Blanka Kostřicová

Železné cesty

Karabiny na novém ferratovém kompletu jdou otevřít velmi lehce, ty nebudou rozdírat bříška prstů do krve jako ty staré, s nimiž Pavla absolvovala všechny dosavadní horské výstupy typu via ferrata, železná cesta... ten hybrid, kterým opovrhují a nemají ho rádi horolezci... jenže ferraty umožňují přístup do lezeckých terénů i nelezcům anebo jakýmsi pololezcům, odvážnějším anebo zdatnějším anebo dobrodružněji založeným vysokohorským turistům, pro něž je tu nataženo v obtížném terénu ocelové lano, vždy po pěti až sedmi metrech ukotveno železným okem ve skále, a v exponovanějších místech železný kolík, kramle, skoba anebo dokonce kus žebříku...

Z jedný strany Alpiny a z druhý padaj miny, tak začala vojna na Itálii...

Rekruti za první války tahali po žebřících a lanech a kramlích a skobách – po té budoucí turistické atrakci – nahoru plnou polní, kanóny a munici, proviant a své životy, aby se mohli na hranici monarchie a Itálie nechat o ně připravit...

Pavla dobře ví, že při náročném horském výstupu nesmí prožívat historickou minulost. Je třeba po zen-buddhisticku soustředit mysl a tělo a řeč do přítomného okamžiku, celou bytostí být při tom chytu a stupu... tři pevné body, krok a pak teprve posunutí ruky, přenesení váhy a druhý krok, přecvaknutí karabin na další úsek lana... Skála, vzduch a zamrzlý dvacetimetrový kaskádovitý vodopád v chladné ranní zářijové severní stěně Toffany di Rozes... ranní světlo Růžových hor, jak se též Dolomitům přezdívá, suťová pole, tunely... Ach. Válečné tunely. – Ne. Zenová přítomnost. Je třeba žít na špičkách jehel přítomných okamžiků, praví jeden mystický filozof.

Rovinka, výdech.

Jenže někdy jsou to špičky bodáků. Nasazených na karabiny, jež sice možná nerozdírají prsty...

Ten prstýnek, co mám na levý ruce, dejte potom, prosím, mojí Andulce.

Že už ji nespatřím nikdy vícekrát, oči mi vypálil italský granát...

A zase nástup do ferraty. Namrzlé plotny vyžadují maximální koncentraci; je třeba postavit se ke skále čelem, uchopit vodorovné lano, odklonit tělo na délku napjatých paží a bokem se opatrně posouvat po plotně, a pak po úzké římse pokryté ledem. Netrvá to naštěstí dlouho. Pak ještě skalní komín a krásné dlouhé lezení ve středně obtížné skále. Výhledy ze sedla úchvatné, v dálce dominantní Antelao...

Vrchol, a potom nenáročný sestup takzvanou normálkou, širokou horskou cestou...

Pavla myslí na vísky, jimiž projíždí při svých cyklistických vyjížďkách. Snad v každé z nich je pomník padlým z první světové války, nezřídka doplněný i připomínkou těch z druhé...

Velká pískovcová deska s nápisem HROBŮM V DÁLI a s vytesanými jmény sedláků a chalupníků odvlečených od pluhu a zvířat a ženy a dětí a maminky: Hondl František, č. 97; Stránský Jan, č. 46; Stránský Josef, č. 81; Stránský Čeněk, č. 32; Kovář Vincenc, č. 58... dvaatřicet padlých z této vsi, která i dnes má dvě stovky obyvatel... Z jedné strany má k desce nakročeno dvouocasý lev, z druhé se na ni dívá vyzáblý voják v rakouské uniformě, přilbici na hlavě a tornu na zádech, shrbený únavou, bolestí, utrpením, smutkem a děsem, levačkou přidržuje kvér s bodákem opřený o zem u levé nohy, smutně a unaveně a s děsem čte jména padlých kamarádů... Trávník kolem památníku je pečlivě posekán a oplocen, ta jména jsou ve vsi dosud živá...

Kousek od památníku bydlí Pavlina známá (jiného jména); Pavla jede pěšinkou kolem jejího stavení a Helena stojí na zápraží, kývá na Pavlu, aby se stavila na čaj a kousek řeči, žehrá na moderní svět a – „klukům chybí vojna! Nemaj žádnou zodpovědnost!“ Praví ta matka tří dospívajících synů.

Jeden oči spálený, druhej nohy zlámaný, třetí prosí kamaráda o doražení...

Když Pavla v osmdesátých letech minulého století studovala na filozofické fakultě, museli všichni studenti-muži od druhého ročníku strávit vždy jeden den v týdnu s takzvanou vojenskou katedrou – byla to vojna se vším všudy, jen s trochu – anebo dost – větší buzerací primitivů vůči těm zatraceným intelektuálům... To byla tehdy železná nevyhnutelnost, jíž unikl jen málokdo s modrou knížkou...

Když byla Pavla ve druhém ročníku, objevili se v prváku dva mimořádně inteligentní, citliví a fajn kluci, kteří se občas přidružili k jejich druhácké debatní skupince u popelníků na odpočívadlech fakultního schodiště... A za rok, najednou, tam chodil jen jeden z nich... David neunesl vojenskou katedru, pustil si plyn, vysvětlil Pavle spolužák Tonda, který měl, koneckonců, též namále... jako každý citlivý mladý muž v té době. Nejen mladý a nejen muž. A, koneckonců, nejen tehdy. Via ferrata osudu.

Na Monte Cristallo vede ferrata nová, už celá postavená právě pro sportovně-turisticko-pololezecké účely.

Pavla se chápe ocelových lan... chyt a stup, tři pevné body, přenesení váhy, přecvaknutí karabin... Prostor a vzduch, polední žár Růžových hor zmírněný ochlazujícím vánkem, skála, v níž je jen málo umělých stupů a vůbec žádné žebříky – tak, jak to má Pavla ráda, sbližovat se jen se skálou... Výhledy, občas obláčky v dolomitském „azúru“, spočinutí v přítomné chvíli... Vysokohorské štěstí.

Ty nové karabiny jsou fakt skvělé. Ani kapka krve.

Blanka Kostřicová (1961) je literární kritička a prozaička.

Čtěte také:

Blanka Kostřicová: Šest krát devět

Gábor Zsille: Prózy a básně

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Blanka Kostřicová

Železné cesty

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu