A. J. Liehm

Mýtus

Jak se tak mluví, přišla řeč na poválečnou Francii. Po strašné porážce ve čtyřicátém a po osvobození potřebovala nový národní mýtus, řekl kdosi. Tím mýtem se stal de Gaulle, postupně vlastně gaullismus, a vydržel do konce století. Jak předtím Francouzská revoluce, osvícenství. Každý mýtus má ovšem své antimýty a je zajímavé, že se do něj většinou skoro všechno a všichni vejdou. I ti, co revoluci vyčítali každou špatnost, i ti, pro něž bylo třeba osvícenství velkou skvrnou na tváři po staletí nejmilejší dcery církve (katolické). Jako kdysi protestanti, kataři a tak. A vaše mýty? obrátili se na mě.

Jak daleko v minulosti má člověk hledat? Husitství, Bílá hora, reformace, germanizace, jsou to mýty, nebo antimýty a co všechno se pod to slovo vejde? Co je vlastně mýtus? Nedalo mi a začal jsem hledat, po slovnících (včetně Wikipedie), ale interpretací a jejich vysvětlení je tolik, že jsem záhy byl zase tam, kde jsem začal.

Co je třeba mýtus českého devatenáctého století? Osobně se mi zdá, že obrození – jazyka, národních dějin a nakonec i politiky. Že je obrození dnes mnohým k smíchu (a což teprve obrozenectví), včetně českého nacionalismu, že v tom století se zrodil i termín čecháčkovství? Jistě, ale jako v mýtech jiných národů se skoro všechno vejde pod jeden termín, chcete-li klobouk. Ať se díváme z kterékoli strany.

A v minulém století? Zase je hledání jednoho mýtu skoro marnost nad marnost, ale risknu to a řeknu, že základním mýtem tu bylo Československo. Po osmnáctém, včetně Masaryka i Beneše, ale třeba i Švehly. I v jeho troskách za druhé republiky, o které radši mlčíme, a samozřejmě za protektorátu, kdy jsme přece všichni bojovali za Československo. Stejně jako za komunismu, ať už pro nebo proti, v letech padesátých i šedesátých. Nejinak tomu bylo i v letech normalizace a samozřejmě i po Listopadu. Tam pak – ale to už století dodýchává – tenhle mýtus končí. Jenže zase ne pro všechny, stejně jako se sem vejde i mýtus Československa socialistického i antisocialistického. (Kolik mýtů se třeba vešlo do de Gaulla a gaullismu?) Takže mi pro dvacáté století jiný mýtus nezbývá.

Jednadvacátému je sotva dvacet let (minulé bylo krátké, kdoví jak dlouho vydrží tohle) a o našich mýtech v něm lze jenom uvažovat. Snít, řekl by možná Kosatík, ale mně se pro ten účel žádný z jeho snů nezdá. Hrdinové konce minulého století dlouho nevydrží, tenhle mýtus je příliš jednoduchý, aby se do něj vešlo víc. Nevydrží ani jeho (či jejich) antimýtus, negativní mýtus zvaný bolševik. Ten je naopak složitější, jeho dešifrování si vyžádá ještě mnoho času, jenže mezitím se stane tolik věcí. Napadá mě třeba Evropa, jenže ta bude potřebovat století naopak dlouhé, pokud vůbec. Zůstaňme proto radši na svém malém dvorku, na kterém se kdysi dařilo zemi umění a kultury. Ale s tím jsme zatočili a nikdo na světě už neví, co jsme tím mysleli, co to bylo za mýtus. Což třeba české knížectví, potažmo za nějaký čas i království? Nevíme, i když všichni víme, jak lákavá a mýtická jsou Hradčana. Atakdále. V tuto chvíli se zdá, že zbývá jenom Česko. Jak to však napsat v čase, kdy se řeč a s ní pravopis vyvíjí netušeným tempem. Napadá mi, že asi nejspíš ČEZsko. To je mýtus, do něhož se při troše dobré vůle vejde mnohé a mnozí. Ale na to máme celé století.

A. J. Liehm

Čtěte také:

Jan Novotný: Sága

Marián Hatala: Ďalšia tehla v múre

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Mýtus

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu