Být antifašistou či antinacistou je obecně uznáno za správné, zatímco být antikomunistou je stále pochybné, antikomunismus je – přes všechny hrůzné zkušenosti s komunismem – stále podezřelý, divívají se rádi a někdy ne zcela promyšleně vlivní publicisté. Něco na tom názoru je, ale je příliš jednoduchý. On toti existoval také antifašismus či antinacismus obskurní a zpátečnický. Pár citátů: Ledae byste si představili ty všelijaké Haldery, Speidely a Kesselringy, spráskané od sovětských armád, které teď Trumani jako jedinou naději špendlíčkem kopou a prstíčkem hrabou, aby to zkusili ještě jednou... (Jan Drda: Krásná Tortiza, 1952); Jsme svědky toho, jak se seskupují síly revanšismu, které si otevřeně kladou za cíl obnovit Hitlerovu říši. (Ve jménu socialismu a šťastného ivota proti rozvratníkům a samozvancům, 1977, v rámci kampaně proti Chartě 77); Kołakowski je v kontaktu s profesorem Gottholdem Rhodem... Rhode se zabývá Polskem u od Hitlerových dob. (Svědectví z Polska, poč. 80. let); Byl to také spisovatel Jan Procházka, jeden z nejdůvěrnějších společníků profesora Černého, který se na jaře 1968 pokusil veřejně bagatelizovat vinu německé páté kolony a zneváit historický čin odsunu... (Operace Československo. Fakta nelze zamlčet, 1972); Nezradíme ideály, pro které byla prolita krev ve Slovenském národním povstání, v Dukelském průsmyku, na praských barikádách... (dopis sovětskému lidu z celostátního aktivu Lidových milicí v červnu 1968, Fakta nelze zamlčet. Svědectví lidí a dokumentů, 1971). Ukázky z ohavných propagandistických publikací 50.–80. let ukazují antifašismus – mírně řečeno nepěkný. Nelze samozřejmě srovnávat propagandu diktatury s dnešní veřejnou debatou a módní rétorikou, ale některých podobností si všimněme. Je jistá podoba antikomunismu, která legitimizuje nebezpečné, obskurní strany a hnutí, znemoňuje rozumnou debatu o minulosti, vede k stísněnému a předsudečnému myšlení o současném Rusku. Byla (a na okraji dosud ije) jistá podoba antifašismu, která legitimizuje nebezpečné, obskurní strany a hnutí, znemoňuje rozumnou debatu o minulosti, vede či vedla ke stísněnému a předsudečnému myšlení o Německu. Ještě jedno má tento způsob uvaování společného: nastává poněkud po funuse a slovně se dovede překvapivě radikalizovat, i kdy protivník u neexistuje nebo se zásadně proměnil. a bojovníků přibývá...
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.