Jan Svoboda

Martin Luther King známý a neznámý

Listuji nevelkou čerstvě vydanou publikací o Martinu Lutheru Kingovi, pročítám tučně vytištěné vůdčí myšlenky jednotlivých autorů po stranách vedle samotného textu a se zájmem si prohlížím bohatou obrazovou dokumentaci, jež mě přenáší do dobové atmosféry šedesátých let. Překvapuje mě výraz Kingovy až prorocké rozhodnosti a důstojnost v tváři černošských žen a mužů, všech těch přehlížených a trpících, kteří se přihlásili ke svým občanským právům. Prostupuje mnou naděje, že lidská důstojnost a smysl pro spravedlnost nejsou skutečnosti efemérní, jen na těchto obrázcích. Ale nejsou ani darem tak zcela samozřejmým. Jejich skutečná nadčasovost spočívá ve vědomí sounáležitosti k celku, jsou darem, který se uskutečňuje jen a pouze aktivitou lidství.

Martin Luther King, černošský baptistický kazatel, nadaný kouzlem osvobozující síly slova. Od poloviny 50. let do dubna 1968 vedl masové hnutí za občanská práva. Dosáhl světového uznání, když mu v r. 1964 byla udělena Nobelova cena míru za důsledné uplatňování principu nenásilného odporu v boji za rasovou rovnoprávnost. Skoro každý ví kam ho zařadit, ale co o něm vlastně víme? o tom, že je považován za možná nejvýznamnější postavu 20. století, svědčí i to, že na washingtonském National Mall bude vedle Washingtona, Jeffersona a Lincolna brzy stát i M. L. King.

Kdo byl onen bojovník za lidskou důstojnost a sociální spravedlnost? Měl svůj sen – „I have a dream“ je slavné poselství účastníkům masového shromáždění ve Washingtonu, které přednesl ve stínu Lincolnova památníku 28. 4. 1963. Sen o světě, kde „všichni lidé, věru černí stejně tak jako bílí, budou mít zaručena neupiratelná práva na život, na svobodu a na hledání štěstí“.

Vyrůstal v tradici jižanských černošských pastorů: otec, děd i praděd byli baptističtí kazatelé; i pro něj to znamenalo povolání. Na svých teologických studiích se setkává s Gándhího filozofií nenásilí (satyagraha), obeznamuje se s učením současných protestantských teologů. Základ svého racionálního zájmu o sociální problematiku nachází v sociálním evangeliu Waltera Rauschenbusche. Ovlivňuje ho americký personalismus reprezentovaný Edgarem S. Brightmanem. V rámci doktorského studia na prestižní metodistické teologické fakultě Bostonské university srovnává koncepce Boha v myšlení Paula Tillicha a Henryho Nelsona Wiemana. Sám pak Boha koncipuje jako aktivní osobní entitu, která je ve spojení s lidmi. Podstata výzvy ke všem nutným sociálním změnám je podle Kinga spojena s naléhavostí a bezprostředností. Věřil, že i při nejtěžších životních zkouškách jsou jeho kroky vedeny Boží Prozřetelností a jen díky tomuto principiálnímu existencionálnímu prožitku víry v neodkladnost a důslednost svých činů – navzdory všem pochybám – může teprve plně sloužit Bohu a humanitě.

King vycházel z myšlenky „láskyplného společenství“ (Beloved Community). Z praktického hlediska šlo o cílené vytváření společenských podmínek pro dosažení sociální spravedlnosti a rasový smír. Doba byla zralá. Za jeho působení v Montgomery v Alabamě, kde přijal místo pastora v tamním baptistickém kostele, se malé skupinky obhájců občanských práv rozhodly protestovat proti segregaci v autobusech městské hromadné dopravy. Dne 1. prosince 1955 dochází krejčovské pomocnici Rose Parksové trpělivost. Odmítá se vzdát místa určeného pouze pro bílé a je uvězněna za porušení městského segregačního práva. King začíná na její podporu organizovat nenásilný bojkot veřejné dopravy – „jízdy svobody“. I navzdory tomu, že v Kingově domě nastražili bombu a byla soustavně ohrožována bezpečnost jeho rodiny, se odmítal vzdát až do konečného vítězství. Po více než roce dosáhli černoši v Montgomery svého cíle: desegregace v autobusech městské hromadné dopravy.

Akce v Montgomery prokázala, že koncentrované úsilí prosazovat právo a spravedlnost může přinést konkrétní užitek. Zasazuje se o organizování „Jižní křesťanské konference leaderů“ (SCLC – Southern Christian Leadership Conference), která Kingovi umožňuje rozvíjet iniciativu po celém Jihu a poskytuje platformu, z níž lze veřejně promlouvat. Přednáší a diskutuje o problémech s občanskými aktivisty a náboženskými vůdci doma i v zahraničí. Navštěvuje Ghanu a Indii a radí se s vedoucími představiteli států. V roce 1960 podporuje studentské demonstrace „sit-ins“ proti segregaci v bufetech a je v Atlantě paradoxně uvězněn. Důvod byl více než prozaický: nedodržení zkušební lhůty za dopravní přestupek, který údajně spáchal o několik měsíců předtím. Obecný problém segregace se stává problémem národním, když se John F. Kennedy veřejně vyjadřuje na Kingovu podporu.

Kampaň proti segregaci v bufetech kulminuje v roce 1963 v důsledně segregovaném a otevřeně rasistickém městě USA, v alabamském Birminghamu. Podpora tamních černošských duchovních elit nebyla veliká. Akce vzbudila široký zájem veřejnosti, když policie na demonstranty poštvala psy a zaútočila vodními děly. King znovu končí ve vězení. Aplikace principu nenásilí však působila dvojitý zrcadlový efekt. Nevynikala jen policejní brutalita. Stávalo se čím dál tím více zřejmé, že svoboda není nikdy dobrovolně utiskovateli darována, musí být požadována od utiskovaných.

Aby nejen doma, ale i v zahraničí poukázal na důležitost řešení rasového problému, sjednocuje různorodé aktivní síly, jež jsou pro mírovou změnu, a organizuje ve Washingtonu obří manifestační pochod, jak sám zdůrazňuje, „největší demonstraci za svobodu v dějinách naší země“. Ve své řeči z 28. 4. 1963, přednesené za účasti statisíců demonstrantů černé i bílé pleti, již se mírumilovně shromáždili právě před památníkem onoho muže, který podepsal Dekret o zrušení otroctví, King poukázal na naléhavost přítomného okamžiku a zúčastněným připomněl, že přicházejí s neproplaceným šekem. Jako protiúčet nelze požadovat nic menšího než naplnění příslibu, který americkému lidu dali jejich otci zakladatelé: práva na život, svobodu a nabývání štěstí. Zdůraznil, že svoboda Afroameričanů je neodmyslitelně spojena se svobodou jejich bílých spoluobčanů. Hrozbě nespravedlnosti musí čelit bez hněvu a nenávisti všichni společně. Jedině tak lze proměnit „drásající disharmonii naší země v krásnou symfonii bratrství“. Jedině tak se Amerika může stát důvěryhodnou zemí.

To už nešlo jen o práva černochů, ale o naplňování práv všech občanů bez rozdílu barvy pleti. Národní výzva je výzvou diskriminovaným celého světa. Časopis Time vyhlašuje Kinga osobností roku 1963, přebírá Nobelovu cenu míru a prezident Johnson podepisuje Zákon o občanských právech, zakazující segregaci ve školství, na veřejných místech, při zaměstnání i bydlení. Po jeho přijetí si King podává ruku s Malcolmem X, zastáncem myšlenky rasové separace a toho času členem radikální organizace Nation of Islam.

Krátce před vypuknutím války ve Vietnamu dochází k novým rasovým nepokojům a střetům. Zahlcují černošská ghetta velkých severoamerických měst. Zde, kde ho nazývali „náboženský strýček Tom – pacifista“, už King nebyl doma. Přesvědčování obyvatel Harlemu a Bronxu, že Molotovovy koktejly nejsou řešením jejich tíživé sociální situace, se míjelo účinkem. Namítali jako protiargument, že vláda ve Vietnamu postupuje stejně jako oni, vidí problém a řeší ho nepřiměřeným násilím. Vládní brutalitu ostatně zažil nejednou na vlastní kůži. Nebylo snadné nalézt uspokojivou odpověď. V městských ghettech amerického Severu ale King něco zásadního pochopil. Vláda, která vydává miliardy dolarů na válku s malou asijskou zemí na druhém konci planety, není s to zabezpečit základní ekonomické potřeby svých občanů a nechá je bez milosti přežívat na okraji společnosti. A co víc. Svou agresivní zahraniční politikou demoralizuje společnost. Přišel „čas prolomit ticho“.

A tak 30. 4. 1967 v kázání Why I am against the war in Vietnam v kostele Riverside v New Yorku King otevřeně vyjadřuje svůj postoj. Odmítá názor konzervativních kruhů, že „mír a lidská práva se nemají směšovat“. Zdůrazňuje, že nejde jen o „boj za černošská práva“, ale o zásadní propojenost dvou společenských problémů, které s rasismem přímo souvisejí: o obecný problém militarismu a chudoby. Vyslovuje myšlenku formování koalice chudých a nezaměstnaných všech ras a národností. Vyzývá k reformě stávajících společenských institucí, požaduje „revoluci hodnot“.

Kingova přímá kritika mocenských struktur – tedy oné vládní administrativy, která má pracovat pro blaho všech svých občanů, bez rozdílu barvy pleti, národnosti či společenského postavení – nezůstala bez odezvy. Do hledáčku si ho bere Federální úřad FBI i americká Vojenská rozvědka. Na jaře 1968 přerušuje ve Washingtonu přípravu „pochodu proti chudobě“ pořádaného v rámci své Poor People's Campaign a odjíždí do Memphisu v Tennessee, aby podpořil stávku za důstojnější pracovní a ekonomické podmínky popelářů. Je zastřelen střelou z pušky při projevu z hotelového balkonu ve věku 39 let. Zde, na své poslední adrese v Memphisu, pronáší památná slova, jež jsou známa pod názvem Stál jsem na vrcholu hory (I‘ve been to the mountaintop): „Viděl jsem zemi zaslíbenou. Možná se tam nedostanu s vámi. Ale chci, abyste dnes věděli, že my, jako lidé, do země zaslíbené dojdeme.“

U příležitosti vydání knihy Marek Hrubec a kol. (Erazim Kohák, Tomáš Tožička, Robin Ujfaluši, Eva Spilková, Ian Randall): Martin Luther King proti nespravedlnosti, Filosofia, Praha 2010; kniha obsahuje také proslulou řeč Martina Luthera Kinga Mám sen.

Jan Svoboda (1964) působí ve Filozofickém ústavu AV ČR.

Čtěte také:

Lech Kaczyński: Svoboda a pravda

Dagmar Vaněčková: Pablo Picasso – Mír a svoboda

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Svoboda

Martin Luther King známý a neznámý

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu