Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Proč je letošním kandidátem ceny Pelikán kanovník Královské kolegiální kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a duchovní rada Sudetoněmeckého křesťanského sdružení Ackermann-Gemeinde Anton Otte? Existuje proto celá řada důvodů: uplynulo 65 let od skončení druhé světové války a tím i od událostí, které po ní následovaly. V české společnosti zřejmě dozrála změna – veřejnoprávní televize odvysílala dokumenty o poválečném násilí na Němcích, které by se ještě před několika lety odvysílat neodvážila. Policie v Dobroníně začala vyšetřovat podezření z masové vraždy. Také novinka. Před tím taková oznámení odkládala.
Leč změna nepřišla sama od sebe. Předcházela jí doslova mravenčí práce stovek lidí, kteří se snažili přispět ke smíření mezi Čechy a sudetskými Němci. Nebylo to jednoduché a nelze ani jásat nad současným stavem, kam se reflexe našich vztahů dostala. Nejlépe o tom vypovídá úspěšný pokus prezidenta odůvodnit svoji nechuť k Lisabonské smlouvě obavou z restitučních nároků na návrat sudetoněmeckého majetku.
Nemělo by nás to překvapit. Během 45 let od války, kdy se o poválečných zločinech nesmělo mluvit, osifikovaly předsudky. Když se v roce 1989 prolomila tabu, vzedmuly se emoce na obou stranách. Nemá smysl zastírat fakt, že mezi vyhnanci existuje celá řada lidí, která Čechy skutečně ráda nemá.
O to vzácnější jsou lidé jako Anton Otte. Chválit je těžké, neustále hrozí sklouznutí k frázi. Ale doufám, že nebude znít jako fráze, když řeknu prostě: Anton Otte je dobrý člověk. To ho kvalifikuje pro cenu Pelikán.
Už při prvních setkáních se zástupci sudetských Němců – a začal jsem se s nimi setkávat hned v létě 1990 – jsem si všiml, že za řečmi o smíření se mnohdy skrývají úplně jiné tužby. To však nebyl případ Antona Otte, ani řady dalších sudetoněmeckých katolíků či sociálních demokratů.
Proč tedy Anton Otte? Protože má kromě toho v sobě laskavost, bez které by snad ani nemohl téměř dvacet let sloužit jako vězeňský duchovní. Diskuse s ním, i když v nich občas zajiskřilo, byly tou laskavostí vždy prodchnuty.
Není proto náhoda, že Anton Otte byl před naším časopisem oceněn i mnoha jinými vyznamenáními, z nichž bych připomněl pouze Řád Tomáše Garrigue Masaryka a Velký spolkový kříž za zásluhy. Inu, laskaví lidé mívají charisma. A charisma, to je dar Boží. Anton Otte ho použil tím nejlepším způsobem: k šíření radosti z obnovovaného společenství mezi Čechy a sudetskými Němci.
Václav Žák
Olomouc, 13. prosince 2010
Chvalořeč na Vladimíru Dvořákovou
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
