Václav Klusoň

Vlastnictví a svoboda

Manifest radikálního liberalismu (Jan Štern, Jiří Pehe), který vzbudil oprávněně velký zájem, polemizuje mimo jiné s neoliberálním názorem, že kapitalismus založený na neviditelné ruce trhu je nejenom zdrojem bohatství, nýbrž i demokracie, že člověk je plně odpovědný za svůj osud, který má ve svých rukou – pokud mu v tom ovšem nebrání nadměrné regulační zásahy státu. A že všichni máme stejné šance bez ohledu na vlastněný majetek, postavení nebo původ.

Chci se k této zdánlivě triviální výhradě Manifestu vůči neoliberalismu připojit, a to formou obecnější úvahy o vztahu vlastnictví a svobody, a položit si otázku: jsou doopravdy všichni občané stejně svobodní – jsou si boháči i chudáci, v rovině disponibilní svobody – stejně rovni? V Listině základních práv a svobod hned v čl. 1 čteme: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ Je tomu skutečně tak? Všimněme si, že občané mohou využívat i formálně dobře zaručených svobod v různém rozsahu, též v závislosti na velikosti majetku, který vlastní. Kupříkladu právo na život je z valné části závislé na tom, v jakém rozsahu jsou lidé schopni si opatřovat statky nutné k obživě a k bydlení, mají-li k dispozici dost čisté vody a vzduchu, léků, zdravotní péči, zda mohou žít v prostředí, které nepoškozuje jejich zdraví, neohrožuje život apod. Z globálního pohledu je to závažný problém uplatňování lidských práv a svobod.

Ostatně to dosvědčuje i několik málo údajů o globálním rozložení bohatství a chudoby. Kupříkladu že 20 % nejbohatších obyvatel planety má padesátinásobně větší roční příjem nežli má 20 % nejchudších a že hodnota hrubého domácího produktu 48 nejchudších zemí je nižší, nežli kolik činí majetek tří nejbohatších lidí planety. Těžko lze tvrdit, že míra svobody nejchudších je stejná jako svoboda nejbohatších. Hranice chudoby je nyní stanovena na 1,25 $ na jeden den. Na této hranici, nebo pod ní, žije dnes kolem 1,4 miliardy lidí. Hlad, nedostatek pitné vody, léků a zdravotní péče postihuje zejména děti, kterých dnes z těchto důvodů denně údajně umírá kolem 22 000! Majetek a důchody jsou tedy mezi zeměmi a „občany Země“ rozděleny velmi nerovnovměrně a materiální základna jejich práv a svobod vykazuje hluboké rozdíly, jejichž i pouhé zmírnění je proto velmi obtížné.

Svoboda musí mít materiální základnu, jež by umožňovala ji uplatňovat. To je dnes již obecně přijímaný postulát moderního liberalismu. Pouhé formální záruky práv a svobod nestačí; jednotlivci musejí mít k dispozici též odpovídající materiální zdroje, aby mohli svých formálně garantovaných práv a svobod využívat. Mluvit o svobodě a o lidských právech, a přitom se nestarat o podmínky a o možnosti jejich uplatnění či využití, je licoměrnou přetvářkou většiny neoliberálů. Proto také americký filozof John Rawls zdůrazňoval, že potřebujeme nejen „rovnost před zákonem, nýbrž i rovnoměrnější rozdělení materiálních zdrojů, aby mohly být naplněny naše životní aspirace“.

Rovnoměrnějšímu rozdělení materiálních zdrojů však stojí v cestě soutěžní trh, který je na jedné straně nenahraditelným mechanismem řízení ekonomiky svobodné společnosti, na straně druhé však produkuje i velké majetkové a důchodové rozdíly, jejichž alespoň částečné vyrovnání není pouze v rámci samotného tržního mechanismu možné. Určitého zmírnění takto trhem vyprodukovaných rozdílů lze dosáhnout například regulací ekonomiky ze strany státu, pomocí nástrojů fiskální politiky a dalších obecných a zvláštních pravidel uplatňovaných v rámci hospodářské politiky. Tak lze dospět k přijatelnějšímu rozšíření prostoru svobod, jenž by byl k dispozici i vrstvám s nejnižšími důchody. Neboť člověk, který v systému soukromého vlastnictví nemá buď žádný, nebo jen velmi malý majetek, má možnosti výběru variant jednání a rozhodování omezeny. Teprve s vytvářením odpovídajícího majetku a s jeho rozšiřováním se prostor svobodného jednání zvětšuje. Být subjektem jakéhokoliv práva, tedy i práva vlastnického, znamená mít svobodu, kterou druzí ovšem musí respektovat. Vlastnická práva tak ohraničují prostor svobodného jednání ekonomických subjektů. Svoboda je v tomto případě omezována až tehdy, zasahujeme-li do vlastnických práv.

Vnější a vnitřní svoboda; vlastnictví a trh

V praktickém životě je svoboda politickou kategorií, podobně jako jsou například moc, spravedlnost a rovnost. Člověk jako společenský tvor potřebuje určitý prostor, v rámci něhož se svobodně rozhoduje a jedná. Bez takového prostoru by politický život ztratil smysl. Proto pro Hannah Arendtovou je „raison d´etre“ politiky svoboda. Rozlišuje dvě svobody; svobodu vnější a svobodu vnitřní, což možno vyjádřit jako vnější a vnitřní prostor jednání. Komu je vnější svoboda zčásti nebo zcela odepřena, utíká se do „vnitřního já“, do vnitřního prostoru, v němž zůstává i nadále svobodným. Složitou je otázka velikosti vnějšího prostoru, který je určován majetkem a bohatstvím; s růstem velikosti vlastněného majetku se totiž zvyšuje počet variant rozhodování a jednání, čímž jsou vlastníkova faktická svoboda a moc větší nežli svoboda nevlastníka. Vnitřní svoboda je ovšem i bez majetku absolutní. I otrok může být vnitřně svobodný. Řekněme to takto: Majetek poskytuje boháčovi podstatně více variant pro jeho rozhodování a jednání nežli skromný nebo žádný majetek chudáka. V tomto smyslu má bohatý vždy větší svobodu nežli člověk nemajetný, i když chudák zůstává i nadále vnitřně svobodným. Vnitřní svoboda má ovšem podstatně menší praktický význam nežli svoboda vnější.

Velkým problémem je, že svobody možno využívat diametrálně rozdílným způsobem; jednou svoboda umožňuje jednat ve prospěch společenského a vlastního dobra, jindy může i svobodný člověk působit mnoho zla a katastrof a poškozovat sám sebe. Tuto stránku svobodné volby K. R. Popper nazval paradoxem svobody. Svoboda, pokud není nad rámec vlastnictví ještě nějak omezena, může vést též k tomu, že „ničí sebe samu... že silný člověk může volně tyranizovat slabého a okrádat ho o jeho svobodu. Proto od státu požadujeme svobodu do určité míry omezit, aby svoboda každého byla chráněna zákonem“. Svoboda musí tedy být spojena s odpovědností: „...svoboda znamená, že jednotlivec musí nést i břímě volby; musí nést důsledky svých aktivit, za něž se mu může dostat chvály i hany. Svoboda a odpovědnost jsou od sebe neoddělitelné.“ (F. A. Hayek). Možno to ve zkratce vyjádřit též takto: Větší vnější svoboda v sobě zahrnuje i větší míru závazků a odpovědnosti; vlastník, protože má oproti nevlastníkovi fakticky větší svobodu, by měl nést i větší rozsah odpovědnosti, jeho „společenské ručení“ by mělo být větší a rozsáhlejší. Svoboda bez odpovědnosti skutečnou svobodou není, a pokud k principu odpovědnosti nepřihlížíme, vytváříme svobodu jen zdánlivou, tj. svobodu v neodpovědnosti.

Vlastnictví je však úzce svázáno nejen se svobodou, nýbrž i s trhem. Existence a funkčnost trhu závisí totiž na dělitelnosti a převoditelnosti vlastnických práv. Již v šedesátých letech minulého století americký ekonom G. W. Nutter upozornil na to, že trhy bez dělitelných a převoditelných vlastnických práv jsou pouhou iluzí, že bez rozptýlených pravomocí a odpovědností je soutěžní chování nemyslitelné. Je-li veškerý majetek fakticky kolektivizován (společenské vlastnictví), neexistuje prostor pro soukromé podnikání a svoboda jednání a rozhodování je dostupná pouze řídicím orgánům na vrcholu pyramidy. To bylo ostatně podstatou centrálního řízení socialistické ekonomiky.

Je-li naopak podmínka dělitelnosti a převoditelnosti vlastnických práv splněna, mají jednotlivé subjekty možnost v rámci takto vyděleného prostoru, a také v závislosti na stupni dokonalosti trhu, realizovat tržní transakce. Avšak jenom v tomto prostoru mají nad těmito transakcemi také kontrolu. Již obtížněji mohou předvídat a ovlivňovat budoucí následky svých rozhodnutí. Přitom jen některé následky konkrétních tržních transakcí jsou chtěné, žádoucí a pro daný subjekt přijatelné. Trh totiž nejen poskytuje, nýbrž i odebírá příležitosti k uplatnění. Rozšiřuje i omezuje prostor podnikatelského chování (svobodu podnikatele). Podnikatel, který na trhu neuspěje a musí jej opustit, hledá v rámci vymezeného prostoru příležitosti nové. Neúspěšný podnikatel, který však vlastní dostatečný kapitál, pravděpodobně nalezne nové tržní uplatnění snadněji. Hůře je na tom zaměstnanec, který ztratil práci. Člověk bez kapitálu je v tomto ohledu ve svých volbách omezen. Námezdní pracovník je nadto vůči kapitálu v podřízeném postavení, jeho osud je víceméně v rukou tržního mechanismu, v němž ovšem kapitál jako takový hraje podstatnou roli. Ve hře ještě je kapitál sociální. Z toho, co bylo řečeno, tedy vyplývá takovýto závěr: v tržní ekonomice mohu sice dělat, co chci, ale pouze v rámci toho, co mám, co vlastním. Trvalým cílem tržních subjektů je pak rozšiřování vlastnictví, a tedy i svobody. S určitou nadsázkou bychom snad mohli říci, že trh je institucí, jež těží ze silné touhy po rozšiřování vlastnictví, a tím i svobody.

Je svět bez vlastnictví i světem bez svobody?

Získání vlastnických práv k určité věci omezuje svobodu těch, kteří danou věc nemají. Položme si otázku: je možné tvrdit, že by svět bez vlastníků hmotných statků (tzv. property-less world) byl i světem bez svobody, a tím také bez odpovědnosti? Samozřejmě nikoliv, a to hned z několika důvodů. Především proto, že v naší úvaze se omezujeme jen na ekonomické svobody, tj. na prostor jednání ekonomických subjektů, a že i nemajetnému zůstávají další práva a svobody, o nichž již byla řeč. Netvrdíme rovněž, že ten, kdo nevlastní hmotné statky, je zcela nesvobodný. I nadále vlastní určité schopnosti, znalosti a zkušenosti, tedy sociální kapitál, jenž mu umožňuje s okolním světem nejen komunikovat, nýbrž jej do jisté míry i ovlivňovat. Čím je z tohoto hlediska „bohatší“, tím je svobodnější a tím více touží po tom, aby i jeho prostor byl ještě větší. Uvědomuje si však, že tohoto cíle dosáhne snadněji, bude-li vlastnit i hmotné statky. Intenzita snah vlastnit obecné a hmotné statky zvláště závisí pak na velikosti mezní užitečnosti vlastnictví, která člověka motivuje k dalšímu rozšiřování prostoru svobodné volby. Svět bez vlastnictví si proto lze jen těžko představit, stejně jako svět bez svobody.

Plodem každé práce a úspěšné podnikatelské činnosti je nepochybně i hmotný majetek. Pozitivní a odpovědný vztah k majetku je pak podstatným faktorem ekonomické svobody. Proto díky tomuto vztahu a i díky práci, podnikatelskému umu a úsilí dosáhlo mnoho našich podnikatelů v uplynulých dvou stoletích tak velkých úspěchů. Jmenujme zde alespoň dynastii Ringhofferů, Emila Škodu, Emila Kolbena, Vincenze Daňka, avšak též úspěšného stavebního podnikatele Josefa Hlávku a ve dvacátém století především Tomáše Baťu a mnoho dalších. Ti všichni byli „produkty“ vlastní práce, díky níž nashromáždili potřebný kapitál a dokázali regulovat vztah mezi spotřebou a investicemi, tedy vztah mezi svobodu utrácet a svobodou investovat. Akumulací kapitálu vytvářeli odpovídající prostor (dostatečný počet variant) pro své podnikatelské uplatnění v rámci své svobody v odpovědnosti. Naproti tomu bezplatná kuponová privatizace a jiné formy předávání státního majetku do soukromých rukou za neúměrně nízké ceny takové podněty poskytnout nemohly. Nově nabytá svoboda nebývala spojena s odpovědností.

Mají-li tedy vlastnictví a svoboda spolu něco společného a určuje-li rozsah majetku alespoň částečně velikost vnější (ekonomické) svobody, potom rozdělení vlastnictví ve společnosti vypovídá i o rozdělení svobody a nástroje, jimiž měříme majetkové a důchodové nerovnosti (kupř. pomocí tzv. Giniho koeficientu), budou z tohoto hlediska – alespoň do jisté míry – současně měřítky nerovností rozdělení svobody. Pokud takovou hypotézu přijmeme, potom bude snad na místě i požadavek, aby transfery vlastnických práv, kupříkladu směrem od zámožných k chudším, nesnižovaly svobodu bohatých o více, nežli o kolik ji zvýší chudým (zde je velmi důležité si uvědomit, že mezní hodnoty užitečnosti majetku bohatých a chudých se podstatně odlišují!). K tomu připojme ještě požadavek, aby každé nové rozdělení majetku bylo podloženo souhlasem zainteresovaných subjektů. Takového souhlasu se nejspíše dosáhne tehdy, budou-li se mezní užitečnosti nového rozdělení majetku mezi bohatými a chudými k sobě přibližovat, zejména nebudou-li se tyto rozdíly prohlubovat.

Vraťme se v této souvislosti ještě jednou k Johnu Rawlsovi a k jeho knize Teorie spravedlnosti, který pro politicky svobodnou společnost požaduje, aby byla – pokud jde o rozdělení důchodů a majetku – společností spravedlivou. Samozřejmě majetkovou nerovnost nezavrhuje (ta je, jak jsme si ukázali, neodmyslitelnou součástí fungování tržního mechanismu), pouze požaduje, aby rozdělování statků přinášelo prospěch i nejchudším vrstvám obyvatelstva, aby bylo „uměřené“ a vedlo k sociální spravedlnosti. Tuto myšlenku je snad možné parafrázovat tak, že by měly být podporovány procesy, jež by posunovaly rozdělení majetku a důchodů od obou krajních bodů rozdělení, tj. od nejchudších i od nejbohatších vrstev směrem ke středu. Je to zároveň asi jediná spolehlivá cesta k rozšiřování vlastnicky podmíněné vnější svobody všech.

Liberalismus a solidarita

Naznačená úloha byla pokusem o zdůvodnění rozdělení ekonomických svobod jednotlivců na základě subjektivních hodnocení vlastnictví a v rámci obecného postulátu, že jednou z funkcí rozdělení majetku je zajištění morálně hodnotného a důstojného života pro všechny členy společnosti. Demokratického konsensu sociálních skupin v těchto otázkách lze dosáhnout snadněji tehdy, když si i bohatší vrstvy společnosti – zejména pak vrstva velmi bohatých – budou nuceny na základě vlastních zkušeností uvědomit, že existence a prohlubování majetkových a důchodových rozdílů ohrožuje stabilitu celé společnosti, a tedy i je samotné. Takové rozdíly mohou totiž dát v šanc nejen sociální smír a politickou stabilitu, nýbrž mohou za určitých okolností vyústit do vážných sociálních a politických střetů a revolučních přeměn. Těmi by pak byly nejvíce ohroženy právě nejzámožnější vrstvy. Proto dnes na Západě řada osvícených boháčů chápe sociální politiku státu nebo přímo sociální stát jako relativně spolehlivou formu pojištění proti velkým společenským zvratům, které však v situacích stále narůstajících majetkových a důchodových rozdílů nelze nikdy vyloučit. Proto nejen zámožným, nýbrž ani ostatním občanům nesmí být osud ostatních – ať skupin či jednotlivců – lhostejný. Sociální vazby, které spojují jednotlivce a přibližují je ideálu faktické rovnosti práv a svobod, nazýváme solidaritou. Ta je tmelem společnosti, v níž problémy faktické nerovnosti práv a svobod lze alespoň uspokojivě řešit. Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že solidarita takto pojatá není ani altruismem, ani filantropií, charitou či mecenášstvím. Solidarita je etickou hodnotou, umožňující integraci společenství formálně rovných, avšak dosud fakticky nerovných jednotlivců. Čelí vypjatému individualismu, sebezájmu, sobectví a utlačování. Je pilířem hodnotové základny sociálního státu, bez něhož nelze žádný z úkolů sociálních reforem řešit. Zatímco skutečný liberalismus hodnotu solidarity respektuje, neoliberalismus ji naopak zavrhuje a v praxi proti ní vystupuje. V tomto smyslu rozumím slovům Václava Bělohradského, že liberalismus může být jen liberalismem sociálním.

Václav Klusoň (1926) je ekonom, zaměřuje se na institucionální ekonomii. Jeho poslední knižní publikace Moderní korporace v soudobém kapitalismu byla poctěna Cenou Milana Sojky Nadace Josefa Hlávky a Vysoké školy ekonomie a managementu.

Čtěte také:

Dagmar Vaněčková: Glosárium z Rakouska

Jaroslav A. Jirásek: Krize: jaká a co po ní?

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Klusoň

Vlastnictví a svoboda

Vnější a vnitřní svoboda; vlastnictví a trh

Je svět bez vlastnictví i světem bez svobody?

Liberalismus a solidarita

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu