Nejsem komunistka ani jsem nikdy nebyla, ale velmi mě znepokojuje současné oslavování a idealizování bratří Mašínů a jejich skupiny. Pohřeb Milana Paumera byl vlastně státním pohřbem, kterého se zúčastnila kromě prezidenta celá státní reprezentace. Takové pocty se nedostalo ani letcům z Velké Británie!
Tito politici a jim přizvukující novináři asi nečetli nedávno vydanou knihu M. Kačora Svědomí hrdinů. Dokumentarista shromáždil dokumenty a vzpomínky z obou stran: Mašínů i příbuzných jejich obětí. Bratři Mašínové byli zřejmě kluci se zálibou ve zbraních, shromaždovali zbraně už před únorem 1948. Jejich útěk na Západ byl pochopitelný, měli však morální právo zabíjet jen v sebeobraně. To, co provedli, by byla loupežná vražda za jakéhokoliv režimu. Pokladník Rošický, který vezl peníze na výplaty, se podle Mašínů neměl bránit, měl jim odevzdat peníze dobrovolně. Jenže jak měl ten Rošický poznat, že to nejsou lupiči, ale bojovníci za svobodu a demokracii? Pan Milan Paumer řekl známou větu: Vražda na tyranu není zločinem. Kdyby byli provedli atentát na Klementa Gottwalda nebo zabili některého dozorce, který týral vězně, dalo by se to nazvat hrdinstvím. Oni zabili kvůli zbraním dva venkovské policajty, těžce zranili hasiče, který přijel hasit jimi zapálený stoh. Jindy přivolali sanitku pod záminkou, že je tam raněný, saniťáka přivázali ke stromu a se sanitkou odjeli. Vskutku hrdinské činy!
Přibližně před deseti lety byl na Nově pořad o tom, jak mladá redaktorka navštívila oba bratry v Americe. Z jejich hovoru jsem neměla dobrý pocit. Mluvili jako profesionální zabijáci, zabíjení je podle nich normální práce jako každá jiná. (Lidí, nikoliv zvířat, jako například na jatkách.) Dokonce předváděli názorně té redaktorce, jak by ji zabili: přivázali by ji ke stromu a podřízli krk. Nevím, jestli obdivovatelé Mašínů tohle nevědí, anebo vědí a úmyslně to zamlčují ve snaze vytvořit z jejich skupiny hrdiny jako vzor pro mládež. Dnešním chlapcům a dívkám se líbí akční filmy plné střílení. Možná že by jim imponovali střílející mladíci více než jiní, kdo bojovali nenásilným způsobem.
Výroba hrdinů není nic nového. Když jsme byli mladí, byl nám dáván za vzor Julius Fučík. Byly soutěže o Fučíkův odznak, Park kultury a oddechu J. Fučíka (lidově Julda Fulda). Julius Fučík byl zcela jiný typ člověka než Mašíni. Byl to novinář zaslepený komunistickými ideály, ale neměl násilnické sklony. Je známo, že když ho přišli zatknout, neuměl použít pistole, které měl u sebe. Komunisté udělali z něj hrdinu bez bázně a hany, který měl být vzorem nejen v naší republice, ale ve všech socialistických zemích. Reportáž psaná na oprátce byla přeložena do mnoha jazyků. Pro sovětské děti, a v dětství i pro nás, byl vzorem pionýr Pavlík Morozov. Byly mu postaveny sochy, napsána o něm knížka. Nedávno jeden ruský novinář zkoumal dokumenty a zjistil, že kniha vůbec neodpovídá skutečnosti. Byla to rodinná tragédie, která neměla nic společného s politikou. Tehdejší ideologové si vybájili příběh, který dávali mládeži za vzor. Naše mládež tyto vzory nebrala, spíše obdivovala slavné sportovce, zpěváky a herce. V 60. letech získal velkou popularitu románový a filmový hrdina Vinnetou. Byl to doslova kult, jeho portréty se tiskly na tričkách. Vzpomínám na novinový článek Národ Vinnetouů a Shatterhandů...
Chci zde upozornit na jednoho muže, který bojoval po roce 1948 proti komunistickému režimu, myslím, že by si zasloužil označení hrdiny. Jmenoval se Josef Hasil, nazývaný také Král Šumavy, i když jeho příběh neodpovídá stejnojmennému filmu. (Králů Šumavy bylo více.) Pan Hasil pomohl mnoha lidem, které převáděl přes hranice. Nezabíjel, pouze jednou v přestřelce někoho zabil. Prý šel k faráři a ptal se ho, jestli spáchal hřích. Znám osobně jeho neteř, někdy nám o svém strejdovi vyprávěla.
Příbuzní a známí Mašínů píší tlusté knihy a proslýchá se, že se připravuje televizní seriál. Divadlo hrálo hru o Mašínech, kde herci stříleli z pistolí a vykřikovali Smrt komunistům! V Praze je skautský oddíl Bratří Mašínů. Někdo vyjádřil názor, že se z nich stanou legendární hrdinové jako Robin Hood nebo Nikola Šuhaj loupežník. Potěš Pánbůh!
Jiří Němec: Přímá volba: vějička?
Jakub Charvát: Taktická hra, nebo poráka ODS?
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.