Václav Jamek

Freudův ryzí poklad aneb Čemu vůbec kdo rozumí?

Hlavní rys obrazného vyjádření či metafory, který přímo vyplývá z principu analogie určujícího vztah mezi jejími členy, je mnohoznačnost (polysémie): proto metafora plně patří do poezie, kde je vertikální prolínání, ba srážka mnoha významů na velmi malém horizontálním (syntaktickém) úseku žádoucí; racionální myšlení, kde záleží na dobrém rozlišení, a tedy oddělení významů, se naopak musí mít před metaforou na pozoru. Na druhé straně je metaforické vyjadřování v běžné výměně informací a myšlenek vlastně nevyhnutelné; často ani nevíme, že mluvíme v metaforách, a pokládáme je za koncepty. Tak všechno, co jsem zrovna řekl o místě metafory v poezii, je při veškeré abstraktnosti jeden sled metafor. Proto ani básníci metafoře vždy nedůvěřují: i porovnání a seznání podobnosti je myšlenková operace, a metafora tak od prosté konkrétní skutečnosti a jejího vjemu už otevírá cestu abstrakci. Pokud zrovna nedoufají tak jako surrealisté v zázračnost nečekaného setkání (což ale většinou znamená, že třídí své výtvory dodatečně a hlušinu vyhazují), básníci si metafory dobře rozmýšlejí, hledají příhodné styčné plochy a úhly, jak obrazy sesadit, aby se jim různorodé významy místo zářivého prolnutí neslily do nechutné břečky.

Tím spíš by si tak měli počínat politikové. Když se Karel Schwarzenberg tuhle rozhovořil o uklízení zaneřáděných záchodů, měl jistě na mysli především nepříjemnou práci, do níž se člověku nechce a dělá ji jenom z nezbytí. Také zaneřádění a jeho dějiště vymezoval zřejmě úžeji, neměl na mysli celou českou společnost, ale stav veřejných financí (což nás vzhledem k programu jeho strany stejně dovádí k položce „sociální stát“). Co už je horší: spolehl přitom na to, že český křupan má ve skatologii zálibu a že na ni zabírá; což je pravda. Kampak na nás s dobrem a obecným prospěchem, my nejlíp rozumíme lejnům. Takže jak už to bývá, spolu s čistotnými řečmi se nám vylévá na hlavu pořádná štoudev neřádstva. Od Zemanovy „spálené země“ a „čistých rukou“ jsme si pěkně polepšili.

I když nebudu tak jako posledně autora máchat v jeho metafoře bez ohledu a bez chápavé účasti, stejně mi v ní vycházejí obtížně urovnatelné podivnosti. Zůstaneme-li jen u ztotožnění zaneřáděných záchodů se státní pokladnou: že za špínu mohou sociální demokraté, kteří na toalety pouštěli sprostou luzu, to je logické. Zatímco obsahem státní pokladny jsou peníze, obsahem latrín jsou výkaly. Ztotožnění výkalů a peněz lze ještě podepřít Freudovým učením, které shledává prvopočátky bankovnictví v lidském umění udržet stolici a potom odměňovat šťastné a láskou oplácející rodiče (později akcionáře) soustavným ukládáním kulatých hromádek na dohodnuté místo, zvané podle okolností nočník nebo trezor. To, že peníze údajně nesmrdí, vykládá psychoanalýza sublimací, Bůh suď jakou. Dál už to ale moc nehraje.

Na záchod chodíme kupříkladu hlavně proto, abychom tam lejna odkládali, ne abychom si je odtud odnášeli (znovu se musím pochlubit, že o záchodech ledacos vím, na mě si Schwarzenberg nepřijde). Takže jak mohli socialisti a jimi fedrovaná spodina záchody zaneřádit, když z nich jen čerpali a čerpali? Podle toho by se měly čistotou jen blýskat. Jsou-li však záchody zaneřáděné, znamená to, že se luza řádně dostavila a svá lejna tam vypustila, jen přitom halt moc nekoukala, kam padají. Zbývá tedy penízky pěkně seškrabat, naházet správně do mísy a spláchnout do centrální jímky: což byla odjakživa práce vrchního požumpného (dříve ministr financí). Problém českého státu spočívá poslední dobou spíš v tom, že mnohdy vůbec netušíme, ve které jímce naše lejna končí a odkud se zničehonic vyvalí, ani v jaké podobě.

Podtrženo a sečteno: záchody nemohou být zároveň zaneřáděné a vymetené. Snad má knížepán na svém dvoře nějaké algebrňáky honěné ve fekáliích, kteří mu tu kvadraturu dají do pucu. Rozpory metaforické logiky daly by se samozřejmě rozvádět dál a dál: kdo by odolal slastné vidině našeho světoslavného požumpného, jak stojí u přetékající jímky s bidlem a naběrákem a každému podle rozlohy jeho polností odměří do štoudve močůvky, odháněje nemilosrdně socany a jinou holotu, o nichž spolehlivě ví, že polnosti vůbec neobdělávají, močůvku pouze fetují, proto se k žumpě sletují. Narkomane, fuj fuj fuj, penězům si odvykuj.

Když se to vezme přes Freuda, trefil to Schwarzenberg dost přesně a zároveň úplně vedle: svět je opravdu zaneřáděnější, než si umíme představit, ale ne v těch místech, kde se on rozhodl uklízet. Pod sebe ať se dívá. Celá naše civilizace stojí na obludné hromadě onoho ryzího zlata a čím dál rychleji se do toho propadá.

Tak to končí, když se dá všechna moc ekonomům, těm pustým dětinům. Kafku tak dostat přes jejich „rozlišovací práh“: blízký dávnověk měl pro takovou mentální zábranu název „klapky na očích“ neboli „špatný přehled“, ještě stručněji „tupost“, a moudřejší lidé tenkrát věděli, stavět že se má kousek stranou.

Tím se dostávám k otázce soudnosti. Máme-li společnost, v níž lidé souhlasí s tím, prodávat lacino svou práci, a ještě většinu sociálních služeb hradit z tohoto nízkého výdělku, a jejíž bohatá vrstva není ochotna omezit svou chtivost ani v zájmu vlastní sebezáchovy, aby parazitické plundrování veškerenstva nakonec nezničilo i ji (takže lze říci, že není solidární ani sama se sebou), zasloužíme osud, který jsme si takto nadpoloviční většinou zcela nesporně sami zvolili. Na rozdíl od předchozí vládní garnitury, ustavené z „počátečního hříchu“ policejní manipulace a politické korupce, vzešla ta dnešní – vlastně skoro stejná – vskutku z lidové volby (byťsi v počátku poskvrněné rozvratným verdiktem Ústavního soudu). Jde o to, nakolik budou občané v budoucnu uznávat a ctít vlastní odpovědnost za tuto volbu, což logicky úzce souvisí s důvody, podle kterých se rozhodují a které jejich volbu určují.

Lze mít za to, že čím jsou tyto důvody nahodilejší a pošetilejší, čím jsou impulsivnější a mlhavější (tj. čím méně odpovídají požadavkům zřetelného, jasného, uvážlivého myšlení), tím méně se k nim lid posléze bude znát. Protože demokracie – pokud to není jen dobře vypracovaná varianta principu „chléb a hry“ a „písek v očích“ – by vyžadovala lid odpovědný, měl by nás takový stav burcovat. Dnešní politika statutárních demokracií však v okamžiku, kdy jsou lidu jako suverénu moci předkládány podstatné otázky, o nichž ve společenském rozhodování jde, tyto otázky řádně nerozebírá a neujasňuje, ale záměrně zatemňuje, křiví a upravuje; možná aby se zakrylo, že jim nerozumí ani ten, kdo prosazuje jejich „řešení“, založené už více v předsudku než v řádné rozvaze; a že na skutečnou situaci nemá vliv ani lid, ani jeho volení zástupci. Roli zvlášť hanebnou hrají média, když v přesvědčení, že lid je v zásadě hloupý, jej dál ohlupují, a tím sama ještě víc hloupnou: běžný občan prý u zpravodajské relace neudrží pozornost déle než dvě minuty (teď už možná jen deset vteřin, klip je klip, a celé další dlouhé hodiny pak jen tupě zírá), natož aby se mu vysvětlovalo něco, nad čím by musel přemýšlet; nepochopil by to a nezajímá ho to: a tuhle blbou sebranku musíme rituálně pouštět k volbám. Hloupnout se v takovém bludném kruhu dá závratně a bez konce: což se také děje. Místo jasně vymezených problémů, výčtu možných řešení a důvodů, jež mohou být pro to či ono nebo proti nim, tu máme štvanice na zloduchy a přesvědčování příměrem. A v příměrech jsme tedy od spálené země a řeckého bankrotu dospěli k zaneřáděným záchodům. Takže jsme zřejmě s příměry u konce; zbývá už jen to slavné aristokratické Nic.

Ocitly se tak věci veřejné v stavu té nejtemnější karteziánské pochybnosti: Čemu rozumí lid? Čemu rozumějí jeho představitelé? Čemu rozumějí média? Čemu vůbec kdo rozumí? Nejdřív ze všeho potřebujeme uklidit v hlavách.

Václav Jamek

Čtěte také:

Václav Jamek: Čistý záchod aneb Schwarzenberg

Tomáš Tichák: Perpetual motion food

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Freudův ryzí poklad aneb Čemu vůbec kdo rozumí?

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu