Ladislav Zedník

Neosvitly

Básníci a jejich místa (11)

Neosvitly; příčný řez ořechem

Hladina Vltavy
je jako běžící pás, který odnáší
pohledy, zátky a ostatní smetí...

Páchne tu krysina,
anděl by načichl,
nebo by druhý dech oběsil
na holém potkaním ocásku,

ale namísto anděla
lemují nábřeží topoly –
jejich beznadějně bezpohlavní rozsochy
tetovat dovede kdejaký holub...
Co víc stihnu nasyslit do očí
z tohoto dne, z této chvíle, než půjdu domů,
než zapadnou poklopy panenek,
a sejf bude zamčen na číselný kód
zapsaný v paměti budíku – –

Tři kamenní obři
– ordovik, silur a devon –
hluboko pode mnou vedou
obludně pomalou válku,

a řeka je,
a řeka je šíleně,
šíleně dlouhé
krvácení.

Zápisky z Neosvitel

Neosvitly: původní název pro středověkou osadu, zárodek dnešních Nuslí. Špinavý, nuzný zámotek chýší a chatrčí, pohozený za hradbami Prahy. Co se týče etymologie názvu, prof. František Dufek píše: „Stejně tak si obyvatelé pražských Nuslí už neuvědomí, že jméno jejich městské čtvrti vzniklo komolením původního názvu Neosvitly. Ten ve smyslu Nerozednily či Vednespaly s určitou nadsázkou označoval osadu divných ponocovačů, kteří si podobně jako u Měcholup od sousedů vysloužili nálepku podezřelé chasy.“

„Osada divných ponocovačů, to je vtipné,“ řekl jsem L., když jsem se o interpretaci původního názvu dozvěděl, „přiléhavé označení pro básnickou obec.“

12. 9. 05

Nejenom Nusle, ale i Vyšehrad, nábřeží Vltavy a přilehlé okolí – tedy místa, kam jsem se narodil. Neosvitly: šedivá ulita, nalitá ranní mlhou. Fosílie. „Neznala jsem tě, dokud jsem neviděla váš výtoňský byt,“ řekla mi dnes L. „Všechna ta starožitná veteš – a povídací maminka jako z nějakého hodně, hodně starého příběhu.“

Chci z těchto míst uniknout, to proto o nich poslední čas setrvale píšu. Tím, že jsem se odstěhoval na sídliště, nezměnilo se vůbec nic. Neosvitly nejsou místem v prostoru, jsou místem v čase. Můj osobní mýtus, budovaný v dobách krajní nouze... Proto je takřka nemožné jej opustit.

Ten mýtus rozbít, anebo jinak – rozpustit jej do světa-tady-a-teď.

29. 9. 05

Znovu na nádraží Vyšehrad. Já a L. Setkání s ostrahou: „Máte povolení?“ – Nemáme – „Tak zmizte, než na vás zavolám hlídku.“ Cesta na Smíchovské nádraží pro potřebnou listinu. Návrat, druhé setkání s Kerberem: „V pořádku, ale nelezte do kolejiště.“

Nádražní imaginace je tak vděčná... Pomyslel jsem na tabule příjezdů a odjezdů a vzpomněl si na Vyšehradský hřbitov, na řady náhrobků (žulových tabulí), které oznamují, že ten a ten přišel a odešel tehdy a tehdy. Žité jízdní řády...

14. 3. 06

Po letech ve vyšehradských kasematech. Nová průvodkyně: „Pan doktor Doktor už je na penzi.“ Prý něco s nohama. Vzpomínám si, jak jsme ještě na základce do kasemat lezli s kamarády střílnami. Bylo to v osmdesátých letech – tedy ještě předtím, než byl celý komplex zrekonstruován, nalíčen a přeměněn v atrakci. Gorlici jsme říkali bramborárna, byla vlhká a plesnivá. Teď jsou v ní uloženy originály soch z Karlova mostu, celé poničené a olámané (Dr. Doktor: „Nějakej turista ulomil Mikulášovi ruku. Asi suvenýr... Podívejte na ten pahýl.“).

Jak je zde nyní čisto... A prohlídky jak někde na zámku – hodinu co hodinu jedna (a znovu ten motiv: jízdní řády!)... Poctivě platím vstupné a jdu – s malicherným pocitem privilegovanosti, protože moje Gorlice, ta je jiná, zvrstvená v čase. Tahle exkurse pro mě není svátečním poklepáním do vrstvy. Ne. Já jsem paleontolog a zkoumám tady vrstevní sledy svého žitého času. Je to dětinský, ale vlastně už celkem důvěrně známý pocit – úplně stejně jsem se cítil, když na mě v osmdesátých letech připadla čestná stráž u pomníčku neznámého vojína při zídce Botanické zahrady. Lidé mě bez zájmu míjeli – a já přitom věděl, co oni ne: neznámý byl z francouzské cizinecké legie a mluvil česky. Věděl jsem to, protože děda za války pracoval v Botanické zahradě a neznámému zpod zídky podával náboje.

21. 2. 07

Dnes jsme s Tondou vzpomínali: „To byly časy...“ Tolik lilijic, jablovců a trilobitů – a jak zachovalých! –, že jsme je nakonec neměli kam dávat. Byla to pitva, vivisekce Vyšehradu... Přitom nic nenasvědčovalo, že bychom právě v těch místech mohli něco najít. Až do toho senzačního objevu ordovických břidlic, obnažených v pangejtu podél chodníku vedoucího z Vyšehradu k Podolské vodárně. Vrstvy se na první pohled zdály být zcela jalové – usazené v hlubokém studeném moři. Jenže ze studených bahnitých hlubin takřka bez života se zjevně tyčila elevace. A na ní se usídlilo úchvatné společenstvo bezobratlých.

Čas od času jsme vykopali nějakou recentní kost nebo zátku a jen tak z hecu jsme si ji uložili do některé z kapes našich zimníků. A později, když se začalo stmívat, jsme si sedli doprostřed chodníku, vyjímali kosti z kapes a špinaví a potrhaní jsme si je vyměňovali (můj prasečí kloub byl nedostižný). A při tom jsme, podobní strašákům, nenápadně sledovali reakce kolemjdoucích...

Odpoledne napadl sníh. A neodtává. Město se proměnilo v obřího měkkýše. Něžně mu šlapeme po mase. A za pár dní, tak jako pokaždé, tání podobné rozkladu... A pak zase ulity, skelety – a návštěvy podobné výměně kostí. Nastane tání, zlověstné

jako balkóny bělostných košil.

Trpělivost

„Průvodce? Líp mi zní průvodčí,“
                                   sykla jsi, a v Cihlové bráně
bylo jak ve staré nádražní čekárně.
„Doktor... Budu vás provádět.“
Sdělil nám průvodčí, a odemkl vrata do kasemat,
                                   anebo, chceš-li, tak dvířka do vagónu
s nákladem vlhkosti, plísně a tmy.
Potom jsme vešli – a užasle
cestovali probásněným podsvětím,
nežli jsme vstoupili na perón
Nádraží Gorlice...
a tam už čekaly – žebrácky,
podél zdí obrovské čekárny,
vysloužilé sochy: mrzáčci a veteráni:
Svatoušci z Karlova mostu...
„Až jednou nějaké vrásnění
dořekne kamenná gesta a výrazy,“ zasnil se průvodce,
„barokní svalovci
                                   protáhnou své svaté páteře,
potom si očistí ramena
a odejdou do ulic zabíjet
sprosťácké holuby.“

Svlékání

Prázdné chodby vedou do prázdných pokojů
(U. Zupan)

Vyšli jsme do ulic. Mlha nám sváděla zimníky, lpěla
na každém fotonu pozdního světla. Vyšli jsme
z činžáku. Dveře nás prořekly jedinou slabikou –
na chodník, který nebyl posypaný solí,
ačkoli v poledne sněžilo

– do našich polévek
narychlo v kantýně U Karla.

O čem jsme při jídle mluvili? o domě, o starém činžáku,
o dveřích, o krátkých procházkách ve dvou;
a že v Botičské bourali – na stěně stopa po strženém schodišti
jako otisk skládacího metru –;
a že se tam rozhodně musíme podívat, ano, v noci, bez svítilen,
dveře nás vysloví jedinou slabikou – ztěžka a skřípavě
jako dvě nadávky na tmu.

Naftalín, staroba, plátna a závěsy,
oči: dvě kuličky proti molům. To není skutečné, říkáš mi,
předsíň je předsíň, ne tlusté střevo našeho bytu.

Vyšli jsme do ulic –
do ulic jednoho zimního večera. Pára od kanálů, auta a tramvaje.
Víc nevím nic.
Ta představa moje není.

Pasti

Na břehu Vltavy
stařeny sedí
chytají ryby
a rovnou je jedí
(1995)

... víš kterým směrem? Stačilo do vody plivnout
a hned jsi věděl, kam teče – hladina,
která si o šero leštila světla.
Vyšehrad pozvolna protékal řekou.
Ve věžích čas odbíjely ryby.

Labutí hlavu jsi položil do mísy,
zalil ji octem – a čekal. Míjely dny.
Za oknem padaly kyselé deště,
stékaly po kostech města.

V lebce se začaly rýsovat póry.
Především zobák – vzdušný jak z pemzy.
Tušil jsi otvory v textuře času. Prosíván
rozdílnou rychlostí ve všech svých směrech.

Ráno; a vzduch
masitý mlhou. Hladina o šero leštila světla. V konstrukci mostu
uviděls zakleslou labuť. V zábradlí napjaté pletence pavučin
– zdobené kapkami vody:
překrásné pavoučí pasti.

Hlavu jsi položil do mísy
– svou prázdnou, včerejší hlavu –,
zalils ji mlhou a nečekal na nic.
Spláchla tě nejbližší vlna.

Odstřižky

Koupelny. Výlevky. Ústřižky nehtů. Nájemné
noci a dny plné hlasitých dutin. Lžeme si, že něco vlastníme,
ale ne... Na stole zmaštěné talíře, z partaje odvedle
hlasy a šelesty, vzdychání, sprcha...

Půjčky a krádeže: slova a nádechy; nájemná těla...
– A to je všechno? – Ne. Budu ti povídat
hluboko do noci.
Prolžu se do pater, kde sněží děti.

Ladislav Zedník (1977) vystudoval geologii a paleontologii na PřF UK, čtyři roky pracoval v oboru. Na konci roku 2007 přerušil postgraduální studium a stal se učitelem ZŠ na Mělnicku. V současnosti učí na ZŠ v Průhonicích. V roce 2006 vydal básnickou prvotinu Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly (nominace na cenu Magnesia litera). Je redaktorem internetového magazínu Totem, v revue Host rediguje rubriku Hostinec.

Čtěte také:

Petr Král: Nároží

Mariusz Forecki: Miluji Polsko (1989–2000)

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů