Ladislav Šenkyřík

Nepotřebné ženy padesát plus

Děti už vychovaly, k manželům bývají shovívavě tolerantní a často a rády se – na rozdíl od mužů, kteří v tomto věku už zřídka rozšiřují svůj obzor dál než k nějaké mladé milence – po všech těch plínkách, starostech o kvalitní výživu a ochranářském hledání alespoň trochu snesitelných škol nadechují k novému životu. A najednou zničehonic, tu máš čerte kropáč, přijde si ekonomická krize, ať už to je, co chce.

Shodou okolností hned tři mé kamarádky z tohoto ohroženého živočišného druhu padesát plus (no dobře, jedné ještě padesát není, snad se za to zevšeobecnění neurazí) dostaly v tento předvánoční čas od svých šéfů výpověď ze zaměstnání, ve kterém vesměs strávily relativně dlouhá léta. I další okolnosti jejich pracovních příběhů vykazují obdobné rysy: s jejich prací nikdy nikdo neprojevil žádnou nespokojenost, navíc pracovaly v přátelském prostředí malých podniků (a pokud vím, se zájmem o věc nejednou kvůli dobrému výsledku trávily v zaměstnání neplacené hodiny navíc), které vesměs měly co do činění s kulturou (tedy žádné montážní linky montoven nebo pokladny supermarketů, kde by člověk něco takového spíše očekával), a všechny obdržely tu páteční odpolední zprávu, pronesenou svými šéfy-kamarády tichým plachým hlasem a jaksi mimochodem, zcela nečekaně, a než se vzpamatovaly, už nebylo s kým mluvit.

Jsou to starosti zcela nového druhu. Vždyť z historického hlediska v relativně nedávné době by už, stařenky, nejspíš oplakávaly zesnulé manžely, samy se skláněly nad hrobem a život spíš rekapitulovaly, než aby se do něj po hlavě a s čerstvou energií vrhaly. Ještě revoluční Bismarckův penzijní systém byl vymyšlen tak, aby se důchodu téměř nikdo nedožil – byla to dávka určená na zajištění stáří pro nemohoucí přestárlé, nikoli ke sponzoringu (byť jakkoli skromnému) tenisových klání opálených, zdravím kypících výletníků v přímořských letoviscích. Vezmeme-li v úvahu dnešní průměrnou délku dožití, jsou plamenné boje v parlamentech, ba i v ulicích o to, zda budeme chodit do penze ve dvaašedesáti nebo ve čtyřiašedesáti, velmi významným znakem evropské nepokory a předzvěstí zřejmě nepříliš růžové budoucnosti, rád bych se mýlil. Ano, jsem nenapravitelný liberál, přestože mě nedávno jeden evangelický volejbalista po třetí plzni odhalil jako nenapravitelného zakukleného levičáka.

A dnes se jím v tento předvánoční čas opravdu cítím být, ještě tak mít koho na levici volit, když poslední levicové hnutí, které za to stálo, skončilo před dvěma tisíci roky popravou vůdce, který už tehdy věděl – na rozdíl od svých straníků –, že stranicky se ten boj vyhrát nedá.

Ta zpráva o stavu lidských srdcí na konci roku 2010 mě zneklidňuje. Jistě, může jít o náhodnou souhru okolností, v níž jsem se dozvěděl o třech neschopných manažerech (nebudu soudit jak dobrých kamarádech), kteří třeba nedokázali svým kolegyním, s nimiž se přátelili, včas naznačit nespokojenost, včas se pokusit zužitkovat jejich pracovní nasazení takovým způsobem, aby pro podnik byly přínosem. A včas mluvit o tom, pokud by se to nedařilo nebo pokud by se navzdory dobré práci z jiných důvodů nedařilo podniku. Z té nesnesitelné lehkosti, s níž dokážeme plýtvat našimi životy i „životy těch druhých“, mě mrazí.

Aby bylo jasno, o ty tři holky strach nemám. Jsou to šikovné krasavice (ano, i inteligentní) a v životě se určitě neztratí. No ale, kdybyste někdo o něčem věděl...

Tak šťastné a veselé.

Ladislav Šenkyřík

Čtěte také:

Václav Jamek: Konzervatismus čili utopie

Jan Novotný: Sága (dokončení)

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislav Šenkyřík

Nepotřebné ženy padesát plus

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu