Václav Vašků

Lidé v zakázané zóně

Co si před zónou vlastně představit. Je přesně ohraničená? Jak obtížné je se do ní dostat?

V Rusku a Bělorusku ostře vymezená není. Na Ukrajině, kde má průměr asi 60 kilometrů, je ale obehnaná ostnatým drátem a střežená milicí. Lidé do ní přesto ilegálně pronikají, stále častěji kvůli sbírání šrotu, vzniklo pro ně dokonce zvláštní označení – metalisti. Rozmáhá se taky turistika, ta je ovšem regulovaná, smí se tam jen s jednou vládní agenturou.

Jezdíváte do okolí Černobylu tak často proto, že se tamní situace vyvíjí, nebo chcete poznávat další lidi a aspekty života v zakázané zóně? Anebo prostě potřebujete víc fotografií?

Situace se vyvíjí, ano – zóna se vylidňuje, staří umírají. A samozřejmě že chci taky dokončit příběh... Ale to není nejdůležitější. Když jsem přijel na Saharu, slyšel jsem od beduínů, že kdo na poušť jednou pohlédne, nechá v ní svoje srdce. A vrací se, aniž ví proč. Černobyl je složitý fenomén, má mnoho vrstev, těžko se popisuje a je obtížné mu porozumět... Snažím se o to a současně cítím jakési uhranutí.

Jaké mínění u lidí převládá: dávají vinu za havárii sovětskému režimu, nebo o ní uvažují i obecněji, třeba jako o varování před lidskou pýchou?

Řekl bych, že pro většinu lidí to byla poslední kapka, která vedla ke zhroucení SSSR. Do té doby pořád ještě věřili. Ale jejich víru nezničila jen havárie; ještě víc to, co se dělo po ní. Třeba když posílali k elektrárně mladé vojáky, kteří pak dostali vysoké dávky radiace. S některými jsem se setkal v nemocnici.

Dnes je největším problémem tamních obyvatel zdraví. Ale současně je to téma, o kterém příliš nemluví. Nezbývá jim totiž než tady žít, jíst zde vyprodukované potraviny, chodit do lesa na houby. Zamoření není všude stejné, ale oni nemají možnost stále je kontrolovat.

Dokumentoval jste i následky chemické havárie v Bhópalu. Co obě neštěstí spojovalo?

V Bhópálu přišly o život tisíce lidí, statisíce nesou dodnes následky. Černobyl měl ale navíc těžké ekonomické dopady. Běloruská akademie věd vyčíslila škody způsobené Bělorusku do roku 2015 na 235 miliard dolarů, což je šedesátinásobek státního rozpočtu země.

Pro obě katastrofy je společné, že vznikly lidskou chybou nebo nahromaděním chyb a také že se obtížně žene k odpovědnosti viník. Podobnost je také v tom, že oběti se těžko dovolávají spravedlnosti. I když – zničený majetek lze ohodnotit, ale dítě, které se narodí postižené, nemá žádný finanční ekvivalent.

-tt-

Václav Vašků

Václav Vašků (1962) se již před rokem 1989 věnoval životnímu prostředí. V listopadu 1989 byl spoluzakladatelem sdružení Zelený kruh. Pracoval pak jako novinář, studoval filozofii na FF UK v Praze. V letech 1996–2004 byl mluvčím české pobočky Greenpeace. Jako fotograf dokumentoval snahu této organizace vyčistit chemičku Union Carbide v indickém Bhópálu po výbuchu v roce 1984. Nyní je ve svobodném povolání. Od roku 2005 se věnuje fotografování důsledků černobylské katastrofy. Od té doby navštívil Černobyl dvanáctkrát. Výstavy o Černobylu měl také v Kanadě, Turecku nebo na Ukrajině. Jeho série fotografií z Černobylu vyhrála 2. cenu na Czech Press Photo 2005 v kategorii Příroda a životní prostředí. Na tématu již několik let spolupracuje také se světoznámým fotografem Antonínem Kratochvílem a belgickým filmovým režisérem Alainem de Halleux. Výsledkem bude mj. film pro francouzskou televizi, na příští rok se připravuje vydání knihy o Černobylu a velká výstava v Praze.

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Vašků

Lidé v zakázané zóně

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu