Integrační význam přímé volby

Politickou scénou opět koluje téma přímé volby prezidenta. Vládní koalice se na ní shodla a premiér Nečas bude zvát zástupce parlamentní demokratické opozice – ČSSD – k jednání. Než se vyjádřím k tématu přímé volby prezidenta, snad poznámku. Mohu si povzdechnout: kdy už se představitelům české politiky, jakkoli demokratické, podaří přeci jen dospět a přestanou si hrát na iluzi o „demokratických a ještě demokratičtějších“? Navíc v kauze dosavadní zkušenosti s volbou prezidenta. Vzhledem k tomu, že dobře znám taktiku i strategii první i druhé volby V. Klause prezidentem, stejně jako roli KSČM v ní, přijde mi to navýsost trapné a neupřímné. Postoj KSČM totiž v obou volbách nikoliv nevýznamně přispěl ke zvolení V. Klause, a zejména ODS o tom jistě ví své, podobně jako o některých pohybech naší demokratickou politickou scénou po jeho zvolení. „Ale nevstoupíš dvakrát do téže řeky,“ tvrdí výrok připisovaný Hérakleitovi z Efesu, takže pokusme se „plout“ dál.

Má-li být technika i technologie přímé volby občanskou společností v ČR zvládnuta, měla by odrážet záměry politiků, stejně jako občanů. A tak vylučovat jakékoliv zvolené „zástupce lidu“ z takového jednání považuji přinejmenším za politicky nedospělé, v tomto případě dokonce malicherné až falešné. Takový signál směrem k veřejnosti je přinejmenším neseriózní. Na druhé straně je pravda, že představitelé KSČM za dobu, kdy se o tomto tématu otevřeně hovoří, tedy někdy od r. 2000, 2001, opakovaně vyjadřovali převažující negativní stanovisko. Zda pokaždé šlo vždy jen o logiku a podstatu samotné volby, a nejenom o „politikaření“, stejně jak to ale činila např. i ODS, se můžeme dohadovat... Pozice KSČM je totiž složitější v tom, že ani při dosavadní nepřímé prezidentské volbě nenašel žádný z jejích kandidátů natolik odpovídající podporu, aby dokázal v konkurenci výrazněji uspět. Další kvalitou této pozice je, nakolik se ona sama mohla, ba dokonce chtěla dohodnout na podpoře jiného kandidáta než právě V. Klause...

Tedy. Logika přímé volby zřejmě nabourá tu řekněme zákulisní mašinérii dohadování typu „tak koho podpoří vaše strana tentokrát, kolego?“. V případě zavedení přímé volby se Česká republika zařadí minimálně mezi ty evropské země, kde již léta probíhá a bezpečnost zastupitelské demokracie není vážně ohrožena. Není na místě ani tvrzení, že přímá volba by byla zavedením prezidentského systému. Jde tu např. o „legitimnost“ vztahu mezi prezidentem a politickými stranami. A není automatické, že zavedením přímé volby se z prezidenta stane „neomezený monarcha“. Jeho pravomoci by měly být v případě takové změny věcí diskuse a shody napříč navrhujícími stranami, tedy ovlivněny logikou parlamentní demokracie. Dohoda napříč politickým spektrem na vymezení pravomocí v přímé volbě prezidenta by se neměla svrhnout v „institucionalizovanou karikaturu“, jak takto zvoleného prezidenta „držet na uzdě“, měla by dopadnout tak, aby v životně důležitých otázkách pro společnost a občany byl opravdu integrujícím, z Ústavy ČR vycházejícím článkem demokratického systému.

Prezident zvolený v přímé volbě může sehrávat výraznější integrační roli vzhledem k tomu, že vzejde z mnohem početnějšího občanského voličského zázemí. Dovolím si spekulovat, že panující deziluze nemalé části české veřejnosti z politických stran může načas oživit jakýsi „otcovský“ syndrom a ztotožnění se s osobností, která by podle ní nejvíce odrážela tzv. kolektivně personální atributy v individualizované podobě prezidentského kandidáta. „Davová imaginace“ může při výběru kandidáta sehrát nemalou roli a v případě první takové volby bude snaha tuto tendenci zohlednit, což může zejména v psychologické rovině navodit ve veřejnosti zklidňující pocit, že její kandidát odráží více její představy a zájmy, neboť si jej lidé zvolili.

Jistě není třeba dělat z případného zavedení přímé volby prezidenta věc, na níž stojí a padá příští vývoj v naší zemi. Ten má jistě k řešení nejeden problém sociálněekonomické povahy. Přesto je na místě se vážně zabývat některými přímými demokratickými prvky, které by přeci jen rozšířily podíl občanů na fungování věcí veřejných. Tedy se o to aspoň pokoušet.

Hana Svobodová, Most

Čtěte také:

Jiří Němec: Přímá volba: vějička?

Jan Matys: Je přímá volba vějička?

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Integrační význam přímé volby

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu