Liduprázdné a tiché ulice v letním áru jsou strašidelnější ne noc v hlubokém lese. Proto se kdysi určitě zjevovala polednice. Dnes zas je moná ta úzkost z oslnivé pustiny času, který vykolejil z všednodenního jízdního řádu, příčinou dálničních kolon, front na letištních terminálech a tlačenic na pláích. Bůhví toti, není-li ten řád pouhé anestetikum zmírňující trýzeň z bezúčelného běhu času, ve kterém nikdy nikdo nikam nedojede. Kdeto letní výluka na trati by nás donutila pohlédnout té hrozné pravdě do očí. Ale ať u stojíme nebo jdeme – kamsi uhání a v dáli mizí okolní svět. Známý klam: naše lokálka zůstává na peróně a pohybuje se rychlík na sousední koleji.
Já například jsem si na posledním přelomu dějin cenil, e jej mohu zaít v tak poměrně mladém věku, a budu tudí moci bezprostředně sledovat, jak se věci budou vyvíjet. a ať u půjdou k lepšímu či k horšímu, bude jasné proč. Jene zatím jsem jen zjistil, e společnost se vyvíjí překotně, s lehkým smíchem na tváři surfuje po vlnách, které ji enou lhostejno odkud a kam. a e vztah mezi příčinami a důsledky je tudí vratký jako okluzní fronta.
Příčinou, tedy tím, co bylo a z čeho by mělo něco vyplývat, je televizní seriál ve stylu retro. Shromádí se co největší mnoství dobových rekvizit, písniček, nejtupějších reportáí z Televizních novin. Herecký ansámbl se rozpočítá na naivní mláde, je se chce radovat, milovat a vůbec touí svobodně ít, a tupé soudruhy, kteří jí to budou kazit. Jistě, občas se objeví i opačný pohled na minulost: pár statečných, kteří stříhají ostnaté dráty, a proti nim totální přesila totalitních přisluhovačů, které – tu a tam – je třeba zabít. o tom se ale seriály netočí, nepřisluhujících bylo příliš málo, tudí by klesla sledovanost, příjmy z reklam a televize by se mohla dostat do červených čísel.
V obou případech se ve mně samozřejmě všecko bouří. Ale co je ještě horší – místo abych díky včerejšku lépe chápal dnešek, přestávám si být jist i tou minulostí. Vdyť přes všechnu seriálovou faleš tehdy skutečně měli monopol na hloupost a le jen ti mocní. Tak se to jevilo. Teď u můe říkat pitomosti a li svobodně kdokoli. a leckdy znějí i z úst kdysi pravdomluvných. Zlo se rozptýlilo – anebo u tehdy bylo ukryté všude kolem a my jsme prostoduše věřili na jedinou pravdu a triviální dobro. a co kdy to zlo bylo přímo v nás samých?
Jednou v Brně nám zrušili divadelní představení, nesměli jsme ani vstoupit do budovy, v ní jsme měli hrát. Za rohem nás kdosi šeptem ujistil, e stojí na naší straně, ale doporučil, ať se v tom městě u raději o nic nepokoušíme, protoe bychom mohli ohrozit jiné divadelní soubory. Jindy v Olomouci si zase kontroloři spletli termín naší produkce a zkontrolovali místo toho vystoupení známé umělecké dvojice. Kulturní pracovnice, rovně na naší straně, nám pak vytkla, e jsme zavinili celostátní zákaz, který ty dva postihl. Zdálo se nám to od ní trochu podlé, ale co kdy jsme svou pošetilou otevřeností opravdu jen poškozovali ty, kteří udolávali reim trpělivou prací?
Co kdy skutečná pravda, pravda bez vedlejších účinků, je vdy na povrchu? Co kdy věci k lepšímu směřují surfaři, zatímco vyznavači pravdy a lásky jsou čeleď v kadém okamiku dějin nebezpečná?
Konečně studená fronta. Po bouřce je hned příjemněji, lépe se dýchá, pošmourno zahnalo pod plachetkou osoby. Jen ticho zůstává. Ale televize nás zachrání. Ve zprávách hodnotí redaktor Jiří Svoboda divadelní představení na Praském hradě slovy: Shakespeare báječně vystihl, o čem je ivot. Jsem starý, uvědomil jsem si. Redaktor sice nepůsobí na pohled svěeji, ale – to je důleitější – je mlád duchem. Stihl naskočit do rychlíku, já jsem usnul v lokálce. Zdá se mi krásný sen, e někdo za půl tisíce let narazí na můj fejeton a konečně pochopí, e jsem všechno báječně vystihl.
Je ale teprve 31. července, půl léta do září roku 2010.
Václav Jamek: Čistý záchod aneb Schwarzenberg
Tomáš Tichák: Perpetual motion food
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.