Stručně

Olga Šulcová

Taková byla doba aneb Pikantní zážitek babičky Haničky

V nemocničním pokoji spolu se mnou ležela letos v září sympatická paní. Pro své vnuky babička Hanička. V čase pacientského nicnedělání jsme si povídaly. Jedna z jejích nedávných historek byla až pikantní. Odehrála se v obchodním středisku na okraji města. Babička Hanička stála s nákupním vozíkem před regálem s potravinami a rozhodovala se co koupit. Vtom se těsně vedle ní ozval čísi nějak povědomý, hlas: „To je výběr, viďte...? Takový široký sortiment zboží...,“ pochvaloval si. Babička Hanička se po hlase ohlédla a nevěřila svým očím: patřil nakupujícímu Miloši Jakešovi, kdysi jednomu z nejmocnějších mužů v této zemi, který se vzdor svému tehdejšímu postavení cítil jako kůl v plotě. – Mohla mě po tomto sdělení babičky Haničky znovu ranit mrtvice! Tentokrát nikoliv proto, že soused parádně vytopil náš byt, nýbrž proto, že takto se nad „kapitalisticky“ plnými regály rozplývá člověk, pro něhož byli kapitalisté těmi největšími nepřáteli. A který po invazi v osmašedesátém řídil existenční likvidaci statisíců lidí a jejich rodin ve jménu obhajoby socialismu...

Někdejší prověrkovou atmosféru, jež vrcholila právě před čtyřiceti lety, jakož i polistopadové rehabilitace o dvacet let později připomíná ve své prozaické knížce Kichotka (pro niž se hledá nakladatelství) básnířka Karla Erbová. Ze stránek jejího pozoruhodného rukopisu dýchá doba. Není marné si ji připomenout... „Absurdita života, to je téma!“ píše autorka. Kichotky. A takto vzpomíná na dobu před dvěma desítkami let:

Řekla jsem si to poprvé, když nám za dvacet roků života dali na KNV dva chlebíčky, teplý stisk ruky a ten papír, na kterém mne rehabilitují. Mělo mě to dojmout. Já ze sebe to dojetí ne a ne vydupat. Spíš zlost. Na ně a na Jirku, který seděl vedle mne a neustále vykřikoval“ „Já jsem amputovanej!“ – Bylo to všecko trapné. Prý se omlouvají. Neví jak, neví proč. Jsme pro ně jen jména, žádný lidský osud za tím. Oni to neprožili, nevědí, o čem je řeč. Nakonec ani nejsou ti praví, kdo by se měli omlouvat. Ti praví už jsou zase dávno v teploučku funkcí a postů, osobních důchodů, a nějaké omlouvání jim ani na mysl nepřijde. Nejraději by nás poslali osidlovat Sibiř nebo Patagonii...Předseda rehabilitační komise dopadl stejně jako my – malý plat, malý důchod. Celou tu dobu pracoval jako betonář ve Vodních stavbách. Ti ostatní přežili na svých místech. Byli tu před dvaceti lety, jsou tu pořád. Nýmandi, kteří vždycky dobře slouží. Jako teď. Poslali je za sebe, za své hříchy, a oni to přijali. Možná, že jsou to v jádru hodní lidé, některé tváře jsou mi povědomé. Zvířeti by neublížili. Člověku řeknou: Víte, ona byla taková doba...Teď neví, co s námi. Uvedli jsme je do trapných rozpaků svou existencí. Taky že neví, co bude s nimi – snad jsme je měli začít litovat. A že bychom neměli zatrpknout a měli jim naopak pomoci v různých komisích...Utrhli nám hlavu a teď říkají pardon! Vlastně ani neříkají, pošlou slouhu, aby řekl. Jeden z těch, kdo nám ji s chutí trhal, chodí spokojeně po městě, zase je někdo. Potkal Slávka a halasně, žoviálně se k němu hlásil. Slávek se namíchl. Tobě ruku nepodám, ty rošťáku, řekl. Kvůli tobě nás, inženýry, vyházeli mezi pokrývače, natěrače, dělníky v panelárně, do dneška dělám lakýra. Kvůli tobě vyhodili moji ženu z práce, protože je to moje žena. Kvůli tobě...

To víš, hlaholil krysa Ládík, to se nedalo nic dělat, byla taková doba...

„V Ekonomickém ústavu Akademie věd ani ty chlebíčky nedávali,“ řekl mi zadumaně ten, kdo takovouto rehabilitaci sám zažil. Podobně ji zažívali mnozí. Byla taková doba.

Olga Šulcová

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Stručně

Olga Šulcová

Taková byla doba aneb Pikantní zážitek babičky Haničky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu