Galerie a Architektura

Árión, Tesco, Unesco

Diskař, úředník, nakupující žena, tkadlena, žena s dítětem, muž s rýčem, muž s lopatou a krumpáčem, zedník, řezník, klempíř, házenkářka, truhlář, hudebníci, kováři – antihrdinové olomouckého orloje – kdo jim odpáře „spoluvinu na komunistické potěmkiniádě“, kýčovité oslavě venkova a selských tradic v době brutální kolektivizace venkova? To nedaleký bájný pěvec Árión objímaje svého delfíního zachránce se o svou reputaci bát nemusí. Kašna k jeho poctě je všeobecně přijímanou apoteózou Moravy a Olomouce, oslavou jejích tradic a historických krás, nota bene oslavou harmonie soužití člověka s přírodou. Pokusíme se o malou letní dekonstrukci tohoto mýtu, nejen proto, že město Olomouc je před velikou výstavou Olomoucké baroko – Výtvarná kultura let 1620–1780, ale hlavně před schválením konceptu nového územního plánu.

Není mnoho měst, kde by se tak flagrantním a umělecky nepřehlédnutelným způsobem, přímo v srdci, na centrálním náměstí zračila historie, paradoxy starého a nového, propasti mezi vládnoucími a ovládanými, vzepjetí ducha a upřímné víry oproti přepjatosti pózy a zdání, tak jako je tomu v Olomouci. Horní náměstí je tu jevištěm nekonečné hádky někdejších třech stavů, duchovně-aristokratického, patricijského a plebejského.

Svár stavů

Monument stavu prvního, monument víry obyvatel města (i víry Habsburků Marie Terezie a Ferdinanda), Čestný sloup Nejsvětější Trojice pochází ještě z časů, kdy se město po tragédii třicetileté války během pouhých dvou tří generací obnovilo, vstalo z ruin a nad svůj hlavní rynek „zavěsilo“ zářící slunce Ducha svatého, část pozlaceného vrcholového sousoší Nejsvětější Trojice. Do daleka zářilo toto slunce z výše 35 metrů, za třemi patry domů na Horním rynku už následovaly jen nižší hradby, příkopy a kanály opevnění a zrající obilí z úrodných rovin Hané. Netřeba idealizovat, ale sepětí člověka a přírody předindustriální společnosti bylo dokonalé. Tehdy vznikla do značné míry podoba historické Olomouce, jak ji dnes známe. Ale také líbezná příměstská krajina s bazilikou na Svatém Kopečku a barokní poutní alejí, jejíž kořeny sahají až do 17. století.

Soubor sedmi barokních kašen, element stavu druhého, objekt měšťanské pýchy a imperiálních rakouských ambicí měl být – ve stejné době dokončení trojičního sloupu – posledním článkem barokní obnovy města. Na výstavbu poslední, sedmé Áriónovy kašny však již nedošlo. Ztráta Slezska učinila z Olomouce bezmála hraniční fort a Vídeň se rozhodla město přetvořit v jednu z největších citadel monarchie. Tato citadela erárem úporně bráněná až do samého závěru 19. století pak také způsobila, že se Olomouci vyhnuly rozsáhlé asanace spojené s industrializací, a přečkala tak do značné míry v barokních kulisách až do 20. století. Proměny města, s nimiž přišlo 20. století, však kvalit urbanismů barokních nikdy nedosáhly. Připojená předměstí, vesnice a města na okrajích učinily sice z Velkého Olomouce za 1. republiky sedmdesátisícovou metropoli střední Moravy, ale také konglomerát nesourodých čtvrtí, jen pomalu hledajících svou tvář.

Tváře socialismu známe – rebranding olomouckého orloje ve stylu tzv. socialistického realismu patří k jeho nejokoukanějším. De facto stále ještě „starorakouské“ barokně-klasicistní Horní náměstí s radnicí, kašnami, divadlem a patricijskými domy bylo opatřeno monumentální mozaikou orloje, na níž se „oženily“ folklórní duše Hané s poněkud neohrabaným tělem proletariátu, aby vznikla velmi pitoreskní, ale nepřehlédnutelná apoteóza, apoteóza třetího stavu, kterému ve městě dosud nepatřilo nic. („Co je třetí stav? – Všechno! Čím byl dosud v politice? – Ničím! – Co chce? – Stát se něčím!“ Emmanuel Joseph Siéyes) Orloj se stal první viditelnou připomínkou toho, že Olomouc je hlavou selského kraje, že kolem žijí obyvatelé, kteří si říkají Hanáci, že pěstují obilí a chovají koně a slaví v bohatých barevných krojích své prastaré folklórní svátky, které si v délce tradování nezadají ani se svátky církve, prvního stavu, které se zhmotňují na monumentálním sousoší Nejsvětější Trojice opodál. Křiklavě oproti imperiální sebeidentifikaci s folklórem antickým, jež byla imanentní někdejší monarchii a jejím místním patricijům, kteří původ města pompézně oslavili legendou o Caesarově zakladatelském aktu (Caesarova kašna) a toužili zakončit přepjatou alegorií na sebe sama a své vlastní ponížení a znovuvzkříšení po Třicetileté válce, kdy město ztratilo prvenství na Moravě (Áriónova kašna), fabrikovali na orloji jeho hlavní ideoví autoři – Karel Svolinský a vlivný předseda kulturní komise revolučního národního výboru města Stanislav Křupka – hanácký folklórní mýtus ročních období, mýtus práce rukou, mýtus prostoty, naivity a síly lidu. Jistě, byla to provokace proti německým (rakouským) tradicím města, bylo to proti církvi, bylo to kýčovité v době násilné kolektivizace, která zdecimovala místní selský stav a zničila to, co sama pokrytecky oslavila. Bylo to jistě i v duchu „Nejedlého“ pohansko-plebejského mýtu českého národa, ano, byla to pozdní puberta českého národního probuzení. Ale bylo to taky poprvé, kdy lidé ztvárnili v nějakém monumentu na Horním náměstí v Olomouci skutečně sami sebe. Ne idealizovaný předobraz, k němuž směřovali (svatí na sloupu), ani mytologickou iluzi, s níž se identifikovali a do níž projektovali svá traumata (kašny, antické busty na římsách paláců apod.). Diskař, hudebníci, kováři, úředník, nakupující žena, tkadlena, žena s dítětem, muž s rýčem, muž s lopatou a krumpáčem, zedník, řezník, klempíř, házenkářka, truhlář – figurky Marie Svolinské (za spolupráce mladičkých sochařů Evy Kmentové a Olbrama Zoubka), jsou skuteční lidé 50. let. Ani my dnes nevypadáme příliš jinak.

Áriónova kašna, kterou město dobudovalo až roku 2002, chce být do značné míry polemikou s orlojem; polemikou s cézurou, která „nás“ na 50 let odřízla od domnělých tradic města, ve skutečnosti od tradic prvního a druhého stavu. Ale chce být také apoteózou historie jako takové, oslavou barokně-antické Olomouce. Odcitujme z oficiální prezentace díla na turistických stránkách města: „Novodobá Ariónova kašna se nachází na jihozápadním nároží radnice. Námětem sochařské výzdoby je antická pověst o řeckém básníkovi, pěvci a hráči na kitharu Ariónovi, kterého zachránil z mořských vln delfín, přivábený Ariónovým zpěvem. Oválný bazén kašny je zapuštěný pod úroveň dlažby a nese tři bronzové skupiny: obelisk na krunýři monumentální želvy a dále sousoší dvou dětí a stojícího Arióna s delfínem. Další plastika želvy je k radosti nejmenších obdivovatelů díla umístěná na sousedním prostranství vedle nádrže. Všechny plastiky jsou pokryty drobnopisným reliéfním dekorem, jehož úlohou je oslavit Moravu, město Olomouc a Olomoučany.“ (Zdroj: www.olomouc-tourism.cz). Podívejme se blíže, co vlastně představuje onen drobnopisný reliéfní dekor, který pokrývá obelisk na krunýři želvy. Je to vlastně sbírka map, plánů a vedut města od renesance až do romantismu, vidíme tu vedutu města z Komenského mapy Moravy; vidíme ještě klasicistní podobu katedrály sv. Václava, vidíme křížovou studnu s glorietem, jež stála na tomto místě v 19. století, vidíme idealizovanou přehlídku „toho, co bylo“, „toho, co nám staří zanechali.“ Vrcholovou část bronzového obelisku, kdy se obelisk (umění) znovu stává skálou (přírodou), zaujímá mistrně provedený naprosto naturalistický „odlitek“ bujného keře, poznávací znamení neomanýrismu autora kašny, olomouckého rodáka Ivana Theimera. Komplikovaný ikonografický konvolut, který oslavuje minulost města (jehož spoluautorem byl nepochybně historik umění Pavel Zatloukal), je v neposlední řadě doplněn pozoruhodně odvážnou osobní historií sochaře-exulanta, jsou zde podpisy jeho spolužáků, učitelů, slavných obyvatel města, které se střídají s desítkami kaprů a kapříků (z hanáckých rybníků), s delfínky a ještěrkami, přesně podle jednoho Theimerova výroku: „Obdivuji se cedrům, protože jsem tak miloval jeřabiny.“ Obelisk, z jehož keře na vrcholu zurčí voda dolů a stéká přes další zobrazení nořících se delfínů a kaprů do těla obelisku – jako by to byla hladina moře či rybníku; pramínky vody stékající a zurčící ven – jako by to byla manýristická grotta kdesi v Itálii. Dvojice dětí oblečených jako idealizovaní antičtí pasáčči a kráčících na rybách a želvách poblíž obelisku a nesoucích hudební nástroje (mušli a aulos), nástroje Árionova umění, ale také utrpení (neboť právě bohatství získané slávou jeho umění mu přivodily zkázu – identifikace s osudem města je tu více než flagrantní), dokreslují toto zeleně patinované pastorále. Člověk a příroda, historie a současnost, přirozenost a stylizace tu bytují v jedné velké harmonii. Nakonec Árión zobrazený jako antický hrdina v mírně podživotní velikosti stojící na hlavici z řeckého mramoru nořící se z vln zachytávaje do své mužné náruče delfína ve skoku. Krásnější a harmoničtější alegorii závislosti člověka na přírodě nalezli bychom v okolí jen stěží. v roce 2001 psal Pavel Zatloukal v době, kdy Theimer teprve hledal konečnou podobu díla, toto: „Autorovým přáním je navázat na antickou, či spíše anticko-olomouckou pověst, aktualizovat ji, zapojit ji do citlivých vztahů exteriérů Horního náměstí a v neposlední řadě výrazně doplnit tendence zabývající se znovuoživením městského centra, tak, aby zůstalo stále živým, neopakovatelným a současně nezapomenutelným. Po století trvajícím narušování historické kontinuity by však dnešní Olomoučané vybudováním sedmé kašny především jasně deklarovali, že jsou oprávněnými, nepochybnými a dobrými dědici svého města.“ Podívejme se nyní podrobněji na to, zdali jsou Olomoučané po osmi letech od odhalení kašny „nepochybnými a dobrými dědici města“.

Správci dědictví

Znovuoživení centra města a nepochybně záslužná rekonstrukce celých bloků historických domů, jimž koncem normalizace hrozil bezprostřední zánik, celá tato náročná restaurace olomoucké památkové rezervace, nebojím se napsat, renesance historické Olomouce, která dosud pokračuje (jedním z jejích největších úspěchů byl roku 2000 zápis Čestného sloupu Nejsvětější Trojice na seznam světového dědiství UNESCO), byla bohužel uvozena indolencí prvního řádu – hanebnou politikou laissez faire, politikou radnice města, ovládané po roce 1992 zprvu ODS. Laissez faire, které vedlo k zániku nejstaršího českého knihkupectví na Moravě, Prombergerova knihkupectví, vedlo také k zániku Café Opera (někdejší Café Rupprecht), jedné z nejproslulejších kaváren ve střední Evropě, kam chodili za svých olomouckých pobytů Gustav Mahler, Sigmund Freud, Adolf Loos, Ludwig Wittgenstein, E. F. Burian ad. (její dnešní nová podoba je už jen karikaturou někdejší ztracené). Kýčovitý, hanebný a vulgární rádobythatcherismus, zde ovšem na úrovni také celostátní, vedl také k úpadku Národního domu v Olomouci, toho kulturního domu, za jehož výstavbu bojovaly celé generace olomouckých Čechů, v jehož sále osobně řídil některé své světové hudební premiéry Antonín Dvořák. Město pro jejich záchranu nečinilo obvykle nic. Mohli bychom, pravda velmi nesoustavně, pokračovat. v Olomouci během několika málo prvních polistopadových let zanikly desítky vynikajících „bruselských“ interiérů, sázkových kanceláří Sazka, mléčných barů nebo také unikátní secesní prodejna Supraphon na Horním náměstí. Tento seznam by jistě dokázali lépe precizovat olomoučtí památkáři a konečně obzvláště přesvědčivě by o stavu současné olomoucké památkové péče uměl promluvil Pavel Zatloukal.

Pojďme se nyní z centra města přesunout na jeho okraje. Severní, západní a jižní předměstí Olomouce – Povel, Nová Ulice, Neředín – devastované již tak industrializací a zejména buldozerovým urbanismem sídlišť za normalizace, dostaly poslední ránu. Nejen západní části města, ve střední Evropě kvůli převážně západnímu proudění větrů tradičně vyhrazované bydlení a parkům (viz olomoucký půlring na západě z přelomu 19. a 20. století) – jsou postupně, ale nenávratně zabetonovávany obřími nákupními centry Globusu, Tesca, Olympie, obludně monumentálními centrálními sklady Kauflandu a Hypernovy, skladovými halami naprosto nevhodnými na úrodné černozemi (jejíž vývoj trvá miliony let). Betonová džungle se rozrůstá také s jistě potřebným, i když diskutabilním obchvatem: severní, západní a jižní tangentou. (Poznámka na okraj: Cena zemědělské půdy převedená do územního plánu se zvýší až 34 x; zdroj: ČT, Události 29. 7. 2010). Obávám se, že nový koncept územního plánu projednávaný právě v těchto dnech s veřejností, ve skutečnosti ale reálně neovlivnitelný a ve svém celku již dopředu „prolobbovaný“, devastuje Olomouc a její bezprostřední krajinu už nenávratně. (Zasvěceněji než autor o tom referují a svůj donkichotský boj vedou dvě neziskové organizace: Hnutí Duha a občanské sdružení Za krásnou Olomouc, viz www.krasnaolomouc.cz)

Východní tangenta a silueta města

Nejdiskutabilnější a nejbrutálnější řež se však připravuje na východním konci města – budoucí východní tangenta. Spojnice, jež má propojit a uzavřít již stávající čtyřproudý dálniční obchvat města na jeho východní, dosud de facto stále barokní a nezastavěné straně (mezi Chválkovicemi a Samotíškami). v barokní líbezné hanácké rovině, kde se již od 17. století klikatí lipová alej, před nedávnem nákladně z evropských peněz rekonstruovaná. Alej, která vedla (a stále vede) poutníky a poutnice až k bazilice Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku, místu zázračného zjevení Panny Marie v 17. století a významné památce středoevropského barokního stavitelství a urbanismu. Alej, už tak na temeni Svatého Kopečku za socialismu zupácky osídlená zahrádkáři a lufťáky s jejich vilami, bude u svého neporušeného počátku brutálně protnuta čtyřproudovým tahem – východní tangentou. Východní tangenta má pomoci ulevit těžce zkoušeným Chválkovicím, kudy denně proudí statisíce aut ze směru Opava a Šternberk. Shodou okolností o této situaci něco vím, neboť ve Chválkovicích pracuji a denně tudy jezdím. Až bude východní tangenta postavena, nezmění se na situaci ubohých Chválkovičanů bohužel téměř nic, neboť většina dopravy je doprava osobní a zásobující střed města ze severu. Odhaduji, že pouze 1/6 dopravy může být tvořena tranzitní kamionovou přepravou, která samozřejmě na obchvat patří. Primátor města Martin Novotný zhruba před rokem a půl při prvním projednávání konceptu zadání územního plánu velmi sugestivně a zkroušeně líčil, že jiná varianta neexistuje, vysoké spodní vody ani neumožní zapuštění do terénu a východní tangentu prostě potřebujeme. Trasa mezi domy periferujícími ve Chválkovicích a Pavlovičkách byla z pochopitelných důvodů místními referendy zamítnuta. Kdo by chtěl nad domy čtyřproudou kaskádu. Ale pěnkavy a slavíci a lípy stojící zde již více než 300 let a ornice a urbanismus a památková péče, ti všichni žádnou šanci nemají. Primátor se tehdy v hlavním sále magistrátu zachmuřil a řekl, že například v Dolních Rakousích také proudí v těsné, ani ne kilometrové blízkosti od barokního kláštera Melk dálnice A1. a Melk, to je, jak víme z Ecova Jména růže, jedno z center evropské vzdělanosti, řekl primátor. Ano, pane primátore, shodou jiných okolností po A1 jezdím několikrát do roka, ale u Melku, který je navíc v otevřené krajině a ostatních pohledů na klášter na rozdíl od situace Svatého Kopečku se A1 ani netkne, žádná třísetletá alej protnutá dálnicí není.

Nakonec poslední rána? Silueta města (už tak znehodnocená) včetně dálkových objektů je – jak málokdo ví – rovněž předmětem památkové ochrany. v předkládaném konceptu nového územního plánu jsou plánovány minimálně dvě výškové dominanty, z dálky pouze ošklivé obří krabice – výškový objekt v areálu kasáren 9. května a výškový objekt v areálu budoucí Šantovky, které dále znehodnotí panorama města. To krásné panorama, který má samo statutární město v záhlaví svých oficiálních stránek. (Viz Občanská iniciativa z června 2010 – námitka ke konceptu územního plánu statutárního města Olomouce, týkající se výškové regulace a návrhu výškových staveb, zplnomocněná zástupkyně veřejnosti Markéta Kajabová.)

Epilog

Pokud platí, že Svolinský s Křupkou a stranické sekretariáty kraje vytvořili kýčovitou oslavu rolnictva v době brutální likvidacesedláků na Hané, potom by mělo platit i to, že Áriónova kašna je kýč. Kýčovitá oslava krásy, kultury a tradic Olomouce v době, kdy je brutálně pošlapáváno její památkové, kulturní i krajinné dědictví.

David Voda

Čtěte také:

Galerie a Architektura: Removable notes 1989/2000 vol. 3

Galerie a Architektura: Removable notes 1970/1989 vol. 2

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Galerie a Architektura

Árión, Tesco, Unesco

Svár stavů

Správci dědictví

Východní tangenta a silueta města

Epilog

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu