Rafał Siderski

Fotografovat náladu

Lidé u vás bývají v pozadí, jako stíny, vyprávíte o nich prostřednictvím krajiny, zátiší...

Hodně lidí myslí, že sociální dokument je černobílá angažovaná fotografie, přičemž autor se snaží být neviditelný. Jestliže vyprávím i skrze krajinu nebo zátiší, pak proto, že nechci vyprávět o událostech, ale o lidské situaci. Samota, radost, nostalgie, o tom těžko budete vyprávět klasickým způsobem.

Ale děláte i portréty slavných. Je těžší vymyslet něco originálního? Nebo zaujme sama tvář?

Neskrývám, portréty dělám i kvůli výdělku. Nikdy to není snadné, navíc je potíž s časem. Obyčejně mají „modely“ pět deset minut. S originalitou je to těžké, proto se snažím něco přečíst, podívat se, jak ho fotografovali jiní. Ale stejně to bývá improvizace. Najít místo u kavárny, kde se dělá interview, světlo, kontext, všimnout si chování, které lze zachytit.

Některé snímky jsou inscenované, neskrývaně, jako autorský záměr. Je to ještě dokument?

Kromě portrétů neinscenuji. V Listech je takový jedině skupinový portrét mé rodiny. Jinak ne, i když... několik nápadů bych měl.

Polákům závidíme tradici psané reportáže, přes všechny nástrahy dějin. Existuje taková kontinuita v novinářské fotografii? Zabýval jste se tím i v diplomové práci, ne?

To je legrační, my zas závidíme Čechům fotografické tradice, zvlášť dokumentu. V Polsku bylo hodně skvělých reportérů, třeba skupina ITD., ale hlavní proud je míjel. Zvlášť období 1945–1989, to je především konceptuální fotografie. Část teoretiků dodnes s dokumentaristy nemluví: to je řemeslo, a ne umění. Jistá kontinuita je, ale teprve po roce 1989 vystoupil dokument ze stínu. Mnozí pocítili potřebu zvěčnit, co se dělo. Objevil se svobodný tisk.

V diplomové práci jsem se soustředil na současný polský dokument. Hodně se toho děje, v Polsku i ve světě. Lidé se pouštějí do netknutých témat, hledají vhodné výrazové prostředky. Je úžasné, jak se dokument formou sbližuje s reklamní fotografií, fotografováním módy, anebo se s nimi přímo spojuje.

Je pro vás rodný Białystok důležitý?

Tam jsem se narodil, vyrostl, poznal Grzegorze Dšbrowského, který mně vštípil lásku k fotografii a naučil mě dívat se na svět skrze ni. Celé Podlesí mě utvářelo. Kdybych první roky života strávil jinde, byl bych jiný.

Před rokem jste se rozhodl pro svobodné povolání. Je to v Polsku pro mladého člověka možné?

Musíte si vyšlapat cestičky do redakcí, hodně si odříct. Na začátku zapomeňte na dovolenou, na volný den. Pořád v pohotovosti, co když někdo zavolá... Být na volné noze je riziko, jenže pracovní smlouvu vám dá stejně málokdo. Většina fotografů spoléhá na ústní dohodu s redakcemi. Přivyděláte si na firemních akcích nebo, jak já nedávno, dokumentací kulturních podniků pro ministerstvo kultury.

Ale stejně si myslím, že mám nejlepší povolání na světě!

-vb-

Rafał Siderski

Rafał Siderski (1984) pracoval mj. v novinách Gazeta Wyborcza a Dziennik, žije ve Varšavě. Vystudoval pedagogiku a psychologii v rodném městě, opavský Institut tvůrčí fotografie SU absolvoval loni. Kromě Polska a ČR vystavoval v Itálii, na Slovensku, v Japonsku, na Litvě, v Německu. Víc informací na www.rafalsiderski.blogspot.com.

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Rafał Siderski

Fotografovat náladu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu