Třináctiletá Pavla vytahuje ze skleníku po prapratetě svůj objev, půdními sazemi a prachem pokryté dva předválečné foťáky, měchové aparáty Balda a Kodak; měly oba nějak porouchanou závěrku, ale Pavle se to jaksi podařilo spravit, nakoupila filmy šest krát devět a kontaktní papíry, k Vánocům dostala kopírovací rámeček, moná poslední v republice, ve střední Evropě, ve vesmíru...
Ve zhasnuté kuchyni vloit do rámečku papír, na něj negativ, přicvaknout pruiny a rámeček přitisknout na hruď, a potom honem k vypínači, ne, není třeba spěchat, ale Pavla je strašně nedočkavá, tolik se těší a je zvědava na novou fotku (bude to noční zimní ulice, Kodak má čas B i T – je mono nastavit dlouhou expozici, postavit fotoaparát na okenní parapet... a teď...), a od vypínače klusem pod árovku lustru, teď teprve odklopit rámeček od těla, podret pod árovkou a odhadnout expozici, a pak zase přitisknout na hruď a běet zhasnout, rozsvítit červené světlo a honem do vývojky...
Všude kolem se rozprostírá rudá tma, ale Pavla se soustředí na to nově vznikající, tmu nevnímá a nemyslí na ni, pro ni tu svítí červené světýlko... a za čas se dočte ve fotografických knihách, e lze pouít i luté, to je u teprve nádhera a jiná práce, málem jak za světla denního, jeho úbytku se Pavla, kdy má čerstvě vyvolaný film, skoro nemůe dočkat, tolik se těší, a soumrak vytvoří z kuchyně temnou komoru... Ale ve lutém světle u pracuje s filmy šest krát šest a s kinofilmem, má u i zvětšovák...
A najednou, po desetiletích, se jí zasteskne po světě, který se mohl vejít do formátu šest krát devět centimetrů, nebylo třeba nic zvětšovat, jen kontaktní kopie vznikla, fotka, která měla kontakt se světem, jej zachytila...
S digitální fotkou můeš dělat, co chceš, a svět se do ní přece nevejde, ten přerostlý a zpitomělý svět, z něho se skutečný kontakt, kontakt se skutečností, čím dál víc ztrácí (anebo je ji ztracen dočista?), ten svět, v něm kontakt znamená mailovou adresu anebo číslo mobilního telefonu... a Pavla zatouí udělat z toho světa výřez, který by se vešel do formátu šest krát devět, chodí po světě a hledá vhodné záběry... Tamhleta paní prodavačka ve sportovní vestě, která právě vyšla před krámek s nápisy BATOHY – HRAČKY – ČASOPISY – EROTICKÉ ZBOÍ, zhruba pětapadesátnice, studentský, jednoduchý střih přirozeně prošedivělých vlasů, docela při těle, soustředěně kouří, pohled upřený do věčnosti... no, byl by to pěkný portrét, ale šest krát devět? Ne.
Na šest krát devět patří rodinná fotka na zahradě anebo u vánočního stromku rozsvíceného pravými svíčkami, sušení sena a krmení králíků, včelín a ovocné stromy a zeleninové záhony, výstup na Gerlachovský štít v plátěných teniskách a s teletem na zádech, děti hrající kuličky a šplhající po klepadlech na koberce, přírodní koupaliště pod lesem, sáňkování a bruslení na řece, sněhuláci a sněhové pevnosti, prababička v šátku a kachlová kamna, procházky vonícím lesem a bílení zdí ve sklepě, přírodním mýdlem vonící pára stoupající z prádelny a šňůry nataené mezi vysokými hrušněmi na zahradě, mosazné kliky na dveřích a oknech a trámy na půdě, skleník po prapratetě a sálajícími kamny útulně vyhřátý dům v podzimní sychravině i zimním mrazu, patří sem knihy a obrazy, texty a slova, dopisy a hovor, srozumění, přátelství a ze srdce jdoucí objetí, patří sem i letmá setkání, pár slov, pár záblesků... pár okamiků, kdy máš pocit, e ano, e přece jen... nakonec i ta paní ve fleecové vestě se sem asi vejde... patří sem celý Pavlin ivot – itý navzdory všem tmám –, který se vzpírá modernímu zvětšování, a tak Pavla chodí po tom světě, který se nevejde na billboard, ve formátu šest krát devět...
Rudá tma u se dávno rozplynula, snad kdesi svítí malé světýlko... je třeba stihnout toho ještě tolik... Ještě aspoň chvíli nést ten rámeček na hrudi, ten moná poslední ve vesmíru... ne padne soumrak a vytvoří temnou komoru.
Blanka Kostřicová (1961) je literární kritička a prozaička
Ladislav Šenkyřík: Slovo do vlastních řad
Blanka Kostřicová: Bez legrace
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.