Marie Šťastná

Žalov

Básníci a jejich místa (12)

Nemám většinou vztah k místu samotnému, spíše k lidem, kteří tam pobývají. Dlouho mi trvá, než si někde zvyknu. Se Žalovem je to jiné. Přitáhl mě sice pomalu, ale velmi pevně. Je tam několik konkrétních míst, ke kterým cítím to samé co k lidem. Někdy s nimi mluvím, zdravím je, vyprávím jim.

Chata na stráni nad řekou. Dlouho jsem tam chodila spíše na „návštěvu“, někdy i dost nerada. V noci jsem se bála, pro jistotu jsem neopouštěla oplocený prostor kolem chaty. Měla jsem intenzivní pocit, že mě tam les nechce. Dokonce se mi zdálo o Moraně, která v bílých šatech obchází kolem a jen čeká na vhodnou příležitost, aby si mohla vzít, co jí patří. Přinutila jsem ji v tom snu pozemek obejít dokola a požehnat mu. Pak se teprve dostavil pocit bezpečí. Abych se sem nějak otiskla, zkoušela jsem založit záhon a přemluvit lesní půdu, aby se chovala podle mých představ. Doslova se mi vysmála. Meduňka zflekatěla, majoránka nevoněla a máta, ten plevel, nevyrostla vůbec. Vzdala jsem to. Z bývalého záhonu se stal vydlážděný prostor s ohništěm. Hlínu jsme nahrnuli před branku. Byliny z ní za nějakou dobu vyrostly samy z vlastní vůle.

Borovicový les vedle chaty. Na jaře v něm kvetou náprstníky. V létě slyšitelně dýchá. (I když jsem to ještě nikdy neudělala kvůli smůle, mívám chuť drbat si záda o kůru stromů. Jestli je možné zapadnout beze stopy do země, je to možné právě v létě právě tady.) Na podzim z něj jde strach. V zimě spolu nemluvíme, není o čem.

Místo nad roklí. Místo, které je studené, kterému se nemůžu vyhnout, je třeba jím projít cestou na louku nad svahem. Tady lesu nevěřím, vždycky zrychlím krok. Sama sobě se musím smát, ale překonat ten pocit ohrožení je skoro nemožné.

Skalka na louce nad svahem. Stojím vždycky na nejvyšším kameni a dívám se na řeku. Vydržela bych tam stát hodiny.

Kostel sv. Klimenta. Poprvé po pěti letech jsem tady zase šla na mši a neutekla z ní. Před mší přišla žena, chvíli mluvila s knězem o všedních věcech, pak přijala svátost oltářní, krátce se pomodlila a odešla. Jsou okamžiky, které zůstanou, aniž bych dokázala vysvětlit, proč se tak děje.

Texty, které se k Žalovu vztahují, vznikaly většinou na Levohradském náměstí na lavičce. Nikde jinde si tak intenzivně neuvědomuji přítomnost letadel, která nad Žalovem nepřetržitě přelétávají. Připadají mi jako dokonalý kontrast k tomu místu, které je pevné, staré a pomalé.

Jarní návštěvy

Jsou návštěvy
kterým musím trpělivě ukazovat
kam až to sahá
tamty kameny jsou práh
a tohle místo je přísně tajné

Sama pak běžím do stráně
a hlasitě volám
nesou Smrt! šli dolů k řece!

A pak si na ni vzpomenu
jak stála v brance
a že jsem musela spěchat
(Nemluv na ni
neříkej své jméno
a nezvi ji dál)

***

V údivu nad pastí
ruku před ústa
Vězím v bezčasí
Návraty dotykem
drsné kůry nejstaršího stromu
připomenou
že útěk je mi bližší
než křestní jméno

***

Tady je zem
na které stojím
V zemi srdeční ozvy

S uchem na jehličí
zapadnu do staré jizvy lesa

Trvá
Neztrácí se
Jen mění tvar

***

Má kolena jsou plná vody
táhne silou křtitelnic
k tomu zemnímu
co je zřetelné

Hluboký hlas pramenů

Poznávám každé slovo
V té řeči jsem se narodila

***

Z doby kdy jsem chodila potichu
že ani psi neštěkali
zůstal vlas zapletený v šátku

Slýchala jsem jen šustění vlny o prsty
a kovová pouzdra na klubka
narážející do jehlic

Teď slyším všechno

A když z únavy natáhnu nohy před sebe
vidím oko na punčoše
okopané boty
a dodatečně se stydím

Marie Šťastná (1981) vystudovala Střední pedagogickou školu v Přerově a dějiny umění a kulturní dějiny na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Publikovala v literárních časopisech, vydala básnické sbírky Krajina s Ofélií (2003, Cena Jiřího Ortena 2004) a Akty (2006). V roce 2010 obdržela Drážďanskou cenu lyriky. Žije v Praze.

Čtěte také:

Ladislav Zedník: Neosvitly

Petr Král: Nároží

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Marie Šťastná

Žalov

Básníci a jejich místa (12)

Jarní návštěvy

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu