Václav Jamek

Konzervatismus čili utopie

Tanout: zvláštní sloveso. – Co je to s tebou? – Ale, tane mi. Zničehonic mi tak zatanulo, a říkám si: Komu by asi tak prospěl konec světa? Ale vžijte se do parazita! Jeho obzor je nízký, jeho rozlišovací práh vysoký, moc toho nevidí, tou úzkou štěrbinou, která mu na vnímání zbyla. Jedině parazit ničí svět slepě, dokonce bez ohledu na vlastní přežití. Jinak to vysvětlit nelze, když nám novináři líčí změny úrokových měr a trhání států na cucky jako neovlivnitelný přírodní proces, kterému se dá poroučet stejně málo jako větru a dešti. Občas přijde zkrátka doba ledová, tu a tam spadne asteroid, vždycky v dubnu přiletí sarančata, po jistém období klidu tu a tam vybuchne Vesuv, udělají se skvrny na Slunci, dorazí El Nino a propukne hospodářská krize. Trh je holt dravý živel a tak nějak nám periodicky menstruuje, v tomhle měřítku je to jako potopa světa, globální makroekonomická megaspoušť plná leviatanů a jiných krvelačných oblud. Jen považte: s klimatickými změnami si prý nekonečná lidská vynalézavost poradí raz dva, ale s trhem nehne. Na ten je každá politická vůle krátká, nedá se s tím nic dělat, leda protestovat a chodit k volbám. Ha, ha, řekl klaun.

Jen Mezinárodní měnový fond se v tom cirkusu vyzná, má na to sedmkrát pečetěnou čarodějnickou knihu plnou (Bělohradským trvale pohřešovaných) definitivních pravd a tajemných zaříkávacích formulí, které laskavě rozeslal světovému tisku, a budou-li je všichni dost dlouho úpěnlivě opakovat, rozběsněný živel se možná uklidní.

Světový tisk a příbuzné orgány jsou ovšem přičinlivé a jednotná zaříkadla dovedou podle směrnic ústředního planetárního, nikdy nikým nevoleného výboru také iniciativně rozvíjet. Třeba Český rozhlas, skrytý za neprůstřelnou korunou, už začal vykládat něco o tom, jak by nám všem prospěl řízený bankrot eurozóny, neboli vlastně Evropské unie. Takže ten strašný živel, který nás tak deptá, bude nakonec asi náš důvěrně známý Oceán Blbosti – který se vždycky nahrne tam, kde je zrovna prázdno.

Česká média dovedou vyrobit i chiméry původní a jedinečné, na které by si mohla pořídit patent. Nejpovedenější je zřejmě ta poslední, která právě s ukázkovou názorností naplňuje pěkné české úsloví: Rychle nabyl, rychle pozbyl. Bublina spolku osobujícího si značku „Věci veřejné“, už zase vyfoukaná z ničeho podle prolhaného a kéž by konečně už prokouknutého receptu na fajnovou pravici, kterého se drží pražská mediální (skoro)inteligence, praskla v čase stejně rekordním, v jakém se ji podařilo vytvořit.

Ale kde se vůbec vzala? Záhada! Třeba já každý den bez výjimky čtu noviny, sleduji zpravodajské relace, a najednou se stane tohle: řekněme ve středu ráno vyslechnu a přečtu zprávy jako obvykle, týž den večer otevřu televizi, a mám dojem, že jsem strávil aspoň půl roku na Marsu, mimo dosah veškerého vysílání ze Země, protože mi nějak unikají souvislosti. Dovídám se, že z neznámého prostoru vytřeštila pár dnů před volbami jakási politická strana, po níž ráno ještě nebylo vidu ani slechu, a rovnou už ji prý chce volit sedm nebo osm procent občanů. No, možná ta strana nějaký den předtím už existovala, ale jak se o ní těch sedm procent voličů – tj. právě tak dost na jisté zastoupení v parlamentě – mohlo dozvědět, když o ní média do té chvíle nikdy nemluvila? Jinak se to vysvětlit nedá, než že strana s těmi sedmi procenty už vznikla, protože tolik jich potřebovala, aby lidé začali věřit, že hlasy pro ni nepropadnou. Takovou mediální manipulaci s demokracií jsme tu ještě neměli, a že jich bylo dost, například „televizní krize“, Kubiceho zpráva aj. K tomu další, už vykřičená propagandistická lež o tom, že Věci veřejné nejsou ani pravicové, ani levicové, protože rozlišování mezi pravicí a levicí ztratilo smysl (totéž provedla Strana zelených, za překvapivě slepého souhlasu Petra Uhla): když něco takového vypustíte před jakýmkoli demokracií ošlehaným Západoevropanem (vyzkoušel jsem to), jenom se zasměje a řekne, že je to starý známý úskok pravice, která chce lovit hlasy nalevo. Že něco takového dál a dál zabírá na Čechy, plyne patrně z jejich vlastních úporných iluzí.

Jakou fajnovost lze nakadeřit ze samých lží, tak zbožných, že vlastní faleš nevidí, to ať rozhodne porota televizní soutěže Hvězdy tančí (čenglicky Stárdenc, podle vzoru krédenc, takže zpět česky: Kodrcání hvězd). Já bych řekl, že to nelze. Stejně nepochopitelné je pro mě i to, že se někdo nechává v rozhodnutích zásadního společenského významu vytrvale ovlivňovat sociální skupinou, která drží hlavní média a v nich den po dni ukazuje, že nerozumí vůbec ničemu, kloudně neovládá ani jazyk, kterým píše, nerozezná benediktýna od bernardýna a slepici od baziliška, kunu má za hlodavce, Sibiř klade strategicky k Atlantiku, a když má k článku o Antonínu Dvořákovi vybrat vhodný portrét (na internetu jsou jich desítky), sáhne po fotografii Bedřicha Smetany (potom že český národ neskoná!), a svou nepoctivou hloupost vylepšuje leda neurvalostí. Proč by tihle lidé, kteří (s čestnou výjimkou sportovních novinářů) zjevně nerozumějí ničemu, měli tak dobře rozumět ekonomice, že většina národa bere jejich názory za směrodatné a řídí se podle nich?

Stejná otázka, pokud jde o dnešní politické vykonavatele moci. Po celém světě by státníka pohledal. U nás ještě lépe, sotva najdete politika, který by se dal ukázat cizině. V bídě i Schwarzenberg dobrý, když zapomeneme na volební plakáty, na nichž vypadal jako Miloš Kopecký v roli sňatkového podvodníka. Něco se přece změnilo: z dvojí zbožnosti, na které slavně zbudována ODS (jedna se váže ke zboží, druhá přímo k Bohu), dosáhla jisté odvety ta druhá, ale to je vlastně větší problém než prostý nihilismus neoliberálů. Tzv. konzervatismus totiž neví, co chce, nemůže vědět, co chce, protože svět, na který se odvolává, dávno zmizel. Základem konzervatismu je rozmyslnost, nevůle ke změnám, jejichž důsledky jsme nejdřív dobře neuvážili: v tom smyslu bych byl konzervativec i já; ale ti naši takoví nejsou. Jejich zásadou je obmyslnost, konzervatismem zdůvodňují to, co se jim hodí. Vlastně to nejsou konzervativci, ale zpátečníci, kteří neuvážlivě prosazují změny radikální, hlava nehlava; to, k čemu chtějí dospět, však z lidské zkušenosti neznají, netuší, co to s životem udělá, protože to nikde na světě v současné době nenajdeme. Oni o tom jenom sní, míří za pouhou abstrakcí, dřívější kritice nevěří, a nás chtějí strhnout s sebou. Jejich konzervatismus je ryzí utopie, v současnosti jediná utopie, a zlá utopie. Jednu věc o ní totiž víme: vyvolala už dvě světové války.

Činorodý hlupák je velké neštěstí. Ještě větší neštěstí je tým činorodých hlupáků (příkladmo: ministerský předseda, jeho nejmilejší poradce a skvělá sestava ministrů). Takže znova: proč si u nás lidé myslí, že zrovna tihle něčemu rozumějí?

Je zřejmé, že vzdělanostní společnost by rozvrátila naši křehkou patologickou rovnováhu a nadobro by nás zničila. Však je to jen taková konzervativní recese, oni to nemyslí vážně. Pro to, co má následovat po novověku, neexistuje jméno. Budoucnost světa je společnost nevědomosti.

Radek John říká: Hurá! Je na té cestě o velký kus před námi.

Václav Jamek

Čtěte také:

Tomáš Tichák: Psí život

Jan Novotný: Sága

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Konzervatismus čili utopie

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu