Jan Novotný

Sága (dokončení)

Příběh výpravy k severnímu pólu jsem nazval ságou hlavně pro putování Nansena a Johansena ledovou pustinou, které se spolu s přezimováním protáhlo na celý rok. To byla každodenní dřina a šlo každou chvíli o život, zatímco cesta Framu unášeného ledy byla proti tomu téměř idyla. Jedno však měly obě části výpravy společné – máme-li věřit autorům (Nansenovo líčení doplnil kapitán Framu Svedrup), nedošlo k žádným zaznamenání hodným lidským konfliktům. Johansenovo chrápání snášel Nansen se stoickým klidem. Johansen přitom nebyl povaha neproblémová. S dalším velkým norským polárníkem, Amundsenem, se nepohodl, a ten ho nezařadil do pětice, která dosáhla roku 1911 jižního pólu. Možná to přispělo k tomu, že propadl alkoholu a ukončil svůj život z vlastní vůle o dva roky později. Nansenova sága je o skvělé spolupráci dvou skvělých mužů. Co v ní tedy nalézám tragického?

S Framem, Nansenem a Johansenem vkročila do polárních končin strašlivá šelma. Cesta expedice je lemována zabitými ledními medvědy a mroži, o sobech, tuleních a ptactvu ani nemluvě. Lovecké potěšení se v Nansenovi sráželo se soucitem, zvláště když šlo o mrože, kteří mají ledacos společného s člověkem – svou soudržností ve stádech ho dokonce předčí a jsou přinejmenším stejně zvědaví. Právě to je často přivádělo do blízkosti člověka. O jednom ze zastřelených mrožů Nansen říká: „Měl jsem pocit, že se dopouštíme vraždy... Jeho mlčenlivé oči mě pronásledují dodnes; jako by se v nich ztělesnila beznadějná prosba celého mrožího pokolení o slitování.“ Ještě dojemnější byla snaha mrožic zachránit zastřelené děti: odvlekly je pod hladinu, a poučily tak lovce, že mají-li ulovit mládě, je třeba nejprve zastřelit matku.

Slitování se nedostalo ani tažným psům. Byli postupně podřezáváni a zkrmování; střelivem i masem ulovených zvířat se muselo šetřit. Pouze posledním dvěma psům byla dopřána kulka, když po dosažení Země Františka Josefa bylo zřejmé, že na další cestě se už bude jenom pádlovat a tahouni by byli přítěží. „Ubohý Suggen byl tak dojemně poslušný a Kaifas – s jakou hrdou vznešeností šel do posledního kroku!“ (Tato věta v českém vydání chybí: možná se překladateli – byl jim Jiří Guth Jarkovský – zdála přepjatá, možná ji Nansen doplnil až později.)

Čtenář by mě špatně pochopil, kdyby si myslel, že Nansen po přečtení těchto pasáží přestal být mým hrdinou. Nebyl to muž tvrdého srdce, neváhal však s tvrdým rozhodnutím, když si to žádal zdar výpravy. Snad si přitom vzpomněl, co říká o lidském rodu v Proměnách Ovidius.

Nejkrásnější jsou v Nansenově knize určitě líčení barevných koncertů polárních září. Spojuje se v nich přesnost vědce s citlivostí básníka. „Nemohl jsem nikdy pochopit, že tato země jednou zajde a bude pustá a prázdná. Nač potom všechna tato krása, když nebude tvora, který by se z ní těšil? Teď začínám chápat. Tohle je příští země – zde je krása i smrt zároveň. Ale k jakému cíli? Ó co znamenají všecka tato tělesa nebeská? Čtěte odpověď, můžete-li, na modré, hvězdami posázené obloze!“

Nansen neprozrazuje, zda tuto odpověď hledal či dokonce našel. Zdá se jen, že vážně nezapochyboval o svém poslání dovést výpravu ke zdárnému konci. Má-li život vůbec smysl, má ho tady a teď, nikoliv za scénou. To je snad hlavní, co si odnáším z Nansena.

Zbylo ještě místo na dvě věty o Nansenově dalším osudu. Po válce se stal významným humanitárním pracovníkem. Na půl milionu uprchlíků použilo „Nansenova pasu“, který jim umožil volně cestovat po Evropě a hledat si nový domov.

Jan Novotný

Čtěte také:

Jan Novotný: Sága

Marián Hatala: Svišťanie guliek a iné melódie

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Sága (dokončení)

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu