Loni tomu možná bylo sto let od chvíle, kdy člověk poprvé stanul na severním pólu. Není to povznášející historie, a snad právě proto vzbudila pozornost tisku. Americký polárník Robert Peary po návratu z výpravy zjistil, že dosažení pólu již ohlásil jeho krajan Frederick Cook. Označil ho za podvodníka a rozpoutal proti němu zuřivou kampaň. Přešetřování ukázalo, že Cook se nemůže vykázat žádným přesvědčivým důkazem, z pozdějších zkoumání však vyplynulo, že Peary na tom není o nic lépe. Oba dva byli jedinými členy svých výprav, kteří byli schopni posoudit, zda pólu opravdu dosáhli. Později nad pólem přelétaly vzducholodi (ta údajně první k němu ale možná nedoletěla), podplouvaly jej ponorky, přistávala na něm letadla. Stalo se nejasným i to, co považovat za dosažení pólu.
Zdálo by se, že posledním nezpochybnitelným hrdinou přibližování k pólu zůstane Fridtjof Nansen, kterému roku 1895 chyběly k cíli necelé čtyři stupně a 450 kilometrů. Ale ani jeho výkon loni neušel dekonstrukci. Noviny nám ho představily jako jakéhosi Cimrmana, který doufal, že ho na pól pohodlně dopraví loď zamrzlá v ledu. Když se tak nestalo, vydal se prý se svým týmem k pólu pěšky, ale brzy zabloudil a mohl děkovat přízni osudu, že se nějak vymotal z polárních pustin na Zemi France Josefa zrovna v místě, kde tábořila anglická výprava.
Zatoužil jsem přesvědčit se, zda byl Nansen opravdu takový babrák, a vděčím tomu za jeden z největších čtenářských zážitků posledních let. Jeho kniha Na severní točnu vyšla v českém překladu ve dvou krásně vypravených svazcích (mapy, kresby, fotografie) pouhý rok poté, co se Nansen navrátil z cesty. Ovšemže nepočítal s tím, že jeho loď Fram (norsky to znamená Vpřed) protáhnou ledy přímo přes pól. Nicméně když po strávení dvou polárních nocí loď se svým druhem Johansenem opouštěl (dalšími členy týmu byli tažní psi), byl již pólu blíže než kdokoliv předtím. Měli dost síly, aby na pól došli, ale bylo velmi pochybné, zda by jim pak síly stačily na návrat. Dosažení pólu nestálo Nansenovi za oběť lidských životů.
Říká se, že náhoda přeje připraveným, někdy to však bývá i opačně. V polárních krajinách je nutno se orientovat srovnáváním času na hodinkách s polohou slunce. Jednoho rána si Nansen a Johansen přispali a hodinky včas nenatáhli. Tím se stal postup ve správném směru daleko obtížnějším. Zemi France Josefa, tenkrát ještě velmi nespolehlivě zmapovanou, přesto neminuli, i když na ní museli ještě jednou za polární noci přezimovat. Čtenář knih o polárních výpravách ví, že bývaly doprovázeny neustálou hrozbou hladu. Nansen a Johansen byli při setkání s anglickou výpravou ohroženi spíše obezitou. Na Špicberky by se patrně dostali i vlastními silami, třebaže s jistotou se to tvrdit nedá – každá nepatrná chybička mohla být kdykoliv zaplacena životem.
Z Nansenovy knihy dýchá nádherná pohoda muže, který se vrátil k ženě a malé dcerce po třech letech, během nichž se světu zcela ztratil z očí. Mobily (ani nic podobného) ještě nebyly! Je umocněna tím, že jen několik dní poté, co ho spolu s Johansenem dopravila do vlasti anglická loď, přistál u norských břehů také Fram, když se u grónského pobřeží uvolnil z ledu.
S potěšením a uspokojením probírá Nansen přípravy na cestu. Líčí studium, které ho přesvědčilo, že kmeny sibiřských stromů vyplavuje moře na pobřeží Špicberků a Grónska a že tam zaneslo i zbytky lodi ztroskotané u ruských břehů. Popisuje, jak nechal zbudovat Fram tak, aby odolal tlaku polárních ledů. Dokázal vybrat odolnou a nekonfliktní posádku a postaral se, aby léta osamění snášela co nejlépe – na lodi byly nejen knihy a hudební nástroje, ale dokonce i obrazy. Společenský program udržoval řád života. A přece si myslím, že Nansenova kniha je ve své nejhlubší úrovni tragická. Proč, budu si muset nechat na příště.
Václav Jamek: Jak sloučit demokracii s rozumem aneb Uvízlí mezi Gorgonami
Ladislav Šenkyřík: Ještě k té Rudé krávě
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.