Jiří Vančura

Stanice Praha Kotěhůlky

Na letiště v Ruzyni jsme dosedli krátce před půlnocí. S tříhodinovým zpožděním. V polovině října indiánské léto už vystřídal lezavý chlad, tak jsme se těšili na teplo domovů. Hůř na tom byla naše polská kolegyně, které do Poznaně chybělo ještě pár set kilometrů. Vlak, co ji tam měl dovézt, už dávno mířil na sever a další pojede až po třetí hodině ráno. Nabídli jsme jí, ať jede s námi taxíkem. Vysadíme ji na Hlavním nádraží, a tam v restauraci nebo v kavárně ty tři hodiny přečká.

Jak málo jsem znal svou Prahu!

Zkušený taxikář zastavil před železnými dveřmi někdejšího hlavního vchodu, tudy se prý dovnitř dostaneme. Vešli jsme do tichých klenutých prostor, které v tu dobu připomínaly prázdné továrny z akčních filmů. Mrtvé, umřelé nádraží, nikde živáčka, ani v hale před pokladnami, Pak se objevil jakýsi asi najatý strážce v civilu, aby nám důrazně sdělil, že nádraží je od jedné do tří v noci uzavřeno, takže je musíme opustit. Proč uzavřeno? Protože se v té době uklízí, vy byste také nechtěli, aby vám někdo při úklidu coural po bytě. Vždyť tu nikdo neuklízí! Mávl rukou, trval na svém. Tato paní, vysvětloval jsem, jede z daleka a bude pokračovat rychlíkem po třetí hodině. Tak ji tu prosím vás nechte, má snad jít ven do parku? Po chvíli se strážce mrtvého nádraží nechal obměkčit a vykázal naší polské kolegyni s kufrem a brašnou lavičku na dost větrném místě, pravda, pod střechou.

Hluboce jsem se styděl za své město a vyprávěl jsem ten trapný zážitek přátelům. Prý nic nového, to už platí pár let. Dověděl jsem se historky obdobné, ale s horším koncem, kdy postižení skutečně museli nádraží na dvě hodiny vyměnit za pověstný park, po legendárním zbojníku Hoodovi přezdívaný Sherwood. V jednom případě prý cestující odmítla nádraží opustit a vyzvala policisty, aby ji ven vynesli.

Nejsem kdovíjaký světák, ale znám nádraží v několika sousedních zemích i v našich městech, která nemají své „sanitární hodiny“, přesto nejsou špinavá a zanedbaná. Jistě je v silách železniční správy vyčlenit pro pasažéry v podobné situaci nevelkou, před nočním chladem chráněnou čekárnu. Proč se to naše centrální, hlavní nádraží chová jako zastávka někde v Kotěhůlkách? Nevěřím, že jde o bezproblémový úklid, spíš o nějakou sankci vůči bezdomovcům. Dvě hodiny mrtvého nádraží problém těchto nejchudších ovšem nevyřeší, zato dozajista zhorší pověst Prahy jako města málo vlídného k zahraničním návštěvníkům. Asi že pražská pohostinnost počítá jen s kategorií nejzámožnějších turistů, kteří se do podobné tísně sotva dostanou. Jsou dobře placení úředníci našich železnic schopni vnímat praktické důsledky svých panských rozhodnutí?

Konečně tedy doma. Z pocitu hanby, kterou nezavinil, se člověk brzy oklepe. Ve stohu čekající pošty byla i tlustá obálka s kandidátními volebními listy do pražské samosprávy. Když jsem ji otevřel, opět jsem zažil pocit domova.

Nezklamali! Nic nezapomněli a ničemu se nenaučili! Mezi desítkami stran a hnutí kandidujících do pražského magistrátu nad jinými strmě vyčníval Pravý Blok. Nabádavě nazvaný „Volte Pravý Blok www.cibulka.net“. V přiloženém seznamu zkratek, kde každé straně stačí jedna řádka, cibulkovci jich mají třiadvacet a stejně tak se roztáhli na souboru kandidátních listin. Kde všichni ostatní mají jen volebním zákonem požadované údaje, provádějí předvolební agitaci. Svolávají Lidi Dobra k boji proti Lidem Zla. Vyzývají je, aby povstali proti dnešní demokratuře, skryté totalitě a otrokářství vyššího řádu a nevolili žádnou parlamentní tunel-stranu vládnoucí (post)komunistické rusko-české totalitní fízlokracii. Volit máme jen Pravý Blok s jeho požadavkem mravního obrození.

Příležitosti nadat všem a všemu cibulkovci nevyužili poprvé, zopakovali jen, co jim prošlo už v několika minulých volbách. Nevím, kdo úřední volební tiskoviny rediguje a schvaluje, soudím, že nějaký spřízněnec prezidentova mluvčího, který hájí svobodu slova i tehdy, když se mu některé názory neonacistů hnusí. Za příklad demokracie dává Spojené státy, kde každý může tvrdit, že něco jako plynové komory a krematoria v nacistických koncentrácích jsou pouhým židovským výmyslem. Nad příležitostí doručovat agitaci na úrovni páté cenové skupiny až do domácností a volebních místností by se měli úředníci ministerstva vnitra vážně zamyslet. Zatím jde o exces, který nenašel následovníky. Valný užitek nepřinesl ani Pravému Bloku www.cibulka; v součtu získaných hlasů zůstal pod hranicí viditelnosti. Nečíhá však riziko právě tady? Co urputná a zavilá společenství neunesou, není ani tak oficiální přehlížení, jako nepochopení těch tupých občanů, toho stáda, které se snaží probudit. Situace, kdy se jim stává nepřítelem celá společnost, bývá nebezpečná.

Buďme však spravedlivější a nekárejme jen velmi osobitý Pravý Blok. Jestliže prezident republiky uprostřed probíhajících dvoudenních voleb řekne, že dává přednost stranám zavedeným proti stranám „rychlokvašeným“, každý politicky gramotný občan pochopí prezidentovu favorizaci ODS proti TOP09. Zajisté osobní názor, ale prezident přece není žádný pantáta z Hrusic. Jeho mínění rozšíří uprostřed hlasování všechny tzv. sdělovací prostředky, a já tedy marně hledám principiální rozdíl mezi počínáním politického suterénu a státní vrchnosti.

A bylo po volbách, jejichž výsledky voliči přijali s uspokojením i s odporem. Sociální demokracie získala svých dvanáct vytoužených křesel v Senátu a předseda vlády na to reagoval ujištěním, že se tím nic nezmění, jen leckteré schvalování nepopulárních zákonů se protáhne. Pro jistotu vláda vyhlásila stav legislativní nouze, aby horní komorou ještě za dřívějšího složení prohnala své úsporné balíčky.

Volil jsem sociální demokracii, a byl jsem jejím počínáním po volbách v Praze zklamán a pohoršen. Když volební lídr (jak krásné to staročeské slovo) před volbami občany ujišťoval, že ČSSD nevstoupí do koalice s ODS, tedy se stranou, která si u Pražanů vysloužila velmi špatnou pověst a je třeba odstavit ji od městské vlády a městské kasy, nikdo z jeho soudruhů v pražském vedení neprotestoval. Takový slib očekávaným volebním výsledkům vyhovoval, ve skutečnosti to však byl příslib klamný. Jen co došlo k vyjednávání, stal se Jiří Dienstbier mladší černou ovcí mezi vyjednávači, a ti ho také ze svého středu vypudili. Nakonec, jak známo, utvořili koalici s Občanskou demokratickou stranou. Nepochybuji, že pro to uvedou řadu důvodů, ale pochybuji, že mezi nimi bude ten hlavní, ten pravý. Kdyby došlo k opakování voleb pro námitku, že ODS svou většinou na poslední chvíli změnila rozmístění volebních obvodů, a tak o mandáty připravila několik menších, ne bezvýznamných a jistě konkurenčních stran – volil bych sociální demokracii znovu? Jistě bych nezůstal sedět doma, volby jsem ignoroval jen po dvacet normalizačních let. Nevím, kolik mandátů by v tom opakovaném hlasování sociální demokracie (a podobně i sama ODS) získala, a raději to ani vědět nechci. Jen si myslím, že v tom státě pražském je něco shnilého a že tato hniloba prostupuje i stranu, která by mnohým měla být blízká.

Nemám rád hospodské řeči o tom, že nejhorší a nejméně důvěryhodní jsou Brňáci, Ostraváci, Jihlavané a odtud zase nazíraní Pražáci atd. atd. Tento lokální rasismus je omezený, a bude-li mne někdo zlehčovat poukazem na to, že jsem Pražák, řeknu mu, aby se nejdříve raději věnoval břevnu v oku svém. Ale přiznám se: po letošním podzimu bych se svou příslušností k Praze nikde nechlubil.

Jiří Vančura (1929) je historik a publicista; byl šéfredaktorem Listů.

Čtěte také:

Jiří Vančura: Počkejte prosím, až umřeme

Jan Zeno Dus: Žijeme v šesté republice?

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Vančura

Stanice Praha Kotěhůlky

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu