Průvodce Jaromír Procházka

Publicistu J. Procházku znali nejen čtenáři Literárních novin. Ještě nedávno publikoval také třeba v internetovém Deníku Referendum. A patřil k autorům a vůbec k prostředí, které kolem sebe tvořily Mosty a Soňa Čechová osobně. Přinášíme dvě vzpomínky na něj. Čech, rodák ze Slovenska zemřel 16. října 2010.

Jan Šimsa: Zájem o vojenskou historii zdědil po otci, který bojoval u Zborova a boje na sibiřské magistrále a cestu domů kolem světa s ostatními legionáři věrohodně popsal. Mírek byl počátkem r. 1945 v Brně zatčen spolu se svým otcem, ale na rozdíl od něho se vrátil domů. Respekt k učitelství přijal od své matky. Narodil se 10. září 1926 ve Zvoleně. Jeho otec na Slovensku pracoval na katastrálních mapách. Slovensko, jeho historii a krajinu měl vždy rád a zůstal průkopníkem porozumění mezi Čechy a Slováky.

Jaromír Procházka se stal učitelem a pak profesorem dějepisu, zeměpisu a politické výchovy, později i latiny. Koncem padesátých let těžce zápasil o to, aby mohl zůstat jako křesťan a člen českobratrského evangelického sboru učitelem. Vrátil se jednou z kázání významné kazatelky naší generace rozrušen tím, že kazatelka jmenovala učitelství mezi povoláními, která nebudou křesťanům přístupná, tak jako některá povolání nebyla přístupná pro členy staré Jednoty bratrské.

„Obávám se,“ řekl, „že církev stojí o moji duši a nikoliv o moje učitelské tělo.“ Právě v době bytostného zápasu, aby mohl jako křesťan zůstat učitelem a plnit tak své povolání, se připojil k žákům profesorů Hromádky a Součka. Mezi posluchače Boženy Komárkové a zasvěcené čtenáře T. G. Masaryka a Emanuela Rádla patřil již od středoškolských let. Prosadil užívání výrazu „nová orientace“ pro pravdivý vztah k reflexi víry, kladný a zároveň kritický vztah ke sborovému životu a odpovědný vztah k politickým událostem. Zabránil tak matoucímu označování tohoto významného proudu v církvi „mladá generace“.

V r. 1958 byl přeřazen z gymnázia na základní školu a další rok byl vyřazen z učitelství, poněvadž ani nevystoupil z církve, ani neučinil prohlášení, že se nebude účastnit shromáždění církve a stýkat se s jejími pracovníky. Po skoro dvou letech práce jeřábníka ve strojírnách nastoupil jako pracovník vlastivědného muzea v Bystřici nad Pernštejnem, oženil se s učitelkou hudby Olgou Rotkovskou. Mají tři nadané a učené dcery. A čtyři vnoučata.

Publikoval studie o partyzánských akcích, recenzoval učebnice dějepisu, jednu dokonce napsal, přispíval do Dějepisu a zeměpisu ve škole a do Kostnických jisker, Křesťanské revue, Protestantu. Od roku 1968 se stal opět řádným profesorem gymnázia a nepřestal jím být ani po vyloučení z komunistické strany v roku 1970.

Se srdcem nerozděleným sledoval zápas o lidská a občanská práva ve společnosti a úsilí o pravdivé a čestné jednání církve ve veřejné odpovědnosti. Na pozitivní vztah k historii národní, evropské a světové kladl vždy velký důraz.

Vlasta Urbánková: Rozhodnutí, kterým směrem se máme v životě dát, je klíčové. Za šťastnou souhru okolností je třeba pokládat soulad zájmu s konečnou realizací. Snad nejpřesvědčivější důkaz oné optimální varianty jsem zažila na konci 60. let na gymnáziu v Bystřici nad Pernštejnem. Tehdy se po téměř desetileté nedobrovolné pauze v pedagogické profesi vrátil před studenty plné očekávání pozitivních změn historik Jaromír Pocházka, s nímž mi bylo dopřáno prožít dalších dvacet učitelských let. Mezi studentskými aktivitami si tehdy našel místo i školní časopis. Objevila se v něm anketa s otázkou adresovanou pedagogům: Proč jste si zvolili učitelské povolání? Odpověď nového kolegy přesáhla i onu souhru zmíněnou v úvodu – totiž že to byl jeho životní zájem, který ho dovedl k profesi pedagoga – historika: „Svou volbu jsem chápal jako odsouzení nacistické okupace. Věřil jsem, že jako učitel dějepisu mohu přispět k tomu, aby se něco takového neopakovalo.“ Tento projev občanské odpovědnosti, podtržené mládím tehdejšího tazatele-maturanta, předznamenal celou jeho učitelskou dráhu.

Byla to též mimořádná souhra okolností, která způsobila, že se mi nedlouho před smrtí vzácného kolegy dostala do rukou stať, v níž analyzoval stav současného středoškolského vzdělání. Některé závěry mají obecnou a nadčasovou platnost. Zásady, které Jaromír uplatňoval, by měly být závazné i pro současné učitele, neomezované bariérami ideologie. Jeho tehdejší snahy byly zásadně komplikovány atmosférou normalizace, a přece se setkávaly u studentů s kladnou odezvou a dodnes jsou schopni si je nejen vybavovat, ale i podle nich žít.

Když je nyní nalézám ve stati napsané před půl rokem, jsou stejně aktuální jako v těch dusných 70. a 80. letech, kdy vracely studentům naději a posilovaly jejich sebevědomí. Jakkoliv mohl být jejich učitel-historik bez zaváhání vysokoškolským pedagogem, zvolil angažmá mezi mladými v nejtvárnějším věku. Učil je, že vzdělání pomůže člověku orientovat se nejen ve světě, ale i v sobě. Že vzdělanost se vyznačuje schopností myslet vlastní hlavou, nacházet souvislosti, brát v úvahu alternativy, oddělovat podstatné od nepodstatného. Zdůrazňoval nutnost chápání skutečnosti jako cesty od minula přes přítomnost k budoucnosti. Když si uvědomím, že jsem mohla tyto postupy sledovat takříkajíc v přímém přenosu, že jsem denně sledovala reakce studentů i v hodinách literatury, kdy je uplatňovali před mýma očima a kdy jsem se stávala i já jednou z těch, které Jaromír formoval a zásadně ovlivňoval, jsem mu vděčná.

Byl ovšem nejen výsostným pedagogem, ale také přítelem – chápajícím, odmítajícím přitom nedůstojné kompromisy. Pevnost jeho charakteru byla neokázalá, statečnost, s ním vzdoroval režimu, byla dána i tím, že učil odpírat zlému silou myšlenky.

Nezapomenutelné jsou chvíle výletů nejen po milované Vysočině, ale i do historicky bohatých oblastí, které spojovaly okouzlení přírodou s množstvím poznatků. I na nádvoří Křivoklátu, kde s nadáním autora dobrodružného románu charakterizoval podstatu rytířství, jsme byli poučováni – ovšem tak přirozeně, jako bychom listovali v zajímavé knize. Byly tu i chvíle u večerních ohňů se slováckými písněmi, které na studenou Vysočinu přinesli kolegové z Kyjova a okolí, pocházky po březích rybníků mezi Pikárcem a Bobrůvkou a temnému moři podobné nebe nad zvlněnou spící krajinou, na němž jsme hledali souhvězdí známá a objevovali i ta neznámá – pojmenoval je náš kolega a přítel Jaromír.

Budeme ho postrádat, průvodce po nejistých cestách složitého světa. A přece zůstává jistota – hluboké, širé nebe se otevře na sklonku každého dne nad hlavou. Stojí vedle nás, díváme se na hvězdy a slyšíme jeho hlas: „Z každé situace lze najít východisko a statečné srdce je nalezne.“

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Průvodce Jaromír Procházka

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu