Dagmar Vaněčková

Pablo Picasso: Mír a svoboda

Bouři nevole, ba rozhořčení vzbudil mezi skalními francouzskými komunisty a aparátníky Picassův portrét Stalina jako mladého mužského s knírem a s kšticí. Vzápětí po smrti dlouholetého diktátora. Po výzvě přítele Louise Aragona a šéfredaktora Les Lettres francaises Pierra Daixe se kresba objevila na titulní straně literárního týdeníku. Oslavné články sepsali Frédéric Joliot-Curie, Aragon, Daix, Georges Sadoul a další. Leč Picasso zřejmě nenaplnil očekávání jistých míst a některých čtenářů, protože nevypodobnil Stalina jako otce národů či vítězného válečníka. Zda mu byl sympatičtější někdejší seminarista či bankovní lupič? Sotva. Mnohem více mu určitě ležel v žaludku jiný soudobý uzurpátor moci a přímý krajan: generál Franco.

Však při jiných příležitostech Picasso poskytl periodikům francouzské komunistické strany pohotově své kresby většinou ve snaze posloužit dobré věci míru a sociálních zápasů. Neváhal v případě potřeby věnovat i značné obnosy, někdy stávkujícím horníkům, jindy na pořádání mezinárodních mírových setkání.

Snad není zapotřebí opakovat, že Pablo Picasso byl do hloubi duše španělský republikán. Už tehdy světově proslulý spoluzakladatel kubismu, razící avantgardní cestu moderny, byl nakrátko z rozhodnutí republikánské vlády ředitelem slavného madridského muzea El Prado. Nesmírně těžce nesl hrůzy občanské války, ztrátu mnoha přátel, mezi nimi zavraždění básníka Federica Garcii Lorcy, porážku republiky. Otřásla jím bombami zničená Guernica, na věky jím monumentálně zachycená. Pro tisíce Španělů následovala ztráta domova, odchod do exilu, pro Picassa navždy.

Zvolil úlohu buřiče v zápase proti válkám, za mír, socialismus.

V předvečer otevření výstavy Picasso: Frieden und Freiheit pro veřejnost se v sále Reduty vídeňského Hofburgu konal vpravdě španělský večer. Flamenco by se mělo stát podle návrhu andaluské vlády součástí světového kulturního dědictví. Rozhodne-li UNESCO. Andrés Marín předvedl v premiéře na počest Pabla Picassa úchvatnou taneční kreaci, plnou vášně a temperamentu. José Valencia svým správně chraptivým hlasem na hranici brutality zpíval dramatické zarzuely. Za doprovodu kytary, zvonu, polyfonie dvou dalších umělců.

Program zvolený zcela v duchu Picassovy tvorby tvořil rámec hlavního bodu, a tím byl bezesporu dokonale promyšlený projev ředitele Albertiny dr. Klause Albrechta Schrödera. Vědom si toho, že o Picassovi bylo skoro vše řečeno a napsáno, věnoval téměř výhradně pozornost volbě tématu výstavy a jejímu naplnění. Stalo se tak především zásluhou těsné spolupráce s Tate Liverpool. Sedm let si vyžádal nejen výzkum Picassova díla pod daným zorným úhlem, ale i historických pramenů z dokumentů, korespondence, tisku. Poděkování ředitele Albertiny proto patřilo na prvním místě kurátorce prof. Lyndě Morrisové a dr. Christophu Grunenbergovi, řediteli Tate Liverpool.

Jejich úvodní slova ve výpravném výstavním katalogu charakterizují Picassa jako komplikovaného komunistu, který odepřel poslušnost socialistickému realismu. Zůstal radikální, nekompromisní v obhajobě míru, svobody a v boji proti soudobým válkám, ať už to bylo v Koreji, ve Vietnamu, v Alžíru.

V Albertině se podařilo shromáždit na 200 Picassových děl, z toho 23 z vlastnictví této vídeňské galerie, ostatní ze šedesáti zahraničních muzeí a soukromých sbírek. Mezi exponáty najdeme dokumenty, týkající se Picassova života, množství fotografií a výňatků z periodik, zčásti již zaniklých.

Ó Picasso! Terč kritiky až nenávisti pravice, úcty až zbožnění na levici. Zazlívali mu pletky s ženami, přílišnou sexualitu na obrazech. Nechal se inspirovat Snídaní v trávě Eduarda Maneta, obrazem, jenž vyvolal skandál na Salonu odmítnutých roku 1863 a zároveň vzbudil velkou odezvu u veřejnosti. V různých variacích malbou, kresbou a grafikou s akty žen i mužů vytvořil Picasso obsáhlý cyklus pod stejným názvem v ohlasu na aktuální, takřka celosvětové hnutí mladé generace, směřující k osvobození sexu a za volnou lásku.

Picassova péče o poraněnou sovičku nebo snad zážitek z jeho dětství (otec maloval domácí holuby a vyzval syna, aby domaloval nohy ptáků) možná předznamenaly nesčetněkrát opakovaný námět, nejednou na přímé objednávky. Napříště symbolu míru, boje proti násilí, válce. Už v roce 1901 vytvořil realistický, dojímavý obraz Dítěte s holubičkou (v majetku National Gallery London). Přitom v rozhovoru s přáteli označil holuby za hašteřivé, věčně hladové ptáky.

Jak kontroverzní a na první pohled složitý byl Picasso ve svém tvoření, dokazuje cyklus Zátiší ze 40. let, ozvěna dramatu druhé světové války a mírového vydechnutí. Námět zátiší, neodmyslitelný od španělských, francouzských i dalších klasiků malby. U Picassa lebky lidské, zvířecí, ptačí, samostatně i v kompozicích, symbolizují smrt a pomíjivost života. Následuje pohoda, idyla intimního domáckého prostředí se součástmi běžného života. Cyklus hrůzyplný, oslnivý, nade vše působivý v dokonalém provedení. Jestliže Picassovy holubice jsou všeobecně známé a sdělné, pak jeho Zátiší ohromují výstražnou výmluvností a vzápětí oslavou života.

Bezprostředně po druhé světové válce vznikl monumentální cyklus Umrlčí komora. Podnětem byly nesčetné strašlivé záznamy, snímky z koncentračních táborů, ale také dokument o vraždě španělské republikánské rodiny v kuchyni jejího bytu.

Podle eposu Lva Nikolajeviče Tolstého Vojna a mír nazval svou práci na nástěnných malbách v bývalé zámecké kapli v jihofrancouzské obci Vallauris. V zorném úhlu literatury a výtvarného umění prý člověk působí jako bestie, monstrum, ale také – humanista. (Dokončil v roce 1952 na objednávku komunistické správy města.)

Koncem roku 1957 vznikly Picassovy variace podle Velásquezova nejvýznamnějšího díla z roku 1656 Las Meninas. Vyústily v neskrývanou obžalobu frankistického režimu i jeho tehdejších hrátek s monarchií. V mnohých verzích vytvořený portrét, též v karikující formě, infantky Marie Marguerity, sestry nynějšího krále Juana Carlose, a další artefakty daroval Picasso Museu v Barceloně v roce 1970. Snad v naději na rýsující se demokratické Španělsko. Návratu do vlasti se však nedožil, zemřel v jihofrancouzském Mougins o dva roky dříve než Franco.

Antický mýtus Únos Sabinek se stal předlohou pro Picassovu reakci na kubánskou krizi v roce 1962. Pokračující studená válka a hrozba použití atomových zbraní s přízraky obětí, především žen a dětí, navazovaly volně na předchozí protiválečné cykly. V posledním desetiletí Picassova života převažují témata žen, lásky matek a vášnivých milenek s protipólem k boji vždy hotových mušketýrů. Cyklus Matky a mušketýři.

Hráč na flétnu s ženským aktem z roku 1970 se svou barevností stal nápadným logem současné výstavy. Ve Vídni vás provází skoro na každém kroku. A bude až do 16. ledna 2011. Nezapomeňte!

Celá jedna kapitola – Picasso a Střední Evropa – je věnována ve výstavním katalogu ponejvíce Polsku a Československu. Autoři Piotr Bernatowicz a Vojtěch Lahoda publikují množství zajímavých informací o ohlasech Picassova díla v poválečných letech. Lahodův příspěvek obsahuje zajímavé podrobnosti o přijímání politicky a sociálně angažovaného Picassa realisty a odmítání, nebo spíše zamlčování, jeho významu kubisty, modernisty tehdejší stranickou špičkou. Pouze v prvních poválečných letech mohly vyjít v Československu dvě objektivní publikace, jedna původní a další v překladu. Roku 1946 byla na výstavách v Brně a Praze vystavena Picassova díla. V pozdějších letech dostal dvě oficiální pozvání, která nepřijal. Snímky Picassa pocházejí z jeho účasti na Světovém mírovém kongresu ve Vratislavi. Zato Picassa zachytil kresbami z roku 1956 a 1960 Adolf Hofmeister. V uvedené kapitole nalezneme i reprodukci Husitského tábora Mikoláše Alše a Píseň míru Václava Rabase jako poněkud kuriózní doplňky velmi informativního Lahodova textu. Pochopitelně nezapomněl zmínit exkluzivní sbírku děl Picassa, Braquea a dalších modernistů v majetku Vincence Kramáře, po jeho smrti věnovanou Národní galerii v Praze.

„Ne, malířství není zamýšleno k výzdobě bytů. Je nástrojem útoku a obrany ve válce proti nepříteli.“ – Picasso.

Poněkud militantní, nebo ne?

V rozhovoru s přáteli odsoudil invazi do Československa 1968, ale veřejně nereagoval. Nadále však přestává být homo politicus. V prosinci 1968 v rozhovoru pro americký Look odmítl hovořit o svých politických názorech. Členem KSF zůstal až do své smrti.

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka, žije ve Vídni a v Českých Budějovicích.

Čtěte také:

Dagmar Vaněčková: Jaký byl Vladimír Nepraš

Galerie a Architektura: Árión, Tesco, Unesco

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Pablo Picasso: Mír a svoboda

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu