Míjíme, někteří z nás kouří a město samo, zastřené lehce
mlhou, jako by tajně dýchalo za nás za všechny. Na terásce
před bistrem sedí u stolku odulý,
bledý synek, se sluchátky v uších naslouchá pozorně tichu,
měsíční hladině, nad kterou se vzdul
bublinou. Pro koho, k čemu se tak švarně vzepjala
kolem cválající kráska? Někde jinde v omšelých kulisách města,
v šeru masivních budov
dál visí zvolna stárnoucí obrazy.
Dosud léto. Ne se dojde k nároí, noc klade
nástrahy: prodavačka cigaret, jistěe, za pultem posledního
bistra-tabáku.
Jih jí ještě kreslí brvy černým uhlem
a kůe u pod neonem bledne v břidlici; mírnou i pod návalem
dusna, které z ní sálá k spánku
jako z rozzívnutých dveří větrané kuchyně. a na rohu před
kavárnou se pak upejpavě tísní stolky
na stolcích, jako v předvečer potopy.
A znovu přejít; bez ohlédnutí se vydat šedou vozovkou
jako přes dočasně zkrotlou řeku času. Na druhé straně, u
omytých stolků, řádka volných idlí
rozevírá vstříc prázdnou náruč. Stařec si sundává brýle a
pozorně u vchodu do kavárny
luští ještě jednou sliby jídelního lístku. Druhý u jenom na
schodišti do metra
v definitivním gestu opírá ztuhlou pai
o sklo a nepoznaný střed městského plánu.
Loterie spasila dva nezaměstnané, tvrdí noviny
v kiosku, titulkem, jeho čerň kloue nenápadně dolů, z
hlučící stránky
na mlčenlivý chodník.
Světácky vyšvihnutý mulat v ústí průjezdu
nemá co zachránit: ní pod poničeným okem nedbale přelepeným
vatou, krejčovský metr svázaný kolem krku
mu úplně stačí co šála, aby okouzlil nehostinný
den.
Prostor poloprázdné kavárny se protáhl noční tmou
a před terásku, k obrubě chodníku,
číšník si sem krátce vyšel s cigaretou. Kdesi v pusté mansardě
mu visí šedý kabát, oblek s povadlou pamětí,
čeká ho těsná výměra vlastní postele
a zrcadla. Nač ale přičinlivě krmit
suchou past zákulisí? On obývá jen scénu,
vlhký asfalt nedohledně otevřený leskům a prostoru noci,
kam teď dlouze vrhá z okraje svůj houcí nedopalek, jako sondu
a signál.
(Právo na šedivou, 1991 – nově upraveno)
Místo, na kterém – co na své předposlední adrese – jsem za svých paříských let bydlel nejdéle, se nachází vprostřed desátého okrsku, opravdové křiovatky, kde se setkávají, protínají a splétají nejrůznější proudy města: pestrá směsice národů a jazyků, ivností a neřestí, atrakcí a krámů, ivotních stylů a společenských vrstev. Ulička a dům, je jsem obýval, jsou přitom nedaleko od skutečné křiovatky, která jako by ducha okrsku příkladně ztělesňovala; a té zas vévodí (aspoň pro mne) jedno ze čtyř nároí, na něm se Štrasburský bulvár – stoupající k takzvanému Východnímu nádraí – setkává s příčným, k západu vybíhajícím bulvárem Saint-Denis. Kdy jsem tu bydlel, nároí pro mne fungovalo jako zvláštní barometr; kdykoli jsem se na něm octl, měl jsem dojem, e jsem si sem přišel pro zprávu o stavu světa – a snad i pro jakýsi klíč k tomu, co se v něm děje –, celek ivota na planetě, zdálo se mi, se tu odráel jako dýchání moře v třasu jediné vodní kapky. Sebemenší gesto nebo scéna tu dostávaly význam znamení, k nim stačilo být pozorný, aby se samovolně měnila v báseň, zjevovala své skryté kosmické dimenze a svou schopnost podat diagnózu lidstva v danou chvíli jeho vývoje.
Báseň, kterou tu předkládám, představuje výběr z těchto momentálních diagnóz; dotyčné nároí je osou všech evokovaných scén, ať se k nim natáčí z té či oné strany, jedním nebo druhým bulvárem či bistrem, jimi je orámováno. s obrazy visícími – a stárnoucími – v šeru masivních budov z prvního oddílu básně sem vnikla i připomínka průvodcovství, jím jsem si v době, kdy jsem u nároí bydlel, vydělával v nedalekém Centre Pompidou, známém muzeu moderního umění. Bistro-tabák ze druhého oddílu ovšem označuje jeden z paříských výčepů (nebo jednu z kaváren), v nich se u zvláštního pultu prodává kuřivo jako v trafice a nad nimi se večer rozsvěcejí známé karotky, rudé neony ve tvaru jakéhosi dvouvřetene (někdy jen protáhlého kosočtverce), je přibíjejí Paří k noční tmě – zvlášť v létě – jako rozhavené hřeby. Mulat s krejčovským metrem kolem krku (čtvrtý oddíl) patří k nesčetným prodavačům levných šatů, jejich prodejny bují kolem nároí spolu s holičstvími (specializovanými na africké účesy) a obchody holičskými potřebami.
Má báseň našla hned po napsání obzvlášť pozorného čtenáře v nebotíku Jiřím Němcovi, který ji srovnával s ranými texty T. S. Eliota jako Ráno u okna nebo Bostonský večerník (The Boston Evening Transcript). Cítil jsem se tím poctěn nejen vzhledem k Jiřího náročnosti, ale i proto, e pro ty Eliotovy miniatury mám sám zvláštní slabost; dokonce bych je vyměnil za celou Pustou zemi (nebo jiné z autorových básnických monumentů), která mi na rozdíl od nich připadá příliš kniní.
Pokud jde o mé nároí, nezklamalo mě ani při poslední návštěvě, kterou jsem mu věnoval letos na jaře. Pod kavárenskou stříškou jsem tu tentokrát našel malé pódium, z něho se zubilo na svět – vestoje – hned několik mladých Japonek. Ať u šlo o prostitutky nebo jen o sekretářky čekající na schůzku se svým fešákem, vystavovaly se tu zkrátka Japonky nejrůznějších modelů – a i to mi v tu chvíli připadlo jako zvláštní jednoveršová báseň a jako zjevení z tajného středu světa.
Petr Král (1941–2020) byl básník, prozaik, esejista, překladatel. Vystudoval FAMU, pracoval jako redaktor filmové literatury v nakladatelství Orbis. v roce 1968 emigroval do Francie, kde přednášel o filmu, pracoval jako lektor, fotolaborant, tlumočník aj., po r. 1989 působil krátce na československém velvyslanectví v Paříi. Publikoval česky i francouzsky, překládal z francouzštiny i do francouzštiny. Básnické sbírky: Právo na šedivou, Soukromý ivot, Staronový kontinent, Pro anděla, Masiv a trhliny, Přesuny aj., prózy: Paříské sešity, Arco, Základní pojmy aj; studie: Voskovec a Werich čili Hvězdy klobouky, Fotografie v surrealismu, Groteska čili Morálka šlehačkového dortu aj. v roce 2010 získal Petr Král titul komtura francouzského Řádu umění a literatury.
Vladimír Binar: Západní Morava
Clausheiner Wetz: Lido di Dante
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.