S Józefem Baniakem o zbožnosti mladých Poláků

Kříž není kus nábytku

Mládež se v naprosté většině nevzdává Boha, spoléhá na jeho pomoc ve svém životě, v těžkých problémech, které nedokáže vyřešit církev, říká prof. Józef Baniak, sociolog z Univerzity Adama Mickiewicze v Poznani.

Je polská mládež zbožná?

Mládež přistupuje k náboženským otázkám vážně, víra nadále hraje důležitou roli v osobním životě více než šedesáti procent zkoumaných. Horší je to se zbožností viděnou prismatem třebas praktikování, vztahu k instituční církvi a farním kněžím nebo katechetům.

Je mezi mladými nějaký převládající typ zbožnosti?

Před lety rozdělil prof. Edward Ciupak, nestor výzkumů zbožnosti, mladou generaci katolíků na tři skupiny: „(...) jedna je náboženské kultuře absolutně odcizená, další pěstuje tradice a třetí skupina vidí zbožnost nově. Z průzkumů vyplývá, že jde také o fenomén individualizace ideje Boha. Mladí nevidí Boha v kostele, nedocházejí na bohoslužby, ale přijímají ideu Boha individualizovaně, modlí se a hovoří s Bohem.” Právě tento poslední přístup je dost typický pro mravní povědomí dnešní polské mládeže, zvláště té nejmladší – ze základních škol a gymnázií (v ČR víceméně druhý stupeň základní školy; překl.). Mladí dnes mají větší pocit náboženské a mravní svobody a potřebu nezávislosti na instituční církvi a kněžích, odvážněji zpochybňují křesťanskou etiku, zvláště týkající se sexuálního života.

Zkoumal jste zbožnost gymnaziální mládeže. V této skupině se snad situace mění pomaleji?

Moje průzkumy mezi gymnazisty v roce 2008 boří v této oblasti všechny klamy. Tato generace katolické mládeže v Polsku není tak pokorná a tichá nebo oddaná církvi, jako byla ještě generace rodičů, ba i jen ta o deset let starší. Chtějí sami rozhodovat rovněž o své víře a zbožnosti nebo o morálce a pomoc církve v tomto ohledu připouštějí jen v omezené míře. Rozhodně častěji než rodiče si všímají role duchovního rozměru náboženského života, který je pro ně také podložím vlastní víry. Proto se dívají kriticky na zbožnost svých prarodičů a rodičů. Tvrdí, že ta tkví jedině v „obřadech plných magie a v nepochopení podstaty víry a zbožnosti”. Kritizují církev a kněží za udržování a šíření tohoto typu zbožnosti: „zastaralého”, „zjalovělého”, „prázdného”, „okázalého”, „bez duchovního prvku”, „bez náboženských znalostí”; ta se stává pouze „směskou obřadů a rituálů”. Takovou víru a zbožnost mladí Poláci nechtějí, ale zároveň sami ještě nedovedou jasně popsat vlastní očekávání.

Ale znamená to, že mládež odmítá víru v Boha?

Mládež se v naprosté většině nevzdává Boha, spoléhá na jeho pomoc ve svém životě, v těžkých problémech, které nedokáže vyřešit církev. Mládež však nepřijímá obraz Boha utvářený ve školské katechezi a podle doporučení církve. Jak psal profesor Ciupak, naše mládež nenalézá Boha v chrámu nebo ho tam přinejmenším spatřuje jenom vzácně. Slyší tam příliš často o Bohu, který je vtahován do prostředí domácké, farní politiky, jak ji pěstuje klérus mezi oltářem a trůnem.

Jak tato kriticky naladěná mládež pohlíží na církev?

Církvi „křičící” a opírající se o zákazy mládež nedůvěřuje, bojí se jí a nechápe její ideové poselství. Nejdůležitější je, že se polská mládež zřetelně distancuje od politizovaného náboženství. V „postátněné církvi” nebo v „církevním státě” mladí Poláci a katolíci nevidí místo pro sebe a vlastní zbožnost. Nejpravděpodobněji z ní budou ještě častěji emigrovat, vystupovat z církve anebo – což je pro církev nebezpečnější – se budou již jako dospělí vzdávat svátostné služby pro vlastní děti a budou je vychovávat v duchu humanistické, světské kultury a morálky.

A jaký druh zbožnosti se předvádí pod křížem u Prezidentského paláce?

Já zde nevidím zbožnost, ale vědomou manipulaci sakrálním pro politické cíle, do které byli zamícháni hodní prostí lidé slabé víry. Je to tedy zbožnost bez základů víry, se zřetelným politickým cílem.

Mohlo by se to jevit jinak, ale tento typ zbožnosti – plytké, nevyplývající z ducha učení evangelia, které káže milovat i nepřátele – nemá ve společnosti mnoho stoupenců. Těžko říci, proč je taková zbožnost akceptovaná a šířená v církvi, třeba v Rádiu Maryja, a proč ji podporují četní hodnostáři.

Jak se v této souvislosti díváte na reakci mládeže, která skanduje u Prezidentského paláce v souvislosti s křížem „Do kostela!”?

Účastníci této traumatické události, včetně mladých, se dožadovali úcty ke kříži, a to je možné na místě, které je pro něj nejvhodnější – v chrámu, na místě opravdu posvátném. Ulice není svaté místo a neslouží autentické zbožnosti ani kultu kříže. Mladí lidé dali politikům, a taky pochybujícím církevním představitelům, na srozuměnou, že kříž není kus nábytku, který lze libovolně přestavovat z místa na místo, ale symbol příslušného hodnotového systému, vyžadující posvátný prostor, jakým je kostel. Lidé, kteří se náboženství a kříži vysmívají, nepochopili nic z dramatu, jež se tam odehrávalo, a použijeme-li jazyka Józefa Tischnera, mohli bychom je umístit v svérázné krajině „choré obraznosti”.

Kdo dnes nábožensky formuje mladou generaci: církev, učitelé náboženství, média?

Náboženská formace dětí a mládeže patří především věřícím rodičům. Problém je v tom, zda a jaké procento rodičů dokáže dostát úkolům, jaké jim církev uložila ve chvíli křtu jejich dítěte. Z průzkumů vyplývá, že pouze asi jedna třetina se této úlohy zhostí, jiní to dělají málo a ostatní ji přehazují na církev a školní výuku náboženství. Církev tedy jen v náboženské výchově mladé generace pomáhá rodině, třeba pomocí školní katecheze (polovina katechetů jsou kněží) a autentické katecheze ve farnosti. Z průzkumů vyplývá, že tento úkol neplní ani církev, ani konfesní média v míře, jaká by uspokojila všechny zúčastněné strany.

Nynější studenti jsou nedávnými posluchači středních škol. Jak podle vás působí katecheze ve veřejném školství?

Z mých průzkumů i rozhovorů se studenty při vyučování na vysoké škole jasně vyplývá, že většina hodnotí velice přísně a kriticky svou někdejší výuku náboženství ve škole. Stejné hodnocení uvádějí posluchači druhého stupně i středních škol. Přes 80 procent z obou skupin tvrdí, že světská škola, a taková by měla být, není místem pro náboženská cvičení, tedy na katechezi, navíc s jedním dominantním náboženských vyznáním.

Jak tedy škola má podle mladých vypadat?

Mládež chce, aby škola byla světská a poskytovala jí pořádné vědecké znalosti o různých náboženstvích, včetně katolického, a také filozofické a etické znalosti; takový také je úkol školy, která objektivně učí mládež, racionálně utváří její vědomí a učí hledání cest k pravdě. Tento úkol nevykoná škola prostoupená ideologií jednoho vyznání. Mládež to ví a protestuje proti tomu, aby byla ve světské škole katechizována. Katechezi chce mít ve farnosti, v objektech určených pro náboženský kult.

V Polsku se ovšem vytrvale zaměňuje katecheze s naukou o náboženství.

Skutečně, v Polsku si můžeme všimnout takového splynutí obou předmětů. Jednají tak mnozí kněží i laičtí katecheti, kteří společnosti namluvili, že světská škola v katolické zemi má katechizovat, místo aby mládež učila o náboženských kulturách. Školní vyučování náboženství většina dotázaných žáků, středoškoláků i vysokoškoláků vidí jako projev moci církve ve světském státě a nadvlády nad společností v oblasti víry a mravů.

Jaké efekty takto vedená katecheze má?

Plody školního vyučování jsou bídné: mládež zná velice špatně základní pravdy víry, mnozí neznají základní modlitby, roste neúčast mládeže při obřadech. Zásady katolické etiky jsou k smíchu stále většímu procentu dívek i hochů ve věku dospívání, zvláště ty, které se týkají sexuality a erotiky. Poznatky o náboženstvích a morálce hledají mladí polští katolíci mimo církev a její vyučovací systém.

Biskupové jako by si toho nevšímali.

Je velká škoda, že vedení církve tento problém nevidí, ba naopak působí, že je se situací, kdy se světské úřady třesou před faráři, místo aby učily mládež náboženské toleranci a předávaly jí objektivní znalosti o člověku, spokojeno. Osobně nabízím hypotézu, že nynější „silová” forma školní katecheze mladým katolíkům víc škodí, než pomáhá v náboženském a mravním rozvoji, že jejím důsledkem bude hromadný odchod z církve a požadavky na zásadní reformy jejích struktur, demokratizaci metod vládnutí. Pro mnoho mladých lidí je takové vyučování náboženství spíš traumatizující událostí, která negativně ovlivňuje jejich život všední i sváteční a méně je připravuje na samostatnou, autentickou a odpovědnou zbožnost. Tuto hypotézu si mohou sociologové ověřit na výsledcích průzkumů.

Polská společnost však podléhá postupné sekularizaci podle příkladu společností západní Evropy. Jaké mohou být důsledky střetu tohoto procesu se zbožností, o jaké tu mluvíme?

Mohou být různé, ale s převahou těch záporných. Již před půlstoletím před tím varoval kněz a profesor Władysław Piwowarski a připomínal církevním úřadům, že jejich úkolem je starost o náboženský rozvoj věřících, zvláště mládeže, a ne zabývání se politikou a světskými záležitostmi. Nu, polská církev byla a je zde silně dezorientována. Lidé to vidí a stále odvážněji připomínají jejím představitelům, že bloudí, mladí pak stále víc pro sebe v takové církvi nevidí místo. Polská společnost lépe poznává zásady demokratického života, stává se společností občanskou a chce být světská v mnoha sférách osobního, rodinného i veřejného života. Na druhé straně se náboženství nevzdává, zároveň však nechce, aby determinovalo její život a aby institucionální církev nad společností dominovala a přivlastňovala si oprávnění, která jí nenáležejí.

A jak byste popsal polskou společnost na prahu druhého desetiletí 21. století?

Polská společnost je v roce 2010 otevřená vůči různým hodnotovým soustavám a odlišným kulturám nebo náboženstvím, takže se již nenechá ovládnout ani klerikálním státem, ani zpolitizovanou církví. Stále častěji pozorně hledí na ruce kléru a soudí ho za nemravný život, zároveň však poukazuje na poctivé kněze jako na příklady hodné následování. Je to nezadržitelný proces.

(Polityka, www.polityka.pl, 25. září 2010.

Adam Szostkiewicz (1952) je novinář, působí zejména jako komentátor světové politiky a náboženských otázek ve varšavském týdeníku Polityka.

Čtěte také:

Lech Kaczyński: Svoboda a pravda

Jacek Żakowski: Nastal čas polské reformace

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

S Józefem Baniakem o zbožnosti mladých Poláků

Kříž není kus nábytku

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu