Lidé u vás bývají v pozadí, jako stíny, vyprávíte o nich prostřednictvím krajiny, zátiší...
Hodně lidí myslí, e sociální dokument je černobílá angaovaná fotografie, přičem autor se snaí být neviditelný. Jestlie vyprávím i skrze krajinu nebo zátiší, pak proto, e nechci vyprávět o událostech, ale o lidské situaci. Samota, radost, nostalgie, o tom těko budete vyprávět klasickým způsobem.
Ale děláte i portréty slavných. Je těší vymyslet něco originálního? Nebo zaujme sama tvář?
Neskrývám, portréty dělám i kvůli výdělku. Nikdy to není snadné, navíc je potí s časem. Obyčejně mají modely pět deset minut. S originalitou je to těké, proto se snaím něco přečíst, podívat se, jak ho fotografovali jiní. Ale stejně to bývá improvizace. Najít místo u kavárny, kde se dělá interview, světlo, kontext, všimnout si chování, které lze zachytit.
Některé snímky jsou inscenované, neskrývaně, jako autorský záměr. Je to ještě dokument?
Kromě portrétů neinscenuji. V Listech je takový jedině skupinový portrét mé rodiny. Jinak ne, i kdy... několik nápadů bych měl.
Polákům závidíme tradici psané reportáe, přes všechny nástrahy dějin. Existuje taková kontinuita v novinářské fotografii? Zabýval jste se tím i v diplomové práci, ne?
To je legrační, my zas závidíme Čechům fotografické tradice, zvlášť dokumentu. V Polsku bylo hodně skvělých reportérů, třeba skupina ITD., ale hlavní proud je míjel. Zvlášť období 1945–1989, to je především konceptuální fotografie. Část teoretiků dodnes s dokumentaristy nemluví: to je řemeslo, a ne umění. Jistá kontinuita je, ale teprve po roce 1989 vystoupil dokument ze stínu. Mnozí pocítili potřebu zvěčnit, co se dělo. Objevil se svobodný tisk.
V diplomové práci jsem se soustředil na současný polský dokument. Hodně se toho děje, v Polsku i ve světě. Lidé se pouštějí do netknutých témat, hledají vhodné výrazové prostředky. Je úasné, jak se dokument formou sbliuje s reklamní fotografií, fotografováním módy, anebo se s nimi přímo spojuje.
Je pro vás rodný Białystok důleitý?
Tam jsem se narodil, vyrostl, poznal Grzegorze Dšbrowského, který mně vštípil lásku k fotografii a naučil mě dívat se na svět skrze ni. Celé Podlesí mě utvářelo. Kdybych první roky ivota strávil jinde, byl bych jiný.
Před rokem jste se rozhodl pro svobodné povolání. Je to v Polsku pro mladého člověka moné?
Musíte si vyšlapat cestičky do redakcí, hodně si odříct. Na začátku zapomeňte na dovolenou, na volný den. Pořád v pohotovosti, co kdy někdo zavolá... Být na volné noze je riziko, jene pracovní smlouvu vám dá stejně málokdo. Většina fotografů spoléhá na ústní dohodu s redakcemi. Přivyděláte si na firemních akcích nebo, jak já nedávno, dokumentací kulturních podniků pro ministerstvo kultury.
Ale stejně si myslím, e mám nejlepší povolání na světě!
-vb-
Rafał Siderski (1984) pracoval mj. v novinách Gazeta Wyborcza a Dziennik, ije ve Varšavě. Vystudoval pedagogiku a psychologii v rodném městě, opavský Institut tvůrčí fotografie SU absolvoval loni. Kromě Polska a ČR vystavoval v Itálii, na Slovensku, v Japonsku, na Litvě, v Německu. Víc informací na www.rafalsiderski.blogspot.com.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.