Piotr Pogorzelski

Janukovyč bere vše

S koncem epochy Viktora Juščenka a Julie Tymošenkové skončilo na Ukrajině období chaosu, jehož obrazem byly stálé spory prezidenta s premiérkou. Noví představitelé zahájili výstavbu silného státního soukolí. Začalo to vytvořením koalice, jejíž osnovou bylo spojenectví Strany regionů, komunistů a Lytvynova Bloku. Připojili se jednotliví poslanci z parlamentních klubů Naší Ukrajiny a Bloku Julie Tymošenkové. To Straně regionů umožnilo omezit závislost na dvou hlavních koaličních partnerech.

Teď nejsou hlasy jednoho z nich vždycky ani potřebné, aby bylo cokoliv schváleno. Ostatně za půl roku rozhodovala Nejvyšší rada mnohokrát bez patřičné diskuse, přičemž nejdůležitější roli hrál poslanec Strany regionů Mychajlo Čečetov, když gesty předváděl, jak má kdo hlasovat. Často nehlasují sami poslanci, ale pouze jejich hlasovací karty, což samozřejmě není v souladu se zákonem, ale používají to hojně všechna uskupení. V této situaci se parlament stává stále častěji hlasovacím strojkem v rukou Viktora Janukovyče. Upozornil na to první prezident Ukrajiny Leonid Kravčuk, který v projevu v Nejvyšší radě u příležitosti dvacátého výročí vyhlášení samostatnosti zdůraznil, že parlament by měl posílit svou úlohu, neboť se stává pobočkou prezidentské správy.

Vystoupení opozice v Nejvyšší radě taky mají mizivou sílu. Úřady si nevšímají, co si myslí menšina. Vyplývá to ze svérázného chápání demokracie jako absolutní vlády většiny bez úcty k jiným názorům. Pozorovatelé tvrdí, že je to pro ukrajinskou politickou scénu příznačné. Noví představitelé však konají rychleji a drzeji. Samotné ustavování koalice probíhalo na hranici zákona, na což opozice mnohokrát upozorňovala. Ústavní soud, který se nyní vyznačuje velkou loajalitou vůči Straně regionů, však prohlásil, že koalice vznikla podle ústavy.

„Teď jsou jiné technologie, jiná doba a to, co Leonidu Kučmovi zabralo pět let, zabere Viktoru Janukovyčovi půl roku. Za předcházejících prezidentů však neexistovalo, že by měli veškerou moc lidé z jednoho regionu. Zde se nic nevyvažuje, celé obvody jsou zatlačeny na okraj. Úřady vytvářejí v politice, v pravoslavné církvi, ve společenských organizacích homogenní prostředí, přičemž demokracie je neustálý myšlenkový boj, dialog. Oni se nejen nechtějí dělit o moc, ale ani nechtějí vytvářet iluzi dialogu,“ zdůrazňuje novinář Vachtang Kipiani.

Kromě parlamentu se pobočkou prezidentské administrativy stává vláda. Premiér Mykola Azarov platí za člověka k Viktoru Janukovyčovi loajálního. „Ukrajina se i bez ústavních změn stává prezidentskou republikou. Mykola Azarov hraje roli vykonavatele pokynů Viktora Janukovyče,“ zdůrazňuje politoložka Julia Tyščenková. Většina členů vlády jsou lidé, kteří si kdysi kdesi toto postavení vysloužili, spíše však ne svou profesionalitou. Například ministr kultury Mychajło Kulyňak, který během volební kampaně Viktora Janukovyče na mítincích ohlašoval jeho příchod na pódium. Podle Julie Tyščenkové byla hlavním kritériem výběru kádrů právě loajalita k nynější hlavně státu. Analytici také upozorňují, že pozvání takových osob, jako je Serhij Tihipko, jenž má pověst liberálního reformátora, představovalo spíše krok, který má uklidnit Západ.

Neměli bychom však přitom zapomínat na zájmové skupiny v prezidentově okolí. Nejmocnější jsou nyní „plynaři“, lidé spojení s Dmitrijem Firtašem, majitelem firmy RosUkrEnergo, někdejšího zprostředkovatele v obchodu s plynem mezi Moskvou a Kyjevem. K této skupině patří šéf Prezidentské správy Serhij Ljovočkin, ministr paliv a energetiky Jurij Bojko a Valerij Choroškovskij, řídící Bezpečnostní službu Ukrajiny i nejmocnější mediální holding, jehož součástí je také nejpopulárnější televizní kanál Inter. Úřady stojí otevřeně na straně RosUkrEnergo proti Naftohazu ve sporu o plyn, který převzal ukrajinský správce plynových rozvodů po uzavření dohod mezi Vladimirem Putinem a Julií Tymošenkovou v roce 2009.

„Firtašova skupina má podporu Ruska, což je pro prezidenta důležité. Lze se taky domnívat, že Viktor Janukovyč, favorizující lidi z RosUkrEnergo, chtěl oslabit vliv Rinata Achmetova ve Straně regionů. Došlo však k tomu, že v prezidentově okolí jsou hlavně Firtašovi lidé. A tato skupina při ovlivňování Viktora Janukovyče koná efektivněji,“ zdůrazňuje Tyščenková.

Prohlášení a otázka cti

Prezident vytvořil dosti silnou moc, ústřední počínaje a místní konče. Je to takzvaná vertikála čili úřednická hierarchie, která má přenést až do nejvzdálenějšího kouta Ukrajiny prezidentovu vůli. Má být přítomna v srdci každého úředníka, tak jako portrét šéfa státu v jeho pracovně. Naskýtá se jen otázka, zda vládnoucí vědí, proč to dělají.

Analýzu jejich počínání je nejlepší začít ekonomickým sektorem, který – aspoň na úrovni prohlášení – měl být pro nové představitele nejdůležitější. Vládnoucí koalice se nazývá Stabilita a reformy, půl roku po nástupu k moci však lze stěží mluvit o jakékoliv reformě, která by byla aspoň zahájena. První změny ve vzdělávacím systému Ukrajinu vzdalují od boloňského procesu, tedy od evropských standardů; nic úřady neříkají o reformách zdravotnictví, modernizaci dolů, decentralizaci rozpočtové politiky, cílem navrženého daňového zákoníku je tlak na malé a střední podnikání (před volbami sliboval Janukovyč tomuto typu podnikatelů pět let daňových prázdnin).

Zatím jediným krokem k reformě je zvýšení cen plynu pro obyvatelstvo o polovinu, na což tlačil Mezinárodní měnový fond a podmiňoval tím poskytnutí půjčky. Podle ekonoma Olexandra Paschavera to však za reformu nelze označit.

„To ještě nejsou reformy, to je řešení aktuálních problémů. Reformy jsou strukturální změny, představitelé ale nehovoří o žádném cíli, o budoucí vizi státu. Změny, které se zatím zavádějí, umožňují úředníkům ještě větší rozkrádání státu. Byrokracie nerada mění systém,“ říká Paschaver a dodává vyzývavě: „Na pozadí toho, co se odehrávalo v posledních pěti letech, lze už samotné úřední deklarace o reformách pochválit.“

Doba na zahájení je nejlepší možná. „Je parlamentní většina, vlastní vláda, společenská podpora, ale že by někdo udělal nepopulární kroky před místními volbami, je málo pravděpodobné,“ domnívá se Julia Tyščenková. Straně regionů blízký sociolog Jevhen Kopaťko také zdůrazňuje, že noví představitelé mají obrovský kredit důvěry.

„Vyplývá to z obrovských nadějí na změny. Respondenti si přitom uvědomují, že nalezení východiska z krize může zabrat hodně času, i dva roky,“ říká Kopaťko a nevylučuje, že nepopulární kroky úřadů povedou k poklesu podpory.

Jestliže se odborníci dívají na možnost strukturálních reforem skepticky, jsou naopak přesvědčeni, že kyjevské úřady budou s to uskutečnit jednotlivé projekty nebo vyřešit dílčí problémy. Vláda již rozhodla o vrácení DPH prostřednictvím obligací. Jde o 32 miliardy hřiven, na 80 miliard korun. Již se objevil seznam podniků, které obligace dostanou. Otázka vrácení DPH však pravděpodobně nebude definitivně vyřešena do konce roku, jak sliboval premiér Mykola Azarov. Důvodem je odpor Státní daňové správy.

Odborníci zato upozorňují na zvýšené tempo příprav na Euro 2012. Novinář a občanský aktivista, sledující přípravy na Euro 2012, Andrij Kapustin zdůrazňuje, že vláda se na rozdíl od předchůdců nezabývá prázdnými prohlášeními a mistrovství považuje za věc cti, takže začala okamžitě konat.

„Jde například o změny ukrajinských zákonů, které usnadní veřejné soutěže i vedení hotelů, nebo o výměnu vedení stavby sportovních objektů ve Lvově a Kyjevě. Tady máme víc pragmatismu než deklarací, jak to bylo za dob Juščenka i Tymošenkové,“ tvrdí.

Blíž Rusku

Zdá se, že projekt jako Euro 2012 by měl být pro Ukrajinu dalším podnětem k navázání bližších vztahů s Polskem. Ukrajinští představitelé ovšem častěji hovoří o spolupráci s Ruskem, například při stavbě silnic nebo rozšíření hraničních přechodů, než s Varšavou. V politice současných ukrajinských představitelů na prvním místě stojí Rusko a kontakty s Moskvou.

„Rusové rychle dávají velké peníze, nekladou podmínky týkající se reforem, jak to dělá Evropská unie. Moskva rychle reaguje na návrhy Kyjeva, které mohou úžeji svázat Ukrajinu s Ruskem,“ říká odborník na mezinárodní vztahy Olexandr Suško.

Za snížení cen ruského plynu do roku 2019 získává Rusko prodloužení pobytu černomořské flotily na Krymu do roku 2042. Pozorujeme i ústupky ve společenských, vědeckých a historických otázkách. Přidejme změnu postoje k Velkému hladu. Viktor Janukovyč téměř okamžitě po převzetí úřadu prohlásil, že tato tragédie zasáhla nejen Ukrajince, ale také jiné národy SSRR. Takto přiblížil šéf státu svůj postoj postoji Moskvy a zpochybnil, oč bojoval roky jeho předchůdce Viktor Juščenko, tedy o uznání Velkého hladu za genocidu proti Ukrajincům. Tím se v nevýhodném postavení ocitají státy jako Polsko: polský Sejm totiž v roce 2006 uctil oběti Velkého hladu a prohlásil jej za genocidní akt. Novinář Vachtang Kipiani upozorňuje, że Viktor Janukovyč je člověk se sovětskou mentalitou a historické otázky pro něj nemají význam.

„Názory Viktora Janukovyče na historii jsou nemoderní. Jsou protikladem názorů Viktora Juščenka, které taky nebyly moderní, ale v jiném smyslu. Patřilo-li Juščenkovo vědomí do 19. století a vracelo se do dob, kdy se rodil národ, Janukovyč mentálně pobývá v sovětských časech, kdy byly na všechny otázky odpovědi dány. My uvažujeme, zda někdo byl nebo nebyl hrdina, ale pro něj je to zrádce. On setrval u toho, co se psalo v učebnicích dějin KSSS. Další úvahy nemají smysl,“ zdůrazňuje Kipiani.

Viktor Janukovyč, vycházející v ústrety Moskvě a plnící předvolební slib, prosadil v parlamentu novelizaci zákona o zásadách vnitřní i vnější politiky. Z dokumentu zmizela položka hovořící o tom, že Ukrajina bude usilovat o členství v NATO.

Kyjev se také otevírá spolupráci s Ruskem v ekonomické oblasti. Luhaňskou lokomotivku LuhaňskTěploVoz koupili Rusové. Dochází ke sblížení ve výrobě letadel. Rusové mají dokončit stavbu atomové elektrárny v Chmelnickém regionu a dodávat jaderné palivo ukrajinským elektrárnám.

Ve srovnání s konkrétními kroky ve vztazích s Ruskem, s pravidelnými poradami premiéra a prezidenta s Kremlem působí kontakty s Evropskou unií nadmíru skromně. Je tomu tak přesto, že od Viktora Janukovyče i ministerstva zahraničí bylo možné mnohokrát slyšet, že evropská integrace je prioritou zahraniční politiky. První zahraniční návštěva nového prezidenta byla v Bruselu. Není však vyloučeno, že Viktor Janukovyč skončí jako Viktor Juščenko, jen a rebours; ten se vydal na první návštěvu do Moskvy, ale jeho prezidentování znamenalo naprosto pokažené vztahy s Ruskem.

„Samozřejmě si Doněčtí uvědomují, že Ukrajina musí zachovat určitou rovnováhu. Teď budou kontakty s Evropskou unií prostě pragmatické. A převážení směrem k Rusku zdůvodňují tím, že jejich předchůdci pokazili vztahy Moskvy a Kyjeva,“ zdůrazňuje Olexandr Suško.

Julia Tyščenková však dodává: „Nelze říci, že se ve spolupráci nic s Evropskou unií nedělá. Ministerstva a státní instituce mají obrovskou setrvačnost a jejich aktivity nejde otočit o 180 stupňů.“

Zlepšení vztahů s Ruskem může navíc paradoxně pomoci v rozhovorech s Bruselem. Moskva přistoupila na demarkaci hranic s Ukrajinou, což je jedna z podmínek zrušení unijní vízové povinnosti pro Ukrajince.

Jistě lze za úspěch v západním směru považovat dubnovou návštěvu Viktora Janukovyče ve Spojených státech, kde se setkal s prezidentem Barrackem Obamou. Kyjev přislíbil, že se zbaví zásob vysoce obohaceného uranu. O takové rozhodnutí se Washington snažil už dlouho.

Přestože část odborníků a opozice zahraniční politiku kritizuje, Ukrajinci ji přijímají. Sociolog Jevhen Kopaťko zdůrazňuje, že většina považovala za úspěch charkovské dohody, v nichž úřady přistoupily na prodloužení pobytu černomořské flotily výměnou za levnější plyn. Potvrzují to údaje vlastně všech sociologických pracovišť, nejen těch, která jsou spjata s mocí. Mezinárodní agentura TNS sděluje následující výsledky: charkovské dohody hodnotí kladně 49,8 procenta Ukrajinců, 24 procent uvádí smíšené a 24 procent záporné pocity.

„Lidé chtějí zlepšení vztahů s Ruskem, i ti ze západní Ukrajiny. Předcházející ruští vládci s Kyjevem vůbec nemluvili. Teď prezident a premiér s Moskvou klidně rozmlouvají a řeší konkrétní problémy. Samozřejmě ne všechno se přijímá dobře, ale je to nějaký pohyb,“ říká Jevhen Kopaťko.

V pravém sovětském stylu

Ke sblížení dochází také ve sféře symbolů. Letošní oslavy Dne vítězství, 65. výročí konce druhé světové války, se konaly v úzké koordinaci s Ruskem. Jejich průběh konzultovali prezidenti Janukovyč a Medvěděv. Na rozdíl od minulých let se v televizních programech až na nečetné výjimky nemluvilo o tom, že ve válce Ukrajinci občas bojovali na obou stranách fronty. Veteráni UPA byli prostě opomenuti. Byl to návrat k sovětskému obrazu dějin, ovšem bez negativní propagandy o „banderovcích“.

Politoložka Julia Tyščenková upozorňuje, že moc se jedněch otázek, které rozdělují společnost, vzdává ve prospěch jiných. Rozštěpení se může prohloubit, když se změní obsah učebnic nebo bude povýšen status ruštiny. Podobného názoru je Olexandr Paschaver: „Je třeba sjednotit společnost. Leonid Kučma a Leonid Kravčuk to dělali, nemluvili o otázkách rozdělujících společnost. Viktor Janukovyč si získává voliče, tak jako Viktor Juščenko. Takže taky dělí společnost,“ dodává ekonom.

Řeč symbolů a sovětských, postsovětských a ruských vzorů je pro politiky pocházející z Doněcka mnohem atraktivnější než blíže nesrozumitelné signály a vzory plynoucí z Bruselu. Někdy to získává podobu karikatury: Viktor Janukovyč se po Kyjevě pohybuje v automobilové koloně podobné té, kterou má ruský prezident. Své narozeniny pořádá v dokonale sovětském stylu, zve na Krym postsovětské vůdce Společenství nezávislých států na neformální setkání na nejvyšší úrovni. I forma, jakou Janukovyč hovoří se svými podřízenými, připomíná „přednášky“ Dmitrije Medvěděva nebo Vladimira Putina. Podobně jako v Rusku usedá prezident proti svému partnerovi a vysvětluje, co má dělat. Kulatý stůl, u kterého se taková setkání konala v dobách Viktora Juščenka, se stal zbytečným kusem nábytku. Viktor Janukovyč změnil také náboženskou politiku – vedoucí roli v ní nehraje ani ukrajinská pravoslavná církev moskevského patriarchátu, ani její kyjevská hlava Volodymyr, ale jeho představený, patriarcha Moskvy a vší Rusi Cyril. Od doby, co převzal úřad, navštívil už Ukrajinu třikrát. Během druhé návštěvy požehnal Janukovyčovi přímo před oficiální ceremonií prezidentské přísahy. Šéf státu ignoruje jiné proudy v pravoslaví a jiná vyznání, jaká na Ukrajině působí.

„Patriarcha Cyril je vlastně svým významem třetí ruský politik po prezidentovi a premiérovi,“ říká Julia Tyščenková. Během červencové návštěvy mnohokrát zdůrazňoval duchovní jednotu Rusů, Ukrajinců a Bělorusů, které považuje za jeden národ. Ukrajinská média spekulují, že se snaží omezit autonomii pravoslavné církve podřízené moskevskému patriarchátu a po smrti jejího patriarchy Volodymyra ji bude chtít včlenit přímo do ruské pravoslavné církve.

„Janukovyč je proruský, proto favorizuje církev moskevského patriarchátu. Jako soukromá osoba to může dělat, ale u prezidenta to už vzbuzuje pochyby, poněvadž Ukrajina je mnohokonfesní země. Chce-li být prezidentem celé země, musí si všímat katolíků, muslimů a jiných vyznání,“ hodnotí to Julia Tyščenková.

Značně se proměnila ukrajinská média, která také stále víc připomínají ruská. Zprávy nejpopulárnějšího kanálu Inter, jehož majitel Valerij Choroškovskij je současně šéfem Bezpečnostní služby Ukrajiny (SBU), přináší kroniku schůzek a projevů prezidenta a premiéra. Podobná forma se objevuje také v jediném celoukrajinském, prvním státním kanálu – ale i v některých komerčních televizích, například v ICTV, patřící Viktoru Piňčukovi. Prezident „se sešel“, „řekl“, „nařídil“. Z obrazovek skoro úplně zmizeli experti, kteří mohli vysvětlit, v čem spočívají aktivity moci a jaký mají význam. Zneklidňuje blízká podobnost toho, jak konkrétní události představují různé kanály. Objevil se nátlak na televize 1plus1, TVi, Pátý kanál.

„Setkáváme se se snahou podřídit si média, vybudovat určitý systém, který dovolí opomíjet nebezpečná témata. Proč se skoro každý týden konají porady ředitelů kanálů v prezidentském úřadu? Kdysi přicházely do redakce dopisy s pokyny, jak na obrazovce popisovat konkrétní události, ale teď se sdělují ústně,“ říká Julia Tyščenková.

Taková situace vyplývá ze dvou věcí: závislosti majitelů kanálu na moci a mentalitě novinářů. Byznysmeni, kteří jsou majiteli televizí, mají i jiné podniky, jejichž osud závisí do značné míry na vlídnosti úřadů. Otázky svědomí, svobody tisku, ale taky humanitární činnosti tedy ustupují. Díky Janukovyčovi má Viktor Piňčuk právo vyvážet do Ruska víc výrobků ze svých podniků; není tedy divu, že ICTV projevuje vděčnost. Jiný příklad, spojený s týmž podnikatelem, třebaže se netýká přímo mediální sféry. Vláda nařídila vystěhovat z Kyjevsko-pečorské lavry, podléhající moskevskému patriarchátu, všechny instituce, které se nezabývají náboženskou činností, včetně kliniky pro nemocné na AIDS, již správce Lavry metropolita Pavel označil za „doupě“. Protestují jenom nemocní. Nadace Oleny Frančukové, manželky Viktora Piňčuka, která se věnuje boji s AIDS, zcela mlčí, ačkoliv právě ona kliniku zřizovala.

„Naše aktivity se zřetelně utlumily,“ řekl mi jeden ze spolupracovníků jiné nadace Viktora Piňčuka, která se věnovala propagaci členství Ukrajiny v Evropské unii.

Silná ruka

Někteří však mají na to, aby si nezávislost udrželi. Paradoxně je dnes kanál TRK Ukrajina, patřící nejbohatšímu Ukrajinci a poslanci prezidentské Strany regionů Rinatu Achmetovi, považován za jeden z nejobjektivnějších. Jeho polský ředitel Waldemar Dziki zdůrazňuje, že dokud nebudou média skutečný byznys, bude možné se s problémem neobjektivity setkat. „Hodnota ukrajinského mediálního trhu je čtyřikrát nižší než polského. Dokud to nebudou skutečné peníze, nebude boj o diváka, v němž se nevyplácí riskovat podezření, že materiál ve zprávách je naprosto zmanipulovaný a lidé přestanou kanál sledovat,“ vysvětluje Waldemar Dziki. Podle něho je příliš brzo, aby se mluvilo o návratu cenzury. Je to spíš vnitřní cenzor, sedící v nitru novinářů a vydavatelů.

„Mnohé z toho, co pozorujeme, není efektem toho, co ta garnitura dělá, ale toho, že došlo k mocenské výměně. Když někde úřaduji, pro všechny případy o krok ustoupím a budu se snažit nepůsobit příliš otevřeně a aktivně, protože nevím, co mám od nové garnitury očekávat. Tiše jeděš, dalše buděš. To je jakýsi pozůstatek historie,“ tvrdí ředitel TRK Ukrajina. A skutečně u části Ukrajinců existuje jakási úcta k moci bez ohledu na to, kdo prezidentem je. Ředitel Prvního, tedy jediné celoukrajinské státní televize, vysvětloval svého času, proč jeho kanál neukázal věneček, sebraný větrem a padající na Viktora Janukovyče při oslavě u pomníku Vítězství v Kyjevě: „Neukázal jsem, jak věnec padá na prezidenta, ne proto že jsem nebo nejsem stoupencem vládnoucích. Ale to je prezident tvé země a není důležité, jestli ho máš rád nebo ne, neměň se v bulvár. Mě nikdo nežádal, abych to neukazoval. Podobně nikdo netelefonoval mým podřízeným.“

Svou lásku k Viktoru Janukovyčovi však ředitel Prvního prokázal o prezidentových narozeninách, když jeho televize a kanál ICTV uvedly oslavný film o Viktoru Janukovyčovi právě v jeho režii. „Prezident udává rytmus života celé země. V každém jeho působení je přesnost, v každém přijatém rozhodnutí odpovědnost. Silná ruka prezidenta překonává všechny překážky,“ ujišťoval diváky komentátor.

Sociolog Jevhen Kopaťko se však domnívá, že zmíněná fakta o tom, že se nynějším představitelům podaří udělat z Ukrajiny druhé Rusko, nesvědčí. „Putinův model může být zajímavý. Putina společnost vysoce hodnotí a Medvěděva také. Ale zdá se, že dvacet let nezávislosti Ukrajiny vytvořilo jiný model vztahů moci se společností. Konečně byly události let 2004 a 2005. Lidé jsou tady trochu jiní,“ zdůrazňuje, jakoby k útěše všech, kteří sledují s bázní, co se na Ukrajině děje.

Hysterie v lidovém kroji

Kde je v této situaci opozice? Odpověď analytici začínají kritikou dřívějších představitelů, nynější opozice. „Podpora pro stranu současné moci souvisí s olbřímí depresí po vládě Viktora Juščenka. Deprese vyvolává neschopnost odporovat,“ říká Olexandr Paschaver.

„Předešlí představitelé neudělali nic, aby posílili demokracii. Všechno se to drželo jenom v rétorice. Veškerá politika se vlastně omezovala na nošení lidových košil, ale jako bylo dřív na Krymu šest ukrajinských škol, tak jich šest zůstalo,“ tvrdí Julia Tyščenková.

Jevhen Kopaťko dodává, že opozičníci nevyvodili závěry z pěti let konfliktů: „Mám dojem, že vztahy, jaké byly v dobách, když byli oranžoví u moci, jejich neustálé konflikty prezidenta s premiérkou, s Nejvyšší radou, se teď odrazily v problémech v opozici. Oni se stále snaží určit, kdo je u nich nejdůležitější. A lidi už jsou tím unaveni. Pět let neustálé politiky, několik volebních kampaní, to je pro společnost únavné,“ upozorňuje politolog.

Teď opozice mlčí. Nervózní počínání úřadů za to vede k dosti hysterickým reakcím některých oponentů. Spisovatel Jurij Andruchovyč přesvědčuje, že obyvatelé Doněcké pánve jsou „politicky odlišný národ“ a pro Ukrajinu by bylo lepší, kdyby se celý region včetně Krymu připojil k Rusku. Připomíná to výrok ministra osvěty Dmytra Tabačnyka, který se podobně vyjadřoval o obyvatelích Západní Ukrajiny.

Někteří z těch, se kterými jsem mluvil, zdůrazňovali, že Strana regionů si neuvědomuje odpovědnost, jakou přijímá, když se chápe moci skoro ve všech oblastech politického života. Jakékoliv neúspěchy, hlavně v hospodářství, mohou pro ni špatně skončit, lidé totiž budou vědět, koho mají obviňovat. Není vyloučeno, že to povede k protestům a náhlému pádu podpory vládnoucím.

Nowa Europa Wschodnia (Vratislav) č. 5/2010.

Piotr Pogorzelski (1977) je zpravodajem Polského rozhlasu v Kyjevě.