Dagmar Vaněčková

Jaký byl Vladimír Nepraš?

Pohledný, urostlý, stříbrovlasý, šarmantní, s výrazným smyslem pro humor a kamarádství, dobrý parťák u karet s kolegy, okázale pohostinný. Ovšem musím předeslat, že jsem ho znala a poznala příliš málo, příležitostně, sporadicky, tudíž neosobuji si právo na hodnocení jeho života, neřku-li řemesla. a psát o něm v čase minulém se mi hluboce příčí. Dosud se cítím být zaskočena strohou zprávou, o jeho, asi nejen pro mne, náhlém skonu.

Pročež pár osobních vzpomínek. Redakční kolega mého muže pozval nás na večeři do karlínského bytu. Nedávno po ženitbě, představil nám svou ženu. Pěknou okatou Stáňu, profesí zdravotní sestru. Deníkáři, z dnešního pohledu se směšně nízkými platy, zato se spoustou invence a nápadů, rádi a kvalifikovaně spolupracovali s rádiem, televizí, filmem. Vladimír se uplatnil jako spoluautor námětů a scénářů s ožehavou bezpečnostní problematikou. Jeho jméno figuruje na internetu v rejstříku československých filmařů, například dobově zajímavého a úspěšného snímku Páté oddělení.

Po éře v Rudém právu se stal členem kolektivu redaktorů týdeníku Reportér, proslulého z období Pražského jara. Nikoli na dlouhý čas. u pomstychtivých normalizátorů zaujal Reportér jedno z nejpřednějších míst na indexu zakázaných periodik. Udeřil prudký zvrat doby a z mnoha známých novinářů s pevným charakterem se stali psanci. Setkání u Neprašů v Bítovské ulici mívala skoro konspirační atmosféru. Zvláště když byl přítomen Neprašův dobrý kamarád Vladimír Škutina. Nedávno propuštěný z vězení, brzdil mou výmluvnost. s prstem na ústech.

Jedno ze setkání mělo groteskní charakter. Tenkrát na zahradě v Hrnčířích, kde si Neprašovi budovali nové přístřeší. Koupili jsme si rozměrný stan a potřebovali nacvičit jeho postavení. Přijet rovnou někam do kempu a být pro smích ostatním? a tak všeuměl Vladimír nás pozval a velel, co a jak. a my poslušně cvičili.

O něco později hodně přituhovalo. Zcela mimořádně kvůli podpisům pod iniciačním textem Charty 77. Neprašovo jméno v první skupině signatářů nechybělo. Užil si za to své. Znalec praktik zřejmých i zákulisních byl pro náčelníky bezpečnostního aparátu příliš vyzývavým soupeřem. Nepoddajným, odvážným, se sportovním duchem jako vždy.

Všeho do času. Macešskou vlast opustili Milan Kundera, František Janouch, Jiří Hochman, po uplatnění „práva útrpného“ Luděk Pachman i Vladimír Škutina, Ivan Medek, Vlastimil Třešňák, Jaroslav Hutka, odešli Karel Kaplan, Zdeněk Mlynář. Brzy po nás následoval Jiří Lederer s Elou a Monikou. Stupňujícímu se nátlaku podlehl i Vladimír Nepraš a vydal se s rodinou na složitou cestu do neznáma.

Za Neprašovými jsme přijeli z Vídně do Mnichova. Vladimír neztrácel optimismus. Útočiště nalezl v Brémách. Brzy se spřátelil s tamními novináři sociálnědemokratického ražení. Psal pro německý rozhlas, ve volném čase hrál tenis. Syn se vyučil u Mercedesů automechanikem, Stáňa se uplatnila ve zdravotnictví.

Všude chleba o dvou kůrkách. Avšak poválečné Německo už prožívalo období prosperity a politickým uprchlíkům z Československa mělo co odvádět. Vladimír s rodinou si časem mohl dovolit jezdit každoročně na ostrov Gran Canaria. Jinam ho to nelákalo.

Jednou se Neprašovi objevili ve Vídni a slavili jsme vydatně na heurige. Jeho vánoční a novoroční blahopřání byla pokaždé doprovázená fotkami z Kanárů a naléhavě opakovaným pozváním do Brém. Žel, naše cesty, a pak už jen mé, směřovaly vždy za novými cíli. Nechyběl slib, že jednou přijedeme...

Poslední snímky z konce loňského roku ukazují šťastného Vladimíra v obklopení vnoučaty. Věčný mladík. Letos v březnu zamířil znovu na svůj zamilovaný ostrov, který se mu stal osudným. Těžký záchvat astmatu, pobyt v tamní nemocnici a znovu doma v Brémách. Zápas s nemocí, vysílení na těle i na duchu vykonaly své. Dne 14. května 2010 skonal. Část jeho ostatků nalezla podle jeho přání místo v rodné jihočeské metropoli.

Dagmar Vaněčková

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Dagmar Vaněčková

Jaký byl Vladimír Nepraš?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu