ta největší absurdita. V rámci oné slabší strany (přistoupíme-li na hrozivou perspektivu jakýchsi dvou proti sobě stojících skupin) John nakládá problém na bedra těch vůbec nejslabších – romských dětí. Tedy právě té podskupiny, kde jedině lze snad v budoucnu, s trpělivostí (a podmíněno horečnou prací různých organizací) doufat v protnutí onoho začarovaného kruhu negativních zkušeností, dlouhodobě zanedbávaného vzdělání, sociálního vyloučení, (oboustranného) strachu, nedůvěry a předsudků.
Milý pane ministře, takto Vás vidí drtivá menšina země, konkrétně jeden velmi nepřizpůsobivý gádo: Eskalujete problém! Zamyslete se (klidně sám), co s tím.
Jiří Koubek (1979) je politolog.
S Jarmilou Baláovou hovoří Pavel Pečínka: Ani romští lichváři nebudou tabu
Jaromír Císař: Trh bydlení – česká cesta
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.