Knihy 4/2010

Záznamník

Kniha obsahuje deník, který si autor psal od roku 1985 do konce listopadu 1989. Pomyslíme při něm na verš Kollárův: „Blaze, kdo si jeden čistý, smělý oučel místo mnohých představí.“ Nepřízeň mocných a zhoršující se zdraví jako by byly jen nahodilou a nevýznamnou kulisou v životě badatele, který zasvětil život zkoumání českého verše. Chvílemi prosvítá záznamy jeho rybářská vášeň, intermezzo o cestě do USA ho ukáže jako hlubokého znalce a obdivovatele výtvarného umění. v drobných epizodách se vyjevuje Červenkův pronikavý zrak – třeba záznamy z pražských procházek, kde si povšimne „zeslepičatění“ městského ptactva, skrytý, ale trvalý zápas s křesťanstvím a s Bohem, kterého by nejspíše uznal jako „zalepujícího díry v obrazu světa, stále se rozkližujícím“, drsné a nestandardní postřehy o činu Jana Palacha či o módním přehlížení zásluh reformních komunistů, k nimž se ovšem sám nepočítá... Za ocenění stojí několik mimořádně výmluvných fotografií „od vody“.

Miroslav Červenka: Záznamník, Atlantis, Brno 2008, 310 s., cena 295 Kč.

-jn-

Umenie okamihu

Kniha s bohatou fotografickou časťou vychádza v edícii Slovenské a české umenie a predstavuje život a najmä rozmanité a pozoruhodné dielo míma Milana Sládka. Narodil sa v Streženiciach pri Púchove, jeho prvou divadelnou úlohou bol drotár, v škole veľa kreslil. v roku 1951 sa prihlásil do výtvarného krúžku pri závodnom klube Považských strojární, ktorý viedol Vincent Hložník. Potom nasledovalo štúdium na umeleckej priemyslovke, kde ho však zaradili do rezbárskeho oddelenia. v školskej knižnici mladík čoskoro objavil Kožíkov román o Jeanovi-Gaspardovi Deburauovi Největší z pierotů. Osudový, čitateľský zážitok! Taký silný, že mu sestry museli z posteľnej plachty ušiť kostým pierota... Sládek potom študoval herectvo na VŠMU v Bratislave, od školského roku 1958/1959 pokračoval v Prahe na AMU a v D-34 (neskôr divadlo E. F. Buriana). Už v apríli 1958 prišiel ako prvý v Československu s verejným pantomimickým predstavením, o štyri roky neskôr jeho Divadlo pantomímy pričlenili k Malej scéne SND. Poslušní a mocní ho však zrušili v septembri 1968 a principála vyhlásili za nežiaducu osobu. Mím sa ako drotársky emigrant teda znovu sťahoval, tentoraz do nemeckého Kolína, a to natrvalo. Práve tu založil dnes už legendárne divadlo KEFKA, pomenované podľa jeho charakteristickej postavy, čiastočne porovnateľnej s Bipom míma Marcela Marceaua. Práve tu do života uviedol vskutku prestížny, medzinárodný festival pantomímy Gaukler (Kaukliar), ktorý zaznamenal úctyhodných dvanásť ročníkov. Sládkovo bratislavské životné a pracovné obdobie po návrate z nemeckej emigrácie má datovanie 1993–2002. Obsahuje napr. sedem ročníkov festivalového Kaukliara, nové naštudovania hier a ich uvádzanie, dve inscenácie opier v SND, pantomimický muzikál Grand Pierot na Novej scéne a „neustály boj s ignoranciou štátnych riadiacich pracovníkov“, keď sa usiloval zachrániť a zrekonštruovať bratislavské divadlo Aréna (niekoľko sezón v ňom hral aj slávny divadelný režisér Max Reinhardt)... Mím teda znovu pracuje tam, kde mu vytvárajú podmienky pre tvorbu, kde sa ľuďom, ktorí čosi vedia, prejavuje prirodzená žičlivosť a priazeň. Sládek na Slovensku bol, a to výrazne, a už zase nie je. a nám zostáva dúfať v cesty, po ktorých sa skutočné umenie opakovane vydáva za svojím publikom kdekoľvek na svete. Mimo akýchkoľvek geografických obmedzení. Napriek všetkým nepriazňam a menej kutúrnym strojcom týchto nepriazní. Ba práve preto!

Milan Sládek, Anton Kret: Umenie okamihu, Slovart, Bratislava 2010, 128 s., cena 14,95 Euro.

-mah-

České snění

– Český vztah k Rusku, nekriticky nadšený, ale i kritický, znalý, hluboký, SSSR viděný omámenýma očima komunisty nebo politika zděšeného zkušeností s nacismem, rukopisné boje jako výsledek snění o vyspělém národním dávnověku, sen o jednotném a silném Slovanstvu, český vztah ke Slovensku, v lásce, ale i pocitu převahy trvající vlastně dosud, to jsou některá závažná témata Pavla Kosatíka. Některé z českých snů sníme dosud, jiné – sen o přístupu k moři nebo o koloniích – jsou už asi dosněny a čteme o nich s úsměvem. Je to kniha popularizační, nemá tedy příliš smysl jí vytýkat některá zjednodušení – nebo prostě to, že není tlustší. Ostatně otázky, na něž myslím autor neodpovídá nebo odpovídá povrchně, si může čtenář domýšlet sám. Proč Sovětský svaz tak fascinoval v – dobově vzato – bohatých českých zemích mnohem víc, než kolik si získal uctívačů v zemích chudších, jež by jaksi (teoreticky) měly tíhnout k revoluci spíš? Není baťovský amerikánský sen o bohatém a lidnatém industrializovaném státě, o kterém Kosatík také píše, v něčem podobný tomu, co viděli – lépe: chtěli vidět – v SSSR meziváleční čeští komunisté? Stěží mohli obdivovat vyšší životní úroveň, obdivovali patos, rozmach a veliké stavby, které měli spatřit. Jako by v SSSR hledali lepší Ameriku? a kolektivismus, od společného oslavování po závodní jídelny, baťovský a sovětský? Nemají kořeny ve společném dobovém snu, nikoliv nutně jen českém, sdíleném i ideovými protivníky? v každém případě je Pavel Kosatík jedním z mála současných českých novinářů, kteří pracovitě a pro laika čtivě oživují historii posledních dvou staletí.

Pavel Kosatík: České snění, Torst, Praha 2010, 400 s.

-vb-

Bezpečnosť ľudstva

Prof. Štefan Volner je pilný autor; nedávno vyšly jeho dvě rozsáhlé publikace. Již z podtitulu první knihy je zřejmé, že autor vychází z co nejširšího pojetí bezpečnosti. Rozšířené pojetí je myšlenkovým proudem vycházejícím spíše z několika principů než jednoznačně vymezeným teoretickým modelem. Během studené války byla bezpečnost pojímána převážně jako vojenský a politický zájem státu. v následujícím období se koncept rozšířil o nové aspekty (ekonomické, environmentální a společenské), především se však rozšířil okruh subjektů, o jejichž bezpečnost se jedná. Autor vychází z myšlenky, že dějiny lidstva jsou vlastně dějinami zápasu o bezpečnost a že bezpečnost a existence lidstva jsou vzájemně propojené a neoddělitelné. Lidé mohli přežít jen proto, že jim k tomu příroda vytvořila optimální podmínky. Cílem monografie je seznámit bezpečnostní experty a studenty s novými teoretickými zdroji, teoreticko-metodologickými přístupy a paradigmaty jako se společenským jevem, a tím přispět k tvorbě ontologicky a epistemologicky „široce zasíťovaného“ bezpečnostního systému. Znamenalo to vycházet ze širšího okruhu vědeckých disciplín včetně termodynamiky, teorie relativity, kvantové teorie a teorie Gaia. Vyústěním poznatků je přesvědčení, že největší nebezpečí je v nás samotných.

Štefan Volner: Bezpečnosť ľudstva. Planéta – Vedecko-technický systém – Vesmír – Mikrosvet, IRIS, Bratislava 2009, 362 s.

-ar-

Bezpečnosť 21. storočí

Druhá Volnerova publikace má klasickou strukturu bezpečnostních studií: obsahuje teoreticko-metodologická východiska, pojednává o globálních bezpečnostních hrozbách a z nich vyplývajících rizicích, klasifikuje a analyzuje války 21. století. Prezentuje tu část poznatků již publikovaných i zcela nových. Již v úvodu zůstává autor i v konkrétních podobách bezpečnostních hrozeb věren svému co nejširšímu pojetí bezpečnosti, jak je patrné již z pouhého výčtu: terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, nová vlna zbrojení, nové geopolitické třenice, boj o energie a suroviny, civilizační pohyby a konfrontace, globalizace, sociální úpadek a sociální rozdíly, extrémní náboženská hnutí, ekonomický protekcionismus, narušení standardních mezinárodních ekonomických vztahů a toků strategických komodit, falešná demokracie, podkopávání základů právního státu, porušování suverénních a lidských práv občanů, migrační vlny, etnické konflikty, kriminalita, informační terorismus a pirátství, kybernetické konflikty a vandalismus, sociální útlak, černý trh, egoismus, apatie, úpad morálky, korupce, ekologické havárie, přírodní katastrofy, živelní pohromy, pandemie etc. Podle Volnera přírodní vědy přinesly v poslední době obrovské množství objevů a poznatků, což se promítlo i do tvorby nových teorií a paradigmat, které se ještě nestačily ustálit, a už jsou nahrazovány novými. Tomuto rozvoji nestačí vývoj člověka a společnosti ani rozvoj věd společenských. Je ovšem otázkou, jak může rozvoj přírodních věd obohatit rozvoj věd společenských; rozhodně je to nemyslitelné lineárně simplifikovanou cestou. Autor považuje lidskou bezpečnost za složitý mnohotvárný a víceúrovňový jev na mega-, mezi-, mikro- i biotické úrovni. Proto vyžaduje všeoborovou pozornost bezpečnosti. i přes až totálně nejširší pojetí by se s oběma Volnerovými publikacemi měli seznámit všichni, kdo se problematikou bezpečnosti a mezinárodními vztahy a politologií zabývají. Na co by totiž čtenář potřeboval dlouhá léta, aby se probral jednotlivými vědeckými disciplínami, to mu autor předkládá v syntetické a čtivé podobě. Je třeba se poklonit, autor musel vyvinout úsilí až nadlidské: čerpal ze 460 publikací.

Štefan Volner: Bezpečnosť 21. storočí, IRIS, Bratislava 2009, 388 s.

-ar-

Od jazyka k logice

„Jestliže je věta, kterou začíná tato kniha, pravdivá, pak je tato kniha nejlepší knihou o logice, jaká kdy byla napsána,“ začínají autoři své dílo. Lze je doporučit zejména čtenáři, kterého zajímá, „proč by mělo být pitvání nějakých uměle zavedených symbolů podstatné z hlediska toho, jak usuzujeme či jak argumentujeme“. Ústředními pojmy knihy jsou „reglementace“, která výroky běžného jazyka standardizuje a zjednodušuje, a „abstrakce“, která vede od těchto výroků k jejich obecným formám. Autoři nás zavedou i za hranice klasické logiky, obzvláště poutavá je pak kapitola o paradoxech. Nevyhýbají se otevřeným problémům a dovedou i o technicky obtížných záležitostech psát jasně a vtipně. Kdo chce být věren Pascalovu „Myslet správně – to je zásada morální“, měl by si knihu určitě přečíst.

Vladimír Svoboda, Jaroslav Peregrin: Od jazyka k logice. Filozofický úvod do moderní logiky, Academia, Praha 2009, 428 s., cena 350 Kč.

-jn-

Moje šílené století II

První díl pamětí Ivana Klímy stěží mohl ten, kdo má úctu k jeho životu a dílu, opomenout, druhý díl si zaslouží pozornost ještě víc. Jeho předností je také víc věcných vzpomínek a méně až příliš prostých úvah o abstraktních pojmech. v těch i zde myslím narážíme na opakování (dnešních) dobových banalit. Vypadalo by to, že v roce 1918 či 1989 přišli Češi ke svobodě jako slepí k houslím, ale to myslím není pravda, přinejmenším s ohledem na Masaryka a legie, a po desetiletích zas na zásluhy opozičního prostředí, ke kterému sám autor patřil (nikdo při smyslech netvrdí, že českoslovenští disidenti či političtí exulanti svrhli komunismus, na druhé straně jejich role malá nebyla). Ivan Klíma patřil k těm, zřejmě nemnoha, kteří se na počátku normalizace vraceli ze Západu domů, ze stesku, z pocitu zodpovědnosti a bez vyhlídek na slušný občanský život a možnost beze strachu pracovat a publikovat. Dobře popsaný kus úctyhodného, pracovitého a odvážného života.

Ivan Klíma: Moje šílené století II, Academia, Praha 2010, 372 s.

-vb-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů