Ivan Kadlečík

Malé jesenné smútky

Už bolo Bartolomeja, keď hady lezú do dier, bola už aj jesenná rovnodennosť, nastalo žltnutie vínorodých strání. Ustavičné ticho nadobudlo opäť inú chuť, farbu, zápach, iný kontrapunkt zvukov. Naškrobené listy orecha vlašského pri páde papierovo šuchocú ako byrokracia, ktorá však nepadne, a zvýrazňujú ticho. Raz za čas si o zem dupne aj plod, škeriace sa jadro v tvrdej škrupine, no mŕtvych listov býva viac. Zomrel aj ďalší dobrý človek. Die Bayerische Akademie der schönen Kunste trauert um Ludvík Kundera, korrespondierendes Mitglied der Abteilung Literatur seit 1996.

Chladné leto je za nami. Na stromoch dozrieva slivovica a na ulici dlhý rebrík vlečie dedka oberať jablká. Inak je mĺkvo vlhko, až počuť praskanie dreva domu pod tlakom hlinenej škridly (už za živa som ňou, hlinou, prikrytý – nech si človek pozvoľna zvyká) – vnútorná štruktúra dreva koná, trámy pukajú, prskajú a praskajú, odfukujú, akoby ktosi po schodoch kráčal, otváral dvere, klopal, či smie vstúpiť. Návšteva predkov. Alebo tých, čo ešte nie sú?

Len v tomto tichu počuť čas, hniezdiaci sa v dreve, zastavený i poskakujúci. Vitajte teda u mňa, predkovia, potomci, lebo vy ste vlastne čas – bez vás a bez nás by nebol, bez vás by nebola ani táto doba, za ktorú vinu a zodpovednosť chtiac nechtiac nesú už aj tí ešte nenarodení: za túto krížovú cestu vývinu i poučenia z neho. Všetkému na vine je tá konštelácia foném: vlhko, chlad, hmla, mĺkvota – až ma striasa z démonov.

Rigolujem pásik zeme v záhrade pre víno budúcnosti, až sa mi pot mení v hmlu, akoby som vzlietal, menil substanciu, akoby som vrastal do vesmíru a jeho kolobehu – raz a kdesi bude aj zo mňa pršať, ktosi sa z toho napije, niekoho nasýtim.

Odrazu vychádza slnko, hmla sa rozplynula, akoby ktosi vytiahol roletu. Hmla, ktorej som časťou, Slnko, ktoré je časťou mňa – a ešte záludná luna bledá v splne, hrdá, zlá, osamelá...

Unavené slnko si denne skracuje svoju povinnú pracovnú dobu, už mu zvonia. Len sám zvon udiera na vlastnú hranu až do nemoty a odháňa tmu, akoby písal do vzduchu báseň, obsahujúcu jediné podstatné slovo. Vzduch, dotknutý zvonom, sa ešte stále chveje, ani čo by sa bál noci. Tak či onak je tu noc a mení priestory, zdanlivo ich zmenšuje, alebo zväčšuje tú našu klietku, aby si človek o čosi viac mohol rozprestrieť ruky a letieť naspäť, dopredu i dozadu ako slovo alebo list z Kunštátu z roku 1993:

Vážený pane I. K.

Laskavostí přátel Bočkayových ke mně před vánocemi dorazily dvě Vaše knížky: díky, srdečné díky!

A zároveň omluva, že děkuju s tak hanebným zpožděním. Mám takový zvyk (zlozvyk?) reagovat na knížky až po jejich přečtení. Chystal jsem se, a to s příjemným napětím, v tzv. mezisvátí. Jenže: děti a děti dětí! Pak jsem si (globaje ovšem – jsem zvědavý) na Vás vyhradil dny okolo Tří králů. Do toho vpadla práce, jinými slovy dvě korektury. Ty přicházejí, jak asi víte, vždy nevhod. Je to však vždy velká radost! Takže jsem si Vaše dvě knížky v klidu přečetl až v minulých dnech.

A jsem tuze rád, že jste mi otevřel svůj svět, který se leckde překrývá s mým. Jsem taky venkovan (byť teprve sedmnáctý rok), i v roce 1990 na nás (jako na Vás) vybyl „svazový pobyt“ v tehdy ještě SSSR – my byli na Jaltě. Byl to zážitek z té hroutící se říše!

Bohužel nejsme vinorodí. Kolem 500 m n. m. – ale kdysi tomu musilo být jinak. Blízký kopec se jmenuje Vinný vrch... (Ve středověku prý se pilo i víno zcela kyselé. Dnes máme rádi „tvrdé“.) Připíjím Vám vínem z Milotic u Kyjova.

Abyste mě taky trochu poznal, posílám Malé radosti. Novější knihy (ale všecko je to 1963–1989!) sem na venkov pronikají hrozně pomalu. Rád bych Vám poslal jednu z posledních československých knížek, totiž Lorelei, výbor z Heina, vyšlý v posledních dnech Československa (Feldek to, skvěle, přeložil, já se postaral o vše kolkolem), ale nemám ni kus. Třeba to k Vám dorazí via Bratislava.

Díky a – buďte zdráv a blažen. Váš Ludvík Kundera

Ustavičné ticho nadobudlo opäť inú chuť, farbu, vôňu, iný kontrapunkt ticha: aj zvukovo normálnej jesene. Škrobené listy orecha vlašského pri páde papierovo šuštia. Drevené prúty z guľatých modrých očí vyplačú šťavu. Inak navonok je mĺkve vlhko, až počuť doďaleka – ako zvon – zriedkavé klopkanie môjho písacieho stroja a praskanie dreva, akoby ktosi po schodoch kráčal. To kráča čas, tak počuť dobu – aj budúcu azda. A raz za čas si o svoju zem dupne aj žírny plod, vlastne semeno.

Ivan Kadlečík (1938) je spisovateľ a publicista.

Čtěte také:

Blanka Kostřicová: Šest krát devět

Eva Kantůrková: Paměti a úvahy Lubomíra Štrougala

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Ivan Kadlečík

Malé jesenné smútky

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu