S Jarmilou Balážovou hovoří Pavel Pečínka

„Ani romští lichváři pro nás nebudou tabu.“

Barevný magazín Romano vodi (Romská duše) doplňuje zpravodajství na informačním serveru Romea. Zakladatelkou a hlavní tváří RV je Jarmila Balážová. Bylo by asi nošením dříví do lesa u této známé romské novinářky uvádět, že ji můžete slyšet v rozhlase, vidět při moderování různých společenských akcí atd.

Romano vodi mi přijde velice na úrovni, ale takříkajíc úplně pro elitu. Je to cíl, nebo to chcete měnit? Případně jak?

Ano, je to cíl. Nezapomeňte, že ačkoliv Romano voďi dostávají čtenáři do rukou již sedm let, stále zůstáváme mezi romskými tiskovinami nejmladší. Když jsme začínali, chtěli jsme dělat „časák“, který tu do té doby podle nás chyběl. My chtěli dokázat, že i Romové mohou dělat časopis žánrově i stylisticky velmi pestrý, s mnoha novinářskými styly, kvalitními fotografiemi, náročnější grafikou a dobrým papírem. S fotografiemi na titulu, které se vždy váží k aktuálnímu materiálu uvnitř čísla. Zkrátka časopis, který má modernější říz, mohu-li to tak nazvat. Těžko hodnotit sama sebe, ale podařilo se nám za těch sedm let získat mnohá mediální partnerství, dostali jsme cenu stříbrná Effie za spolupráci s reklamní agenturou McErickson v kategorii sociální reklama. Pokud vím, jsme jediný národnostní titul, nejen romský, jehož všechny články přebírá Ecconect, čímž se placeným servisem dostane k mnoha novinářům. Po sedmi letech práce ale samozřejmě velmi zvažujeme, co dál, jestli plníme svůj účel a lidi nás čtou, nebo si jen tak píšeme pro sebe.

Začínali jsme s časopisem, ale o rok později jsme přidali webový servis, který se časem stal servisem zpravodajsko-publicistickým, www.romea.cz.

Každá menšina má maximálně čtyři tištěné tituly, romská tři. Nemůžeme si dovolit konkrétnější zaměření na tu či onu čtenářskou cílovou skupinu. Podívejte všude kolem, majoritní tisk – kolik existuje jen časopisů pro ženy – od těch malých, přes ty v pubertě, dvacetileté, třicetileté, čtyřicetileté, víc domácky zaměřené, emancipovanější atd. My si nic takového dovolit nemůžeme. My si musíme vystačit s tím, že chceme, aby časopis plnil informační a vzdělávací funkci, aby bořil některé mýty a stereotypy v souvislosti s Romy, aby do romského prostředí přinášel témata, která v majoritních médiích nikoho ve vztahu k Romům nenapadnou. My to děláme, ptáme se na to, zda Romové volí či ne a proč, jak hodnotí dvacet let od roku 1989, jakou roli pro ně v životě hraje třeba láska. To samozřejmě kromě mnoha témat romskému tisku zřetelně určených.

Existují autoři, Romové či Neromové, a témata, která byste do novin nedali?

Jistě, existují. Odmítáme, velmi slušně samozřejmě, články, které jsou novinářsky na tak nízké úrovni, že je nelze upravit, ale museli bychom je zcela přepsat. Mám na mysli takové ty obecné úvahy o tom, jaké je být Rom, jak se nám těžko žije ach a ouvej a tak. My píšeme komentáře ke konkrétním jevům, situacím nebo událostem. Snažíme se v rámci možností měsíčníku o maximální aktuálnost. Nedali bychom také, alespoň ne vědomě, do Romano voďi někoho, kdo nemá čistý štít.

Třetí nebo čtvrtý rok jsme měli značné finanční potíže, každý sponzorský dar by nám pomohl. Měli jsme možnost získat poměrně vysokou částku peněz. Zoufale jsme je potřebovali, a přesto odmítli a riskovali, že úplně zanikneme. Pocházely totiž od Provident Financial, firmy, která půjčuje peníze na obrovský úrok, a i když se pohybuje v mezích zákona, víme, že jí naletělo hodně Romů.

Z témat nebereme ta, která by byla neetická, nevkusně zpracovaná, propagační. Těch je ale málo. Někdy ale diskutujeme nad tématy a tím, jak je zpracovat. Jedním z takových témat je například sčítání lidu. Jak o něm napsat, aby to nebyl nábor? Jděte a přiznejte se k romské národnosti? Někteří z nás si třeba myslí, že ne sice takto tvrdě, ale lépe napsáno by to mělo prostě vyplynout z článku. Tedy že přihlásit se k romské národnosti by mělo být věcí hrdosti. To si myslím rovněž, k romské národnosti se hlásím vždy a bez problémů, ale nikdy bych k tomu nenabádala nikoho jiného, protože to považuji za rozhodnut ryze osobní, do kterého nikomu nic není.

Dětská odnož RV – Romano voďori, to je šikovný počin. Kdy budete projekt vyhodnocovat a kolik mladších se vám daří do publikování v novinách zaangažovávat?

Mít Romano voďori, Romskou dušičku pro dětské čtenáře a hlavně jimi samotnými utvářenou, to jsme toužili mít dlouho a dlouho jsme se o ni snažili. Nakonec ji máme, ale jen na omezenou dobu ještě dvou let coby součást jednoho projektu práce s dětmi z deseti různých škol. Pak uvidíme. I tak jsme ale z Romano voďori prozatím sami velice nadšeni a zdá se, že i řada dětských redaktorů, kteří se neustále hlásí o slovo a rádi by přispívali víc a víc. Z toho máme upřímnou radost. Přeci jen ta komunikace probíhá z větší části nepřímo, k osobním kontaktům dochází řidčeji, a i proto si velice ceníme přízně dětí.

Chod časopisu vyhodnocujeme průběžně, s koncem školního roku čítaly dětské redakce v deseti školách 78 žáků. Po vydání 1. čísla se samo od sebe přihlásilo pět dětí, které jsou nyní pravidelnými přispěvateli. Odhadem čtvrtina z nich je velice aktivní, píší do každého čísla, pravidelně přispívají na web, čile s námi komunikují a nutno dodat, že i úroveň jejich písemného projevu a schopnost pracovat s tématem se neustále zlepšuje.

Díky Romano voďori jsme objevili dvě šikovné romské slečny, které by za nějaký čas mohly zvládnout přestup do časopisu pro jinou věkovou skupinu. Prozatím, i s ohledem na jejich věk, se jim snažíme vyjednat užší spolupráci s časopisy pro mládež, jako je např. Red Way. Věc je však v jednání, uvidíme, zda se to podaří.

Proč na serveru Romea nezařazujete příspěvky i v romštině?

Při startu jsme měli celý web i v romštině, ale nedalo se to udržet. Server Romea.cz jako takový nemá totiž žádnou finanční podporu. Další část serveru, kam jsou umisťována videa (www.romea.tv) je podpořena například 140 tisíci z Ministerstva kultury ČR. A právě ve videích je romština používána. Krátké zpravodajství se natáčí a objevuje dokonce v olašštině. Pokoušeli jsme se sehnat finanční prostředky čistě na zpravodajství v romštině, ale zatím se to nepodařilo. V rámci programu Podpora implementace Evropské charty regionálních či menšinových jazyků 2010 byl ale podpořen náš projekt, a tak se návštěvníci serveru dočkají romsko-českých literárních a literárně publicistických původní děl současných romských autorů nebo například kursu romštiny.

Občas se mluví o tom, že tištěná média nahrazuje internet. Máte nějaké poznatky o mladší generaci Romů a jejich sympatiích pro internet? Je to stejné jako u neromské mládeže?

Nemám studie ani výzkum, vycházím čistě z vlastních postřehů a odhadů, z toho, co sleduji u nás na webu, a také třeba z komunikace a způsobu prezentace na sociální síti Facebook. Mladí Romové a Romky jsou s internetem úzce spjati, používají jej velmi hojně a přirozeně, je to pro ně způsob navazování kontaktů, z čehož mě tedy někdy až mrazí. To víte, já stále preferuji život „life“ než přes internet. Ráda na kamarády vidím, potkám se s nimi, večery nemíním trávit u počítače s lidmi, jimž nevidím do tváře. I když už i to dnes můžete!

Jak hodnotíte nedávno zveřejněnou vládní zprávu o menšinových periodicích (k dispozici na www.vlada.cz/assets/ppov/rnm/Mensiny-media/analyza_casopisu.pdf)?

Předně jsem ráda, že konečně někdo zhodnotil práci mnoha lidí, kteří v národnostních periodikách pracují, a že existuje i nějaké porovnání kvality napříč národnostmi, nejen tou jednou. Samozřejmě lze diskutovat o tom, nakolik je ta zpráva, psaná jen jednou osobou, objektivní. Romano voďi z ní vychází velmi dobře, troufla bych si říci, že nejlépe z romských titulů.

Ze zprávy ale lze zjistit, že romská periodika, tedy zejména Romano hangos a Romano voďi, se od většiny národnostního tisku liší velkou mírou politických témat. Ta potřeba vyjadřovat se k politice vysoce vyčnívá, možná i proto, že image romské menšiny v české společnosti je daleko nejhorší a že se na romských tématech snaží často „zviditelnit“ do té doby neznámí nebo velmi problematičtí regionální politici.

Můj názor – rodinná či velkorodinná struktura, fixace na ni skutečně u velké části Romů téměř znemožňuje nejen vytváření politických organizací, ale vůbec jakéhokoliv širšího, funkčního pracovního společenství, protože tam fungují jiná kritéria, jiný způsob spolupráce a komunikace a zodpovědnosti, jiné vnímání pojmu „solidarita“.

Jak jste to vy překonali či překonávali v Romea či Romano vodi?

Ekonomická situace a vývoj obecně způsobuje větší inklinaci k individualismu už i u Romů. Rodinný okruh se zužuje na ty nejbližší. Máte ale pravdu s tou provázaností a pak složitostí o některých věcech psát, informovat, protože se k vám tomu leckteří nevyjádří. A to jsme mnohem otevřenější a kritičtější než Romové ve Švédsku například! Mí kolegové z tamního romského rádia mi vysvětlovali, že oni se na politiku a Romy aktivisty a s tím související témata vůbec nemohou ptát, že se to nehodí. „A o čem teda vysíláte?“ ptám se jich. Prý nejvíc o kultuře a tradicích.

My se řídíme nejen při vytváření časopisu, ale obecně při práci a hledání kolegů pro práci v mediální, vzdělávací oblasti a také v informování o aktivitách neonacistů jedním základním pravidlem. Nepracují u nás rodinní příslušníci, my nejsme rodinný podnik. Věříme, že tak můžeme být kritičtější i mezi sebou, i navenek. Stále ale existují tabu. Nedávno jsme diskutovali o tom, že i my, natož zbytek romských médií, málo informujeme například o praktikách romských lichvářů, o tom, že i nepoctivci z řad Romů vydělávají na bídě soukmenovců.

Uchovávají si mladí Romové okolo RV a Romea ještě vazby na svoje velkorodiny a prostředí, mluví, aspoň někdy, romsky, dodržují nějaké tradice?

Záleží na tom, z jaké kdo pochází rodiny, jaké tradice se v daných famíliích ještě udržely. Nikdo z nás, Romů v Romei pracujících, ale nikdy svůj původ netajil, vždy se k němu hlásil a myslím si, že se opravdu snažil i něco udělat v rámci komunity. To platí i pro naše kolegy Neromy, kteří mnohdy studovali například romistiku, umí nebo alespoň rozumí romsky a dlouhá léta Romy znají, přátelí se s nimi, některým pomáhají.

Jak jsou ve svém domácím prostředí, odkud přišli do Prahy, vnímáni? Ptám se kvůli občas zaznívajícímu argumentu, že tradiční romské prostředí údajně nemá vzdělání a individuální kariéru jako prioritu.

Ano říká se to a píše i ve vládních odborných materiálech, a to mě velmi štve! V naší rodině se odjakživa hovořilo o tom, že jsme Romové, vždycky nás vedli k hrdosti na svůj původ, ale také ke vzdělání a zodpovědnosti a tomu, že nemáme lhát, podvádět, schovávat všechny své neúspěchy za diskriminaci. Když se tím ohrazuji před všemi těmi vyznavači kulturní chudoby nebo rádobynovináři, kteří se „romské tematice“ věnují pět let, ale už se považují za specialisty, často se pohádáme, protože mi řeknou, že já ale fakt nejsem typická Romka. Rozčílí mě to pokaždé stejně! Já sama jsem Romka, vždycky jsem byla, nikdy bych si netroufla definovat typického Roma nebo typického homosexuála, Čecha a ejhle, někteří to umí bez problémů! A jim do toho jejich obrazu zapadají více Romáci, co tančí, hrají na kytaru, mají deset dětí a nevědí, co je kondom ani Facebook! A vysokoškoláci? No Ježiši! Jako byste s vysokoškolským diplomem ztratili okamžitě identitu!

A k tomu, jak jsou vnímáni naši kolegové Romové nebo jak jsme vnímáni ve svém prostředí? To přece záleží na tom, jak se chovali před tím! Byli Romáci? Tak není problém! Podívejte se na Moniku Bagárovou, Jana Bendíka, Richarda Samka třeba. Romáci je zbožňují, oni nezapírali ani v televizi, že jsou Romové, i předtím se romské komunitě nevyhýbali. Já v Brně vždy chodila mezi Romy, celá naše rodina. Dodneška se normálně všichni bavíme. Jasně, časem jsem se posunula jinam, ale všichni vědí, že jsem prostě Romačka, a nezpochybňují to jenom proto, že mám diplom z Karlovy Univerzity a moderovala jsem x pořadů v televizi a rádiu.

Jak se podle vás budou vyvíjet romská média? Podle mě se budou slučovat, případně zanikat, i když bych rád viděl – a snažím se – o opak.

Vidím to obdobně. Také nám, kdo už jsme „u kormidla“, dlouho dochází dech nebo chceme dělat i něco jiného, zakládat rodiny třeba. Problém je, že si nejsem příliš jista, že ti mladí, do nichž jsme vkládali naděje a čas a snažili se je snad i někdy něco naučit, zůstanou v romských médiích nebo redakcích, v těch podmínkách, v nichž se tam pracuje. Ti lepší jistě ne, láká je televize, pořady, kde získají slávu, lepší příležitosti a taky nějakou prestiž, ať již společenskou nebo intelektuální. A když je povedou ti horší z nás? Nevím, budoucnost nevidím moc růžově.

Jak vy sama práci ve dvou médiích zároveň zvládáte?

Pracuji v Českém rozhlase 6, mám v průměru tři pořady v týdnu. Jen je vymyslet, zprodukovat, odmoderovat, sestříhat a odbavit stojí člověka nesmírné úsilí. Vedle toho Romea a taky řada jiných aktivit. A dotazy lidí, kteří píší diplomové práce, novinářů apod. A dělala jsem u toho dlouho i televizi, ale pak už jsem nemohla a byla před zhroucením, a to jsem zvyklá dost pracovat! Víte, pořád sním, že si vychovám nástupce pro Romano voďi, a pořad rok co rok musím šéfredaktorovat sama. A to bych se ráda zase vrátila do televize a měla víc volného času! No, tak uvidíme!

V plném znění vyšel tento rozhovor v Romano hangos (Romský hlas – čtrnáctideník Romů v české republice) 10-11/2010 a na www.srnm.cz.

Pavel Pečínka (1969) je politolog a publicista.

Čtěte také:

Ferdinand Vrábel: Etika našich dní

Andrzej Brzeziecki: Fantómové bolesti Evropy

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

S Jarmilou Balážovou hovoří Pavel Pečínka

„Ani romští lichváři pro nás nebudou tabu.“

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu