Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 4 > Stručně: Eva Dobšíková: Přitalivost neonacismu – proč a pro koho
Před deseti lety, v roce 2000 vyšla v českém překladu kniha Adolfa Hitlera Mein Kampf. Vzbudila rozruch, ba i soudní jednání. Kniha není u nás běně k dostání a v knihovnách si ji nevypůjčíte. v antikvariátech se málokdy objeví a okamitě je prodána. Vyšla v nemalém nákladu. Proč jsou dosud nad jejím vydáním v češtině, a tedy jazykovou dostupností všem Čechům a Slovákům rozpaky a volí se cesta konformity? Inu, snad to souvisí s českou historickou zkušeností v nedemokratických reimech: kdo nic nedělá, nic nepokazí a bez konfliktů proplouvá. Tak raději mlčme a pozorujme naše mladé nacisty, jak se činí, jak proti idům zatím jen vedou řeči a občas čmárají po zdech či poškozují hřbitovy, zatímco proti Romům si toho troufnou u víc: zápalné láhve, bití, vradění. Je ale lépe znát podstatu jejich idejí, tedy i Mein Kampf. Je lépe poznat podstatu takového programu a praktik a pak zasahovat se znalostí věci, nebo zavřít oči a zakázat knihu. s mnohými, kdo přeili koncentráky a jiná příkoří, i jinými, kteří z vlastní zkušenosti původní nacismus neznají a s jeho novými projevy nemají mnoho osobních zkušeností, jsem uvaovala, zda je lépe, aby co nejvíc lidí co nejlépe znalo kořeny a nebezpečnost nacistického zla, a tedy uvaovalo o obsahu Hitlerovy knihy, nebo je lépe před běnými občany teorii a její praktické důsledky tajit a nechat současné projevy Hitlerových ctitelů bez vysvětlování, bez kvalifikovaného popření. Patřím ke skupině, která chce co nejlépe poznat nepřítele, aby zásahy proti němu mohly být účinné.
Uvedu zkušenost s neonacisty ve třídách jednoho učiliště a potom průmyslové školy. Byli mými áky jak na učilišti, tak potom na průmyslovce. v učilišti se objevovala šikana fyzicky slabších áků. Ti mlčeli, jak to bývá. Jeden se pokusil doma na balkoně oběsit. Maminka jej v poslední chvíli zachránila a sdělila to řediteli. Obrátila jsem se na krajskou pedagogickou a psychologickou poradnu. Psycholoka ve třídě udělala testy a sdělila mně jména viníků a několika obětí. Zařídila jsem se podle jejího návodu. Jeden z hlavních viníků se příští rok objevil ve třídě na průmyslovce, kam jsem jako učitelka následujícího roku přešla také. Vytvořil kolem sebe skupinu kluků, která šikanovala a prakticky uzurpovala paralelní třídu. Jednou se z té paralelky ocitlo několik kluků v nemocnici, jak byli zmláceni. Vyšetřit to nešlo, nic pravdivého neřekli. Ve třídě útočníků jsem nacházela v lavicích nacistickou literaturu, předměty na bití a mučení, symboly nacismu. Kluci se tím netajili. Řekli, e s náramky a řetězy se chystají na cikány, e obdivují Hitlera a e si pouštějí oslavný film o něm. Poádala jsem, aby jej donesli do školy, odevzdala jsem jej řediteli spolu s ukázkami jejich výbavy. Ředitel zavolal šéfa policie. Pozvali jsme i rodiče výtečníků. Dozvěděli jsme se, e policie není oprávněna nic podniknout, dokud se nic nestane. Rodiče mínili, e je vše v pořádku a e film o Hitlerovi je přece pěkný. Také jsme si jej ve sborovně prohlédli – byla to Hitlerova oslava. Nakonec jsem si znovu, hodně důkladně, s klukem, se kterým jsem se znala u z učiliště, promluvila, co ho vlastně k tomu vede, aby chtěl mučit a pronásledovat cikány, a jak sám říkal, kdyby byli po ruce, taky idy. Jak bys poznal ida mezi jinými lidmi? Kluk přiznal, e neví, nepoznal by jej, ale nenávidí idy. Proč? Protoe mám rád Hitlera a svůj arijský národ. Jak víš, e ty nemáš idovské předky? Ale mám, vím to, můj dědeček byl id, ale naštěstí umřel u za Hitlera. Jak můeš pro nic za nic nenávidět idy? Vdyť jsou to normální lidé s vlastnostmi jako my. Snad mi nechceš říct, e bys nenáviděl i vlastního dědečka? Kdyby teď il, zabil bych ho. Proč? Protoe neměl rád Hitlera a bojoval proti němu.
Tak. Na chvíli jsem pocítila absolutní bezmocnost. Vdyť mne tenhle můj ák postavil před skutečnost: Kadý člověk, zejména mladý, má volbu. Buď část bliních označit za neádoucí a pak je mučit a zabíjet a k tomu se organizovat s podobně smýšlejícími, nebo povaovat bliní za hodné spolupráce, vzájemné pomoci, pochopení. Ano, je to věc volby, volby výchovy v rodině, ve škole, ve společnosti, volby zaměření politiky, kultury.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.