Stručně

Marián Hatala

Vravím to šeptmo

Vravím to šeptmo: 17. augusta 2010 sa pobral na večnosť Ludvík Kundera, básnik, dramatik, prekladateľ, editor, spoluzakladateľ surrealistickej skupiny Ra a Združenia Q, výtvarník debutujúci v roku 1994 v Bratislave...

„Dost blázna v sobě ještě mám, abych se střemhlav pustil žitím,“ citoval Hrubína v letáku, keď na sklonku leta 2000 vítal otvorenie výstavy Antonín Juračka: Obrazy, kresby, objekty. Viem, že na mysli mal skôr klauna. A možno i mne milého Oldřicha Wenzla – muža s veľkým darom lyrického humoru (zoznámili ho s ním Teige a Toyen), „mělnického pěvce“, ktorý svojho priateľa a neskoršieho editora oslovoval „Kunderynečku drahej“.

„Tíseň v píseň změniti mi dáno, komu dík,“ znie motto smútočného oznámenia, čo prišlo z Kunštátu. Je od Halasa. Je výstižné, lebo charakterizuje Ludvíkovo úctyhodné literárne dielo. Úctyhodné aj preto, že jeho autor si dokonale osvojil známu Halasovu programovú požiadavku, zhrnutú do vety „bdělá práce nad přípravou slova“.

Konštantami Ludvíkovho literárneho a človečenského ustrojenia boli poézia, láska a práca. Sám o tom uvažoval (aj) takto: „Čím jsem starší, tím nutkavěji se ve mně ustaluje mínění, že čtvero obecně známých živlů – země, voda, oheň, vzduch – plně nevyjadřuje danosti reálného lidského údělu, že přivtělení k tak určujícím silám, jimž je člověk podroben, si přinejmenším zaslouží ještě tři pojmy: láska, poezie a – světe, nediv se – práce...“ Na svoje živly upozornil aj v našom titulnom rozhovore Poezie je krví svobody týždenníka Mosty z 25. 7. 2000. Predchádzalo mu jedno z našich výdatných, no krátkych stretnutí. Keď sme na dlhé lakte a vôbec na diaľku „našľahávali“ rovnako krátky rozhovor, napísal mi do bratislavskej redakcie: „Text je... relativně hotový, naložte s ním jakkoli, hlavně hodně připište. Dialog klidně může být a la Čechov: každý mele tu svou. Už mi text neposílejte: nechám se překvapit.“ Stalo sa. Namleli sme teda „rozhovor“, mystifikáciu, „všehochuť“ našich názorov na všeličo literárne i neliterárne. A neskôr sme sa v telefonickom rozhovore zasmiali, že to nik nepoznal, že ani my dvaja nie...

Nemal rád frázy, unavovalo ho akademické plkanie, nudilo čítanie dlhého zoznamu toho, čo napísal, publikoval, čoho všetkého je členom a kde aké vyznamenania dostal, nuž som ho na jednej čítačke predstavil veršami z jeho básne Emoce (len autorský subjekt som zamenil): „Skutečnost zní / jak koncert na basy: Na tváři lehký chlad / hluboký v srdci cit / račte mu klidně lát / račte jej třebas i pověsit.“

Nie, ešte nemal odísť. Ale na druhej strane, vlastne tam hore, určite miluje, píše, pracuje...

Marián Hatala

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Stručně

Marián Hatala

Vravím to šeptmo

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu