Galerie

Poznámky o světle a krvi

Autor slíbil recenzi pražské výstavy Roky ve dnech. České umění 1945–1955. Leč osud mínil jinak a neviděná výstava uchem recenze neprojde. Projde jiná? Když byla zastavena příprava retrospektivy, jež měla v Muzeu umění Olomouc představit dílo šternberského Wilhelma Zlamala (snad pro zaťaté hlavy po protestech proti udělení čestného občanství města Šternberk), který je uváděn i v souvislosti s dějinami dvou uměleckých doktrín: nacionálně-socialistické a socialisticko-realistické, rozhodla se rodina odkaz předka očistit a přišla s projektem Příběh malířského genu. Zde tíhou oral history, vybraných vzpomínek, purifikuje se jméno oblíbeného učitele kreslení a „malíře rodného kraje“.

Myslím, že mezi základní smysly existence oboru dějiny umění patří práce se světlem: osvětlovat, vysvětlovat, přivádět zasuté na světlo poznání, pracovat v objektivním světle atd. atp. Metaforická práce? Avšak nesmírně odpovědná a vzácná.

Obskurní příběh

8. prosince 2005 jsem v čele skupinky uměleckých historiků na vernisáži výstavy Wilhelm Zlamal (1915–1995) v Galerii Šternberk vystoupil s námitkami k udělení čestného občanství města malíři in memoriam pro pochybnosti, jež jsme chovali k působení malíře za protektorátu i k tomu pozdějšímu z 50. let 20. století. Wilhelm Zlamal, šternberský rodák německé národnosti, talentovaný žák pražské akademie (ateliéry Josefa Loukoty, Franze Thieleho, Maxe Švabinského), který v letech 1939–1942 pokračoval ve studiích na mnichovské akademii (ateliér Hermanna Kaspara), byl totiž autorem portrétu Vůdce představeného na olomoucké radnici v rámci propagandistické akce severomoravské NSDAP (Ausstellung nordmährische Maler und Bildhauer, Olmütz, Adolf-Hitler-Platz, 5.–6. 12. 1942). Krom portrétu Vůdce (publikovaného v katalogu zmíněné akce) zde představil ještě jiné práce, jejichž ambivalentní tituly skýtaly přinejmenším dohady o vkusu při volbě témat (severoafrické válečné scenérie aj.) v době rozhodujícího střetu u Stalingradu. Po roce 1945 zůstal Zlamal pro své manželství s Češkou jako jeden z mála v rodném městě. V padesátých letech provedl monumentální realizace v duchu (spíše však v těle) socialistického realismu, zejména olbřímí sgrafito (310 m2) pro vestibul Hlavního nádraží Olomouc „Rozkvétá kraj, má milovaná zem, když dělníci a ženci prací tvořivou ji věnčí“ (1955–1960), jež Pavel Zatloukal se značnou dávkou jízlivosti nazval největším zpodobením „počáteční fáze hromadných sexuálních orgií v českém malířství“.

Po našem vystoupení na vernisáži, které bylo rázně umlčeno, následovalo téměř okamžitě trestní oznámení na mou osobu pro pomluvu a debata v Olomouckém dni, kterou 3. 1. 2006 zahájil právě Pavel Zatloukal a jež pak pokračovala ještě zhruba půldruhý měsíc. Neproduktivní diskuse nepřinesla krom mariáše argumentů a pseudoargumentů ať už z té či oné strany žádný výsledek. Anebo přece jen? Katalog výstavy Příběh malířského genu. Wilhelm Zlamal (1915–1995), Petr Zlamal (1949), Josef Zlamal (1983) ve šternberské Expozici času (1. patro, 18. 5.–5. 9. 2010) je přeci formou komunikace s veřejností, která mohla pocítit znejistění nad morálním kreditem oblíbeného učitele a „malíře rodného kraje“, což jsou „instance“ vyžadující u nás neotřesitelnou pověst. Zejména v rodném kraji.

Katalog na více než 102 stranách vypráví příběh jedné malířské dynastie, přičemž nejvíce pozornosti je věnováno zakladateli rodu. Přiznám se upřímně, beze stínu ironie, že je mi to sympatické a považuji za nevídané, ba odvážné oslovit za účelem pozitivní osvěty respektované umělecké historiky regionu (Ladislav Daněk, Josef Maliva), galeristy (Jiří Hastík), případně publikovat nezveřejněné texty zesnulého biografa (Zdeněk Pospíšil), vzpomínky přítele a vdovy po příteli (Eberhard Schlotter, Františka Macková) a texty a rozhovory s autorem z pera dalších regionálních osobností (Bohuslav Smejkal, Bohumír Kolář). Tíživé otázky, které mohly po téměř pěti letech stále vzbuzovat pachuť, jsou znovu otevřeny a diskutovány. Publikaci vydala Agentura Galia ve spolupráci se Studiem Zlamal za finanční podpory Olomouckého kraje, města Šternberka a sponzorů. Pokusím se nyní nastínit novou tvář, s níž se, ve světle nově publikovaných vzpomínek, Willy Zlamal dnes představuje.

Příběh plný osudu

Ladislav Daněk v úvodu charakterizuje výstavu a katalog jako námět k zamyšlení nad tím, „proč v naší společnosti přetrvávají pocity nechuti akceptovat cokoli kulturně odlišného. Jedním z vysvětlení může být, že naše myšlení je (...) stále ještě poznamenáno ideologizací všeho a všech. (...) Přidáme-li k tomu ještě další představu či požadavek, že tvůrce by měl být bez ohledu na dobové a mnohdy nevyhnutelné tragické životní okolnosti vždy morálním hrdinou, pak neodvratně uvízneme ve vzájemných, nikam nevedoucích nevraživostech.“ Daněk malíře řadí k německé kulturní tradici, který přesto (dle Daňka paradoxně) dokázal jedinečně ztvárnit genia loci města (po staletí německého) i okolní krajiny. Ovšem „pozoruhodná je také jeho portrétní a figurální tvorba, v níž se v závěru života nejednou z malířského hlediska dotkl ,absolutního světla‘“.

Jiří Hastík ve stati Příběh genu II. řadí k ambicím projektu snahu „poukázat (...) na historické aspekty a vnitřní souvislosti, jimiž je příběh Zlamalovy rodiny limitován“. Nastiňuje tvůrčí a životní osudy rodu, pokouší se „z pramínků umělecké i obecně lidské logiky uplést příběh, mající rozměr ságy – a to nikoliv v rámci literární fabulace, nýbrž skutečnostmi, které se přirozeně dějí“. Podrobně zpravuje o malířově školení, které Zlamal navzdory vrozené tělesné vadě, zmrzačené pravici, absolvoval vždy jako premiant. Nejprve v Praze na akademii u Franze Thieleho a poté tamtéž u Maxe Švabinského. „Státní zkoušku z figurálního malířství složil u Švabinského s výtečným prospěchem a dvakrát obdržel čestné uznání.“ V roce 1939 odešel Zlamal do Mnichova na akademii do ateliéru monumentální tvorby Hermanna Kaspara, kde – jak jinak – náležel k nejlepším. „O čemž svědčí několik ocenění a skutečnost, že po absolutoriu obdržel statut mistrovského žáka s vlastním ateliérem v budově školy.“ Hastík píše o umělcově vášni pro Goyu, Maneta a zejména Delacroixe, u nějž obdivoval dramatické válečné scény (pravděpodobně z Afriky). V březnu 1943 zničil nálet Zlamalův ateliér, což jej spolu se vstupem do manželství přimělo k návratu domů. Hastík se ještě vrací k jedné události. Vzpomene (údajně) dva roky starou propagandistickou akci Entartete Kunst, při níž bylo zničeno na 16 tisíc děl avantgardního umění a která musela být „v době Zlamalova mnichovského pobytu v živé, byť utajované paměti přinejmenším v okruhu umělecké a kulturní veřejnosti“. (Ve skutečnosti tato štvavá kampaň, vyřazování ze státních sbírek a ničení uměleckých děl, vyhazovy, zatýkání a deportace umělců i samotná výstava trvaly do roku 1939; výstavu přímo zhlédly 2 milióny diváků, v Berlíně, Vídni, Salcburku, Hamburku, další milióny o ní byly zpraveny ve filmových týdenících a v tisku, doprovodil ji zvláštní zákon a v březnu 1939 byla značná část exponátů spálena v ulicích Berlína). Hastík pokračuje: „Bez ohledu na imanentní kvalitu malířova díla, který svůj projev formálně aktualizoval teprve na přelomu padesátých a šedesátých let, se – také s ohledem na několik dobově příznačných zakázek, nabízí otázka, zda nejde o následky traumatické duchovní diaspory mnichovského období.“ A dále: při zmínce o malíři Kurtu Grögerovi, dávném známém našeho malíře, o deset let starším šternberském Němci, který se ve stejném čase aktivně účastnil hnutí odporu ve Francii, Hastík usoudí, že si absolventi válečných ročníků německých vysokých uměleckých škol do života odnášeli „memento strachu z nesvobody“. Další řádky věnuje Hastík Zlamalovu obrazu Odsun. Poválečná léta celkem stroze shrne do několika málo postřehů. V jednom z nich lakonicky vyhodnotí sgrafito „Rozkvétá kraj...“ jako autorovo vykoupení se, aby mohl vycestovat za odsunutou rodinou.

K textům z žánru oral history lze přičíst Několik poznámek k tvůrčímu a životnímu příběhu Wilhelma Zlamala od Josefa Malivy. Hned na úvod se čtenář doví, že Zlamalův život za války nebyl „záviděnihodný“. Tělesné postižení, politická lhostejnost (!) a zejména manželství s Češkou nazve Maliva „Damoklovým mečem“. Zlamalův osud byl, zdá se, předurčen Olympany. První odstavec stati, která neuvádí žádné zdroje ani prameny krom Malivovy vzpomínky na rozhovor s malířem samotným, vrcholí příběhem Vůdcova portrétu pro výše zmíněnou výstavu. „Městská rada tímto úkolem pověřila Willyho Zlamala, bezpochyby nejschopnějšího malíře regionu. Odmítnutí, tak ,čestného úkolu‘ by pro umělce prakticky znamenalo sebevraždu i záhubu jeho ženy...“ Přesto Zlamal namaloval Vůdce v „impresivně chvějivém světle“ jako „člověka bez energie, s podbradkem a rysy pokročilejšího věku ve tváři“. A perzekuce, dovozuje nepřímo Maliva, se mu vyhnula jen kvůli porážce německých vojsk u Stalingradu. V dalších řádcích je další Zlamalův osud líčen slovy: umělec neměl na růžích ustláno; byl stále v zorném úhlu StB; za rodinou a kamarády mohl vycestovat až po státní zakázce; oceněn byl až po smrti a ještě to zkalilo drobné nedorozumění... Polovina Malivova příspěvku je věnována nepřízni osudu, nepřátel, poměrů, sledu nedorozumění, neštěstí, osamění a závisti na malém městě. Maliva také probírá případ umělecké pozůstalosti po Kurtu Grögerovi, zachráněné před předpokládaným řáděním „Revolučních gard“ jen „odvahou a duchapřítomností“ Wilhelma Zlamala. Za poválečný rozprodej obrazů nesmírné ceny, příslušníka Pařížské školy, nenesl již ubohý, Grögerovou vdovou křivě nařčený Zlamal žádnou zodpovědnost.

Další vzpomínkové stati znějí podobným tónem. Františka Macková, vdova po (nejmenovaném) důvěrníkovi Zlamala, líčí osudy Zlamala, tři dny mučeného a vyslýchaného StB, jenž odpřísáhnuv na život rodiny, že mluví pravdu, svěřil se důvěrníkovi (Mackovi?). Ten se pak obrátil na vysokého důstojníka StB v Ostravě a vše se v dobré obrátilo. Konečně text Zlamalova spolužáka Eberharda Schlottera je teskným rozjímáním nad mladickými léty v Mnichově; vzpomínkou na úžasné dny v mnichovských ateliérech – „Spřátelili jsme se a denně vídali (...) Byl mistrovským žákem (...) v té době váženého profesora, jenž maloval velké dekorativní a patetické nástěnné obrazy.“, také na toulky ve stopách romantiků po německých vlastech („... romantický, patetický a humánní soucit, který nás s Delacroixem pojil“). Zároveň je Schlotterův text obžalobou duchovně prázdné bundesrepubliky: „povrchní hospodářský zázrak se státem řízenou garancí svobody“, stejně jako žalobou naší pusté „utopie ráje na zemi“.

Jaký to osud!

K pramenům nedorozumění

Jelikož už jsem byl původcem „drobného nedorozumění“, které „zkalilo slavnostní událost posmrtného společenského ocenění malíře“ (Maliva), dovolím si závěrem připojit jen několik poznámek k „několika dobově příznačným zakázkám“ (Hastík) autora. Ačkoli vítám snahu kolektivu rodiny a vědy o osvětlení suspektních kapitol, motivů a okolností života a díla Wilhelma Zlamala, jsem přesvědčen, že množina nezodpovězených otázek převažuje. Předně příběh nešťastného, osudem stíhaného malíře nezačíná ve chvíli, kdy mu jako největšímu mezi trpaslíky byla nabídnuta zakázka, která se nedala odmítnout. S hrůznou logikou toho momentu (jak jej popisuje Maliva) lze souhlasit a nijak to nechci zlehčovat. Faustovský příběh malíře Wilhelma Zlamala, ale začíná už rokem 1939, kdy se rozhodl studovat na prominentní judenrein akademii ve Třetí říši, v době, kdy vrcholila hysterie kolem entartete Kunst. Napadlo někoho z autorů katalogu položit někdy německé Wikipedii otázku Hermann Kaspar? Případně nahlédnout do webových análů mnichovské akademie? Hermann Kaspar, u něhož byl mladý Zlamal mistrovským žákem, patřil ke kulturním prominentům Třetí říše, podílel se na nejprestižnějších uměleckých úkolech včetně návrhů na uměleckořemeslné zpracování Hitlerovy pracovny v budově Říšského kancléřství (intarzie jednacího stolu Vůdce, vedle nějž na tribuně měl tu čest jednou sedět i Hermann Kaspar); byl osobním přítelem Alberta Speera, který jej protežoval coby hlavního tvůrce monumentálních mozaik a vykládaných podlah (Kasparova specializace byly obří ornamentální svastiky); a konečně roku 1938 obdržel na úkor „zvrhlého“ a předčasně penzionovaného Karla Caspara profesuru v Mnichově. Jaké studijní úlohy asi zadával Hermann Kaspar svým mistrovským žákům? A vracel se Wilhelm Zlamal na Moravu v čase chystané osudné zakázky olomoucké radnice jako premiant, nebo jako prominent? A poslední otázka: opravdu musela historie umění asistovat u patriarchálně kýčovité oslavy „talentu krve“ na maloměstě?

David Voda

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Galerie

Poznámky o světle a krvi

Obskurní příběh

Příběh plný osudu

K pramenům nedorozumění

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu