A. J. Liehm

Starci a svazáci

Média jsou plná prodlužování lidského života. Když s tím má jedinec jistou zkušenost, uvažuje. Vidí kolem sebe, ale co, kolem sebe, především v sobě, jak starci sotva lezou, jak vědí, nebo ani nevědí, že nevědí, nechápou svět kolem, o televizi, rozhlase, tisku nemluvě. a protože žijí stále déle – moje babička říkala: Pámbu na mě zapomněl – oddaluje se hranice penzijního věku, což znamená, že nastupující generace čeká a čeká stále déle, až se uvolní místo. Stojí to obrovskou spoustu peněz, na obou koncích, a to jsem ještě nezačal o doktorech, nemocnicích, pokroku medicíny, protože každý pokrok něco stojí... Většinou docházím k závěru, že prodlužování lidského života je pro doktory a ne pro lidi.

Když Eugene Ionesco, mlád osmdesát let, seděl už jenom v křesle, zkroucený artrózou, řekl v jednom z posledních rozhovorů: „Stáří je nesdělitelná zkušenost, to se musí prožít...“ Taky si myslím. a ani nemusíte být zkrouceni artrózou.

Když bylo francouzskému spisovateli Vercorsovi (Moře mlčí, Nepřirozená zvířata... – ale kdo to ještě čte, hraje, pamatuje, najde v knihkupectvích, spíš antikvariátech, a má na to vůbec chuť?) tolik jako dnes mně, požádal jsem ho o text na téma: Žít starý. Protože potřebuji pomocníka, citát:

„Vzpomínám si, jak mě zarazilo, když Roger Vailland v jednom románu použil určitého adjektiva v charakteristice starého aristokrata, zvídavého muže vysoké kultury: ,Byl lhostejný,‘ napsal a podtrhl. Lhostejný k lidem vůbec, a vůbec k věcem. Ochablost, předtucha smrti. Představoval jsem si, že takhle dopadnu i já a mnozí si to o mně myslí. Jenom já ne, vůbec ne. Všechno mě zajímá, stejně jako včera, literatura, výtvarné umění, politika. Stejně jako dřív mě věci i lidé dokáží pobouřit i nadchnout. a přece, přece... Cosi se zásadně změnilo. Vůle k jednání. Do očí bijící nespravedlnost mě dokáže rozzuřit, ale už se proti ní nepozvednu. Nechodím už manifestovat (to je pro mladé), neprotestuji v tisku, nepodepisuji prohlášení. Únava? Skepse? Zřejmě obojí. Příliš mnoho smutných zkušeností mi zřejmě ukázalo, jak málo zmůže slovo proti moci. Dnes, okamžitě. Pokud jde naopak o budoucnost, věřím pořád stejně neochvějně, že myšlenky ovlivňují dějiny, tu víc, tu méně, ale vždycky se zpožděním. Jejich vliv si uvědomujeme pomalu – jen pro příklad: encyklopedisté a francouzská revoluce. (Nebo: jak dlouho trvalo, než české intelektuály uslyšelo Pražské jaro?).“

A co paměť, tělo, nejen nohy, choroby, nedostatek zajímavých a nových myšlenek nebo nápadů, jiný svět, představa starobince... To by byly další citáty.

Dost však o prodlužování, jsou i dobré zprávy. Kdosi mi zavolal z Čech: Svazáci vyhráli volby! Ach ano, svazáci, málem jsem na ně zapomněl, kdysi jsem na ně byl už starý a teď mi hned nedošlo. Určitě si dali poradit a zajeli za dědečkem i babičkou, ale tím to jistě nekončilo. Starci ujídají nejen chleba, ale i příští důchody. Když jde o nový, lepší svět, není nad svazáky. Pěkně je vylíčil ve svých vzpomínkách Ivan Klíma. Že mě nenapadlo, jak je to všechno podobné, chvílemi k nerozeznání. Svět je rázem krásně černý a bílý, třetí cesta vede do pekel a odpůrci či jinak smýšlející jsou prostě ďábli.

Takže šťastnou cestu, já tam už byl. Kundera měl pravdu: Ať staří mrtví ustoupí mladým mrtvým.

A. J. Liehm

Čtěte také:

Václav Jamek: Čistý záchod aneb Schwarzenberg

Tomáš Tichák: Perpetual motion food

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Starci a svazáci

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu