Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 4 > Tomáš Tichák: Polednice

Tomáš Tichák

Polednice

Liduprázdné a tiché ulice v letním žáru jsou strašidelnější než noc v hlubokém lese. Proto se kdysi určitě zjevovala polednice. Dnes zas je možná ta úzkost z oslnivé pustiny času, který vykolejil z všednodenního jízdního řádu, příčinou dálničních kolon, front na letištních terminálech a tlačenic na plážích. Bůhví totiž, není-li ten řád pouhé anestetikum zmírňující trýzeň z bezúčelného běhu času, ve kterém nikdy nikdo nikam nedojede. Kdežto letní výluka na trati by nás donutila pohlédnout té hrozné pravdě do očí. Ale ať už stojíme nebo jdeme – kamsi uhání a v dáli mizí okolní svět. Známý klam: naše lokálka zůstává na peróně a pohybuje se rychlík na sousední koleji.

Já například jsem si na posledním přelomu dějin cenil, že jej mohu zažít v tak poměrně mladém věku, a budu tudíž moci bezprostředně sledovat, jak se věci budou vyvíjet. a ať už půjdou k lepšímu či k horšímu, bude jasné proč. Jenže zatím jsem jen zjistil, že společnost se vyvíjí překotně, s lehkým smíchem na tváři surfuje po vlnách, které ji ženou lhostejno odkud a kam. a že vztah mezi příčinami a důsledky je tudíž vratký jako okluzní fronta.

Příčinou, tedy tím, co bylo a z čeho by mělo něco vyplývat, je televizní seriál ve stylu retro. Shromáždí se co největší množství dobových rekvizit, písniček, nejtupějších reportáží z Televizních novin. Herecký ansámbl se rozpočítá na naivní mládež, jež se chce radovat, milovat a vůbec touží svobodně žít, a tupé soudruhy, kteří jí to budou kazit. Jistě, občas se objeví i opačný pohled na minulost: pár statečných, kteří stříhají ostnaté dráty, a proti nim totální přesila totalitních přisluhovačů, které – tu a tam – je třeba zabít. o tom se ale seriály netočí, nepřisluhujících bylo příliš málo, tudíž by klesla sledovanost, příjmy z reklam a televize by se mohla dostat do červených čísel.

V obou případech se ve mně samozřejmě všecko bouří. Ale co je ještě horší – místo abych díky včerejšku lépe chápal dnešek, přestávám si být jist i tou minulostí. Vždyť přes všechnu seriálovou faleš tehdy skutečně měli monopol na hloupost a lež jen ti mocní. Tak se to jevilo. Teď už může říkat pitomosti a lži svobodně kdokoli. a leckdy znějí i z úst kdysi pravdomluvných. Zlo se rozptýlilo – anebo už tehdy bylo ukryté všude kolem a my jsme prostoduše věřili na jedinou pravdu a triviální dobro. a co když to zlo bylo přímo v nás samých?

Jednou v Brně nám zrušili divadelní představení, nesměli jsme ani vstoupit do budovy, v níž jsme měli hrát. Za rohem nás kdosi šeptem ujistil, že stojí na naší straně, ale doporučil, ať se v tom městě už raději o nic nepokoušíme, protože bychom mohli ohrozit jiné divadelní soubory. Jindy v Olomouci si zase kontroloři spletli termín naší produkce a zkontrolovali místo toho vystoupení známé umělecké dvojice. Kulturní pracovnice, rovněž na naší straně, nám pak vytkla, že jsme zavinili celostátní zákaz, který ty dva postihl. Zdálo se nám to od ní trochu podlé, ale co když jsme svou pošetilou otevřeností opravdu jen poškozovali ty, kteří udolávali režim trpělivou prací?

Co když skutečná pravda, pravda bez vedlejších účinků, je vždy na povrchu? Co když věci k lepšímu směřují surfaři, zatímco vyznavači pravdy a lásky jsou čeleď v každém okamžiku dějin nebezpečná?

Konečně studená fronta. Po bouřce je hned příjemněji, lépe se dýchá, pošmourno zahnalo pod plachetkou osoby. Jen ticho zůstává. Ale televize nás zachrání. Ve zprávách hodnotí redaktor Jiří Svoboda divadelní představení na Pražském hradě slovy: „Shakespeare báječně vystihl, o čem je život.“ Jsem starý, uvědomil jsem si. Redaktor sice nepůsobí na pohled svěžeji, ale – to je důležitější – je mlád duchem. Stihl naskočit do rychlíku, já jsem usnul v lokálce. Zdá se mi krásný sen, že někdo za půl tisíce let narazí na můj fejeton a konečně pochopí, že jsem všechno báječně vystihl.

Je ale teprve 31. července, půl léta do září roku 2010.

Tomáš Tichák

Čtěte také:

Václav Jamek: Čistý záchod aneb Schwarzenberg

Tomáš Tichák: Perpetual motion food

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.