Květa Jechová

O průkopnících demokratizace v rozdělené Evropě

Je poněkud neobvyklé a překvapivé, když první samostatná práce mladého autora je výsledkem mnohaletého výzkumu. A právě takovou práci představil veřejnosti letos zjara Tomáš Vilímek. Jeho rozsáhlá studie, věnovaná opozičnímu jednání obyvatel NDR a ČSSR v posledních dvaceti letech reálného socialismu, vychází z hluboké znalosti všech dnes dostupných pramenů i z vlastního dotazování pamětníků na obou stranách hranice. Právě spojením údajů z tehdejšího oficiálního i exilového tisku, materiálů samizdatu i archivních dokumentů bezpečnostních složek se vzpomínkami přímých účastníků vzniká plastický obraz různorodých občanských aktivit, které pomalu ale jistě oslabovaly akceschopnost a legitimitu totalitních režimů. Pro porozumění vztahu mezi opozicí a společností a pro pochopení způsobů, kterými se vládnoucí režim snažil likvidovat opozici anebo aspoň eliminovat její vliv, je srovnání situace v obou státech velmi důležité.

První kapitola knihy ve stručnosti zaznamenává poválečný politický vývoj v sovětské okupační zóně a vznik totalitního režimu v NDR. Připomíná u nás málo reflektovaný odpor německé mládeže proti totalitě a také hrdiny a oběti tohoto odporu. Porážka všelidového povstání v červnu 1953 za pomoci sovětských vojenských jednotek znamenala posílení rigidního kursu SED a prohloubení celkové demoralizace společnosti. Ani odhalení stalinského kultu osobnosti, ani návrhy na demokratizaci SED nevedly ke změně politického kursu, naopak skončily sérií politických procesů v letech 1957–1959. Od srpna 1961, kdy byla postavena berlínská zeď, skončila pro nespokojené občany NDR definitivně i možnost „hlasovat nohama“, možnost, kterou od konce války využily téměř tři miliony lidí. Podmínky pro opoziční jednání v NDR se od postavení zdi přiblížily podmínkám československým.

Pro historiky a politology je velmi přínosná zejména druhá kapitola knihy, která se zabývá typologií protirežimního jednání. V odborné literatuře jsou totiž často bez bližšího rozlišení užívány termíny „odpor“, „opozice“, „disent“, „třetí odboj“ a řada dalších

podobných. Německá historiografie věnovala této problematice značnou pozornost a nabízí cenné podněty i pro nás. Je jistě potěšující slyšet s německé strany zjištění, že „neexistuje všeobecně platný výklad těchto pojmů... všechny úctyhodné pokusy najít charakteristiku pro opozici nebo jednání odporu v NDR jsou kvůli nehomogenitě a širokému spektru těchto aktivit odsouzeny k nezdaru“. Autor knihy se sice při komparaci sociálních aktivit nemohl vyhnout určité kategorizaci, ale chápal jednotlivé kategorie jako ideální typy, jejichž hranice v reálu jsou vzájemně propustné.

Formy odporu proti totalitnímu režimu se v obou srovnávaných zemích postupně měnily. Zatímco v padesátých letech se ještě objevoval fenomén ozbrojeného odporu, od 70. let se tato forma vyskytla jen sporadicky. Proto většina historiků pro občanské aktivity let 70. a 80. používá označení opozice, neboť všechny kladly důraz na nenásilné metody. Složitější je dělení zvolených metod odporu podle legálnosti a ilegálnosti. V hodnocení bezpečnostních složek byla často každá samostatná aktivita definována jako „politicko-ideologická diverze“, „nepřátelská podzemní činnost“ a podobně, ačkoliv v řadě případů tak ani nebyla zamýšlena. Do postavení disidenta se mohl dostat normální občan, který se domáhal svých práv, zakotvených v ústavě, každý, kdo odmítal dodržovat rituály souhlasu.

V samostatné kapitole autor sleduje cesty jednotlivých aktivistů k disentu, zjišťuje, jak rodinné kořeny a zážitky politické represe ovlivnily jejich způsob odporu. V obou zemích se mezi činiteli opozice nacházeli lidé z rodin výrazně křesťansky orientovaných, dále z rodin, které byly z třídních důvodů vystaveny represím se strany vládnoucích režimů. Ale v obou zemích aktivně pracovala v opozici i řada osob pocházejících z prostředí indiferentního či prorežimního. Znova se potvrdilo, že opoziční postoj byl závislý na míře osobní statečnosti a na charakterových vlastnostech.

Zvláštní pozornost věnoval historik aktivitám protestantské církve, která v NDR disponovala mnohem větším manévrovacím prostorem než katolická církev v ČSSR. Právě aktivity řady farářů přispěly k rozmachu nezávislého mírového hnutí, které bylo v NDR silnější než v kterékoli jiné zemi východního bloku. Největší rozmach zaznamenalo jako výraz protestu po zavedení povinné branné služby v roce 1962. Do Československa se z NDR dovážela církevní literatura a se sympatiemi se u nás setkávalo hnutí odpíračů vojenské služby a „stavebních vojáků“.

Vilímkova studie se zabývá obdobím konce let šedesátých, kdy do NDR přicházely podněty reformního hnutí v Československu a pro vládnoucí režim velmi znepokojivé signály Pražského jara. Agresivní kampaň SED proti československému pokusu o reformu a německá účast na jeho potlačení vyvolaly zájem o československé události u většiny východoněmeckých občanů. Ideály Pražského jara, zejména jistá možnost spojení socialismu s demokracií, vzbudily hlavně mezi intelektuály velké naděje. Srpen 1968 pak znamenal zásadní existenční zkušenost: „Sověti tentokrát poslali tanky proti modelu socialismu, což byl zásadní rozdíl proti roku 1953 či 1956, kdy socialismus vůbec nikdo nechtěl. Porážkou Pražského jara přišli sověti o poslední zbytek renomé, který jim ještě zbýval,“ konstatoval Joachim Gauck. Na rozdíl od zájmu o vývoj u nás byla informovanost československé společnosti o dění v Německu po celá šedesátá a sedmdesátá léta velmi slabá. Vysvětlení se nachází mimo jiné ve skutečnosti, že zejména s nástupem normalizace byly opoziční síly přetíženy domácími starostmi.

Srovnání politického vývoje potvrdilo zásadní podobnost praktik vládnoucích režimů v obou státech; ty směřovaly hlavně k udržení klidu a vedly k politické apatii obyvatel. V sedmdesátých letech byla německá opozice československým disentem – na rozdíl od opozice polské – vnímána jen jako okrajový partner a její působení jako málo inspirativní.

Když pak v souvislosti s helsinským procesem došlo k uvolňování napětí v mezinárodních vztazích, nastala příležitost probudit občanské vědomí prosazováním požadavků lidských práv. Vystoupení Charty 77 jako odpověď na změněnou situaci zaznamenal v NDR jen nevelký okruh lidí. Zatímco Pražské jaro bylo chápáno jako pokus o reformu socialismu, opoziční charakter Charty 77 nebyl zprvu zjevný. Teprve masivní kampaň proti signatářům a sympatizantům Charty, kterou rozpoutaly sdělovací prostředky a bezpečnostní orgány v obou státech, vyvolaly zájem opozičních sil v NDR a řadu pokusů o navázání kontaktů. Iniciativa Charty 77 byla pochopena jako ideální možnost vzít režim za slovo. Část východoněmeckého disentu oceňovala zejména důraz Charty 77 na legalitu působení. Při studiu dokumentů Charty 77 autor právem připomněl historický význam Pražské výzvy z března 1985, která poprvé obrátila pozornost mírového hnutí v Evropě na skutečnost, že bez rozřešení německé otázky, tedy násilného rozdělení jednoho národa, bude nesnadné překonat blokové rozdělení Evropy.

V knize je zaznamenána řada příběhů o tom, jak nesnadno navazovali disidenti osobní kontakty přes hranice obou států a jak ojedinělé takové styky byly. Bezpečnostní složky v obou státech, které se sledováním opozice zabývaly, byly důkladně propojeny. Zvláštní ocenění zaslouží fotografická dokumentace: snímky z osobních archivů disidentů i z archivů bezpečnosti, policejní záznamy ze shromáždění i kopie ilegálních plakátů a úředních zpráv. Seznam pramenů a použité literatury poskytuje co nejúplnější základ pro studium historie střední a východní Evropy na sklonku reálného socialismu.

Aby zpráva byla úplná, je třeba konstatovat i určitý nedostatek díla. Kniha vznikala v rámci řešení grantového projektu GA ČR a nese pečeť solidní vědecké práce. Pro vydání v nakladatelství Vyšehrad by však bylo vhodné a žádoucí text poněkud odlehčit a pro laického čtenáře upravit jinak soustavu doplňujících informací (jmenný i věcný rejstřík). Přes všechny odborné klady díla lze i na ně použít hodnocení, jaké Tomáš Vilímek užil při charakteristice dokumentů Charty 77, když napsal, že „byly psány poměrně složitým jazykem, což jejich... percepci dost znesnadnilo“.

Tomáš Vilímek: Solidarita napříč hranicemi. Opozice v ČSSR a NDR po roce 1968, Vyšehrad, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2010, 384 s., doporučená cena 378 Kč.

Květa Jechová (1932), PhDr., CSc., je historička a socioložka.

Čtěte také:

Milan Znoj: Depolitizace demokracie na český způsob

Eva Kantůrková: Paměti a úvahy Lubomíra Štrougala

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Květa Jechová

O průkopnících demokratizace v rozdělené Evropě

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu