Vznik Listů v březnu 1971 je zcela právem spojován se jménem Jiřího Pelikána, tak jako jsou třeba antibiotika připisována Alexandru Flemingovi nebo dynamit Alfredu Nobelovi, i kdy se na obou převratných objevech podíleli také další vědci. Nejde o zlý úmysl, jen o přirozenou snahu přisuzovat jedno dílo jedinému tvůrci. Vybočme z této zvyklosti a s připomínkou čtyřiceti let Listů si připomeňme řadu lidí, kteří v rozhodujících a do značné míry nejistých počátcích byli Jiřímu Pelikánovi skutečnou oporou. On sám o tom napsat nestačil, pokusme se tedy o jistou rekonstrukci i s rizikem omylů a případných nechtěných opomenutí.
Od začátku svého pobytu v Římě usilovat Jiří Pelikán o zaloení svobodného periodika, určeného posrpnovým exulantům a v překladové verzi západní demokratické veřejnosti. Hlavní ambicí tohoto záměru, zrajícího po dva roky, však bylo učinit z Listů tribunu odporu proti okupaci a normalizaci, určenou čtenářům ve vlasti. V tomto byl Pelikán zajedno s A. J. Liehmem, signovaným šéfredaktorem Literárek, se Zdeňkem Hejzlarem, před okupací ředitelem Čs. rozhlasu, s Adolfem Müllerem, zakladatelem českého exilového nakladatelství Index, Otou Šikem, po odchodu z Prahy profesorem na univerzitě v Basileji, předsedou Svazu spisovatelů Eduardem Goldstückerem a dalšími přáteli v exilu. Práce směřující od záměru k jeho uskutečnění připadla ovšem Jiřímu Pelikánovi.
Nebyla to práce snadná. Listy jako pravidelný dvouměsíčník předcházela dvě – dnes bychom řekli nultá – čísla, vydaná v roce 1970 k výročí Palachovy smrti a srpnové invaze. Na nich se projevila obtínost takového kroku (v Římě například nebyl jediný sazeč schopný pracovat s češtinou), a zejména finanční náročnost spojená s pravidelnou periodicitou časopisu.
Nedostatkem dobrých autorů Listy netrpěly. Od samého začátku v nich nacházíme články a statě levicově zaměřených osobností, známých z období Československého jara, zahraničních přátel naší země a jejího úsilí v roce 1968 a – co bylo zvlášť cenné – řadu přispěvatelů domácích, publikujících pod pseudonymy nebo s alibistickou poznámkou otištěno bez vědomí autora. Tehdejší čtenáři sotva kdy zapomenou na zábavné stejně jako závané fejetony Jiřího Hochmana nebo na příspěvky Karla Kyncla. Ke škodě Listů dva z nejaktivnějších domácích autorů, Milan Hübl a Jaroslav Šabata, byli zanedlouho uvězněni. Význam pro první kroky časopisu měla i mezinárodní autorita spisovatelů Grahama Greena, Friedricha Dürrenmatta nebo Heinricha Bölla, kteří veřejně podporovali československou protisrpnovou opozici.
První ročníky Listů existovaly pod stálým rizikem, zda budou peníze i na další číslo. Kromě výdajů spojených se sazbou, tiskem a expedováním neměl časopis jiné náklady, práce na něm byla bezplatná, jedinou, ale zároveň útěšnou odměnou bylo kadé nově vytištěné číslo. Výtisky dopravované tajně do Československa byly samozřejmě zdarma. Veškeré příjmy, pocházející od předplatitelů ijících v zahraničí, stačily krýt většinu, ale jen většinu nákladů, stále bylo, jak se říká, hluboko do kapsy. V této nesnadné době Jiří Pelikán věděl, e bude-li nejhůř, vypomohou mu přátelé v exilu, jejich hmotná situace na samém počátku zahraniční kariéry nebyla nijak oslnivá. Bliší pohled na řešení finančních potíí popsal ostatně v současných Listech Dušan Havlíček, jeden z otců zakladatelů, řečeno dikcí prvních amerických federalistů, případně jeden ze stráců tradice, podle slovníku Charty 77.
Jak Listy absolvovaly své první kroky a osvědčily svou vytrvalost a uitečnost, jejich hmotná situace se stabilizovala. Získaly podporu také odjinud ne z prostředí posrpnové emigrace, pomáhaly jim časopisy socialistických stran v Itálii, Francii a Rakousku, významnou pomocí byla také přímá finanční podpora skandinávských socialistických stran, o ni se zaslouil zejména Zdeněk Hejzlar, působící ve Švédsku. Později, ještě ne byl Jiří Pelikán zvolen do Evropského parlamentu a mohl Listy saturovat ze svého poslaneckého platu, byla u finanční situace časopisu plně stabilizovaná. Vděčnost všem, kdo v prvních letech vydávání Listů pomohli časopis udret nad vodou, patří k připomínce jejich čtyřicátého výročí.
Rozšiřování, cesta časopisu od vydavatele ke čtenářům, která je v běně fungující demokratické společnosti pokládána za ryze administrativní záleitost, patřila u Listů k otázkám kardinálním, jejich zodpovězení vyadovalo odvahu a obětavost. Bylo nemyslitelné posílat Listy do Československa poštou, musely se hledat a nalézat jiné způsoby a také lidé, kteří je uskutečňovali. I tato kapitola z minulosti Listů měla své obětavé pracovníky, zpravidla studenty, kteří pokládali výtisky do vagónů mířících ze Západu do Prahy, jindy je vozili v autech opatřených tajnými schránkami, které obvykle vypravoval mladý Jan Kavan. Poté, co Státní bezpečnost zadrela na hranicích tzv. kamion, řízený francouzskými studenty Anisovou a Thenonem, a technické spojení domova s exilem bylo přerušeno, zastoupila je na čas vídeňská Jana Stárková, jedna ze stálých a obětavých spolupracovníků československé protinormalizační opozice. Velmi stručná připomínka lidí, kteří se v Československu podíleli na vydávání a rozšiřování Listů, nemůe opomenout Petra Pitharta a Jiřinu Šiklovou, na nich váha spojení s exilem spočívala, ani Jana Šterna, který shromaďoval příspěvky domácích autorů, určené pro publikování v Listech.
Není v monostech a v silách autora podat úplný přehled o lidech, kteří se vedle Jiřího Pelikána zaslouili o nejrozšířenější časopis domácí opozice, a to především v několika letech, kdy musel stvrdit oprávněnost své existence. Čtenáře s hlubším zájmem lze odkázat zejména na dvě dostupné publikace svědčící mimo jiné o obětavých a statečných lidech kolem zakladatele Listů – Dušan Havlíček: Listy v exilu (Olomouc 2008), Francesco Caccamo: Jiří Pelikán a jeho cesta socialismem 20. století (Brno 2008).
Jiří Vančura (1929) je historik a publicista; spolupracoval s exilovými Listy, po r. 1989 byl také jejich šéfredaktorem.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.