Václav Kupka

Příběh Dámy s hranostajem

Do souvislosti s integrací Evropy jako pojmu kulturního a dějinného ve smyslu Ratzingerova pojetí Evropy nejen v obsahu geopolitickém patří i příběhy výtvarných děl, která toto dějinné a kulturní pojetí naplňují. Sjednocování Evropy, které stále probíhá, vyvolává potřebu vizí, myšlenek, úvah, uvědomování si souvislostí s minulostí kladnou i zápornou, souvislosti s dobrem a zlem. a je tomu tak i v příběhu obrazu Dámy s hranostajem, který svým osudem vede k zamyšlení nad kladným, životu přitakávajícím odkazem ve smyslu podpory všech snah o integraci. Ostatně i kulturní projekty iniciované Evropskou unií a nesoucí názvy jako Leonardo, Erasmus a jiné dokládají, že úvaha o smyslu vyslovené kulturní a dějinné teze je správná.

V národním krakovském muzeu, v galerii malířství, která je známá také pod názvem Zbiory Czartoryskie, v prvním sále pod číslem 25 (podle katalogu z roku 1960) je umístěno jedno z nejznámějších a nejskvělejších děl této sbírky. Název, pod kterým je obraz ve sbírce uveden, je stručným a výstižným popisem námětu: Portrét dámy s hranostajem. Autorem je Leonardo da Vinci, jeden z největších mistrů italského pozdního quattrocenta, jeden z největších geniů lidské kultury, umělec, který nebyl jen malířem, sochařem ale i badatelem, inženýrem, vědcem. Byl jedním z těch velikých duchů světové kultury, ke kterým se pozdější generace neustále vracejí. v plánu dějin výtvarné kultury Leonardo představuje s dalšími klasickou renesanci, kdy v krátkém časovém úseku se setkáváme s nejvýraznějším uměním, s tvorbou umělců, jako byli Raffael, Bartolomeo, Tizian, Michelangelo. Michelangelovo dílo bylo již jakýmsi předělem, neboť započal tvořit v renesanci a z renesance se překlenul svým dílem do nové stylové syntézy baroka.

Poněkud širší zařazení do dějin umění nám zběžně přiblíží dobu, ve které tvořil autor Dámy s hranostajem. Jeho život i dílo jsou předmětem neustálého zájmu historiků umění, filozofů, psychologů, vědců a badatelů nejrůznějších specializací. Vždyť jen studium a zpracování jeho deníkových záznamů, poznámek a studií poskytuje znovu a znovu nová překvapení, nové informace, poznávání závažných souvislostí, které směřují do moderní, současné doby. Leonardo se narodil jako nemanželské dítě, počaté florentským notářem při jedné jeho milostné zápletce s vesnickou služebnou. Už z této skutečnosti těžili mnozí z životopisců a vědců při odhalování záhad jeho života a jeho tvorby. Za všechny připomeňme Sigmunda Freuda.

Řada děl, která Leonardo vytvořil, nabízí jakási podivuhodná tajemství. Především je to podivuhodné zpodobnění ženského pohledu či tajemného úsměvu. Leonardův vztah ke vznešené Florenťance, kterou údajně tajně miloval a tak dlouho portrétoval, až se mu podařilo vytvořit světoznámý „záhadný úsměv“ Mony Lisy, je neustále předmětem zájmu, obdivného nebo i nenávistného, často nemá se skutečným uměním nic společného. Dalo by se říct, že takový zájem je odcizený účelu a příčinám vzniku díla. k tomu přistupuje i osobní založení umělce, jeho údajné homosexuální založení, které je mnohými zdůrazňováno. Přes rozsáhlou literaturu vše zůstává pod rouškou jakéhosi tajemství, které se přenáší i do jeho děl. i konec jeho života ve Francii zůstává do jisté míry zahalen tajemstvím. Po odchodu z jemu milé Florencie a pobytu ve Francii, kde umírá, jeho hrob zůstává neznámý. Dílo však přetrvává.

Krakovská Dáma s hranostajem nepatří sice mezi jeho vrcholná díla a někteří odborníci dokonce pochybují o tom, že obraz je vlastním dílem umělce, ale zařazují jej do okruhu dílny da Vinciho. Jestliže ovšem porovnáme onen zvláštní výraz tváře dámy z obrazu, její fyziognomii, s Leonardovými madonami, tvářemi žen jeho jiných obrazů, nemůžeme instinktivně nepostřehnout, že všechny mají něco společného. Například u tváře z obrazů Anny Samotřetí, tváře Mony Lisy, tváře Dámy s hranostajem pocítíme tajemnou srovnatelnost. Jen těžko slovy vyjádřit ten zvláštní výraz. Výraz, který přechází z vážného pohledu do mírně naznačeného úsměvu. Zachycení tohoto prchavého okamžiku, který trvá tak krátce, je oním vrcholícím námětem, který umělec ztvárnil jedinečně a neopakovatelně; prostředkem byla malířská technika sfumatto. a můžeme jít dál a dovolit si srovnávat i s Michelangelem, který dokázal v sošném ztvárnění například Davida vystihnout rovněž onen vypjatý okamžik mezi klidem a pohybem v námětu zcela opačném. Vypjatý okamžik mezi klidem a pohybem můžeme stopovat i v pozdějším moderním umění, například v impresionismu Clauda Moneta, který rovněž dokázal neopakovatelně zachytit štětcem, barvou podobný okamžik v přírodě. Jak nás možnosti takových srovnání obohacují při vnímání umění, přírody, jak zmnožují naše prožitky!

Dáma s hranostajem je portrétem milenky milánského vévody, sedmnáctileté Cecilie Galleraniové. v době, kdy Leonardo portrét maloval (bylo to kolem roku 1483), nebyla ještě dokončena Mona Lisa, tu dokončil až v roce 1503. Přesto úsměv této sedmnáctileté dívky – dámy – předznamenává něco nepostižitelného z pozdějšího, tolik tajemného a záhadného úsměvu Mony Lisy – Giocondy. Nádherné mandlové oči hledí zasněně do dálky, úzké rty, dlouhý štíhlý nos, jemně modelovaná brada prozrazují předčasně vyspělé mládí této ženy; ačkoliv pózuje jako dáma, stále ještě prozrazuje, že je dívkou. Hluboký výstřih, dlouhá šňůra perel, hladký účes rozdělený uprostřed pěšinkou, tmavý pásek čelenky, to vše svědčí o společenském postavení portrétované, která si své postavení uvědomuje a dává je najevo. Její ruka, prsty, které se boří do chladivé a jemné kožešiny hranostaje, jsou modelované velmi zajímavě. Překvapí velikost a zdůraznění kostnatosti prstů. Těmi se dotýká zvířete a konečky prstů se boří do kožešiny. Náhle si uvědomujeme, že vlastně tento zřejmě záměrný kontrast v modelaci ruky a jemné modelaci chloupků kožešiny zvířete vyvolává naléhavě hmatové, haptické pocity v divákovi. Fyzicky pociťujeme dotyk, který je dosažen virtuózním ovládnutím výtvarných prostředků. Tato zvláštní syntéza při vnímaní zrakem vede k pocitům haptickým a k úvahám o možnostech a hranicích uměleckého výtvarného projevu.

Obraz se stal předmětem zájmu nacistických uchvatitelů. Doba okupace Polska přivedla dílo do situace, která mohla znamenat jeho zkázu. Je známo, že nacisté měli již před vypuknutím druhé světové války dokonale zmapovaná celá území Evropy a s příslovečnou důkladností si vedli seznam uměleckých děl a památek. Dokonalý soupis uměleckých památek posloužil pak během válečných roků záměrům, které šly ruku v ruce s touhou ovládnout Evropu. Současně s armádou nastupovali totiž pracovníci se zvláštním posláním. Vyškoleni na vysokých školách, tedy důkladně vzdělaní, ale zotročení přisluhovači Třetí říše se zapojili do jedné z největších loupeží uměleckých děl v dějinách. Byla o tom napsána a vydána řada knih a článků. Objemné svazky protokolů norimberského tribunálu o tom svědčí přímo. v pozadí celé akce byl Hitlerův plán vybudovat v Linci gigantické muzeum, které by shromáždilo naloupená umělecká díla z celé Evropy. Pojem „führeranfrag Linz“ označoval tuto neslýchanou loupeživou akci, jejíž – naštěstí dočasnou – obětí se stala i Dáma s hranostajem. Umělecká díla, sochy, obrazy, goblény, řemeslné práce shromažďovaly zvláštní oddíly na okupovaných územích Holandska, Rakouska Československa, Polska, Maďarska, Rumunska, Sovětské svazu. Díla byla přemisťována, rozkrádána, často ničena, převážena z místa na místo. Co uniklo pozornosti a zájmu Hitlera a jeho „odborníkům“, rozkrádali jiní činitelé, zvláště Göring a Frank. Někteří kunsthistorikové, ať z přesvědčení nebo ze strachu a donucení, se stali pomocníky loupeže. Mezi nimi vynikl bývalý ředitel drážďanské galerie dr. Posse, známý odborník a autor řady prací o umění. Této problematice věnovali řadu pojednání a knih Ruth a Max Seydewitzovi, některé knihy byly přeloženy i do češtiny a jedna z nich je uváděná názvem i obrazem Dámy s hranostajem.

Obraz si oblíbil zvláštní láskou dobyvatele Hans Frank, generální guvernér a vládce na krakovském Wawelu. Italský novinář, diplomat a spisovatel C. Malaparte se zvláštní ironií jemu vlastní líčí hroznou povahu Frankovu, pojmenovává „hlubokou oblast ducha, kde kořeny jeho kruté inteligence a jeho zjemnělé hudební citovosti se dotýkají“. Poznal a vycítil po setkání s Frankem „chorobné“ a zločinecké dno jeho povahy. Podle svědectví G. M. Gilberta, autora Norimberského deníku, patřil Frank mezi ty nemnohé osobnosti „třetí říše“, které ke konci své kariéry, i když ze strachu před trestem a ve vězení, uznaly, nebo se alespoň tak tvářily, že svůj díl viny na zločinech skutečně mají. Začal prý Hitlera nenávidět a svou vinu ztotožnil s vinou německého národa, který se dal svést psychopatem k nesmyslným katastrofickým výbojům. Vše bylo motivováno snahou obhájit svoji osobu a ze stejného důvodu před norimberským soudem prokazoval, že před zničením zachránil mnoho uměleckých děl, což se zřejmě týkalo i Dámy s hranostajem. Byla to rafinovaná snaha zlehčit vlastní osud. Je pravdou, že mnoho z děl, která byla zvláštním oddílem vybrána pro Hitlerovo muzeum v Linci – mezi nimi i Dáma s hranostajem a Rembrandtův obraz Před bouří z krakovské sbírky –, bylo nalezeno v luxusně vybavené vile Frankově v Bavorsku i s podrobným a odborně provedeným katalogem; sem si nechal Frank díla odvézt se záměrem si je ponechat. Kradl prostě svůj podíl svému Vůdci a kradl jej pro sebe z toho důvodu, že si díla zamiloval zvláštní, prazvláštní zvrácenou láskou. Pro sebe plenil majetek polského národa, teprve po válce se nalezené obrazy mohly vrátit, mnohé byly zničeny nebo jsou nenávratně ztraceny.

Osud obrazu Dámy s hranostajem se stal symbolem vítězství humanismu, lidskosti a lidství, symbolem vítězství dobra nad zlem, míru nad válkou. i v osudu tohoto obrazu je poselství věčného génia lidství, který obraz vytvořil.

Když jsem stál před obrazem Dámy s hranostajem v tiché místnosti krakovské galerie, přemýšlel jsem, kolik očí se již zahledělo do kompozice a barev tohoto obrazu. Kolik očí jakých lidí čerpalo zážitky, podněty pro dobro nebo zlo, kolik v něm nahlíželo své nadání k dobru nebo ke zlu, a kolik v něm hledalo něco jiného, například senzačního. Zamýšlel jsem se nad stopami ve vědomí lidí, nad jejich různými osudy. i obrazy mají své osudy a ty jsou určovány lidmi, a také proto byl napsán tento příběh jednoho obrazu, i když se týká mnoha jiných.

(Autor je právník a výtvarník)

Václav Kupka

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Kupka

Příběh Dámy s hranostajem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu