Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 4 > Petr Král: Nároží

Petr Král

Nároží

Básníci a jejich místa (10)

1

Míjíme, někteří z nás kouří a město samo, zastřené lehce
mlhou, jako by tajně dýchalo za nás za všechny. Na terásce
před bistrem sedí u stolku odulý,
bledý synek, se sluchátky v uších naslouchá pozorně tichu,
měsíční hladině, nad kterou se vzdul
bublinou. Pro koho, k čemu se tak švarně vzepjala
kolem cválající kráska? Někde jinde v omšelých kulisách města,
v šeru masivních budov
dál visí zvolna stárnoucí obrazy.

2

Dosud léto. Než se dojde k nároží, noc klade
nástrahy: prodavačka cigaret, jistěže, za pultem posledního
bistra-tabáku.
Jih jí ještě kreslí brvy černým uhlem
a kůže už pod neonem bledne v břidlici; mírnou i pod návalem
dusna, které z ní sálá k spánku
jako z rozzívnutých dveří větrané kuchyně. a na rohu před
kavárnou se pak upejpavě tísní stolky
na stolcích, jako v předvečer potopy.

3

A znovu přejít; bez ohlédnutí se vydat šedou vozovkou
jako přes dočasně zkrotlou řeku času. Na druhé straně, u 
omytých stolků, řádka volných židlí
rozevírá vstříc prázdnou náruč. Stařec si sundává brýle a 
pozorně u vchodu do kavárny
luští ještě jednou sliby jídelního lístku. Druhý už jenom na
schodišti do metra
v definitivním gestu opírá ztuhlou paži
o sklo a nepoznaný střed městského plánu.

4

„Loterie spasila dva nezaměstnané“, tvrdí noviny
v kiosku, titulkem, jehož čerň klouže nenápadně dolů, z 
hlučící stránky
na mlčenlivý chodník.

Světácky vyšvihnutý mulat v ústí průjezdu
nemá co zachránit: níž pod poničeným okem nedbale přelepeným
vatou, krejčovský metr svázaný kolem krku
mu úplně stačí co šála, aby okouzlil nehostinný
den.

5

Prostor poloprázdné kavárny se protáhl noční tmou
až před terásku, k obrubě chodníku,
číšník si sem krátce vyšel s cigaretou. Kdesi v pusté mansardě
mu visí šedý kabát, oblek s povadlou pamětí,
čeká ho těsná výměra vlastní postele
a zrcadla. Nač ale přičinlivě krmit
suchou past zákulisí? On obývá jen scénu,
vlhký asfalt nedohledně otevřený leskům a prostoru noci,
kam teď dlouze vrhá z okraje svůj žhoucí nedopalek, jako sondu
a signál.

(Právo na šedivou, 1991 – nově upraveno)

O nároží

Místo, na kterém – co na své předposlední adrese – jsem za svých pařížských let bydlel nejdéle, se nachází vprostřed desátého okrsku, opravdové křižovatky, kde se setkávají, protínají a splétají nejrůznější proudy města: pestrá směsice národů a jazyků, živností a neřestí, atrakcí a krámů, životních stylů a společenských vrstev. Ulička a dům, jež jsem obýval, jsou přitom nedaleko od skutečné křižovatky, která jako by ducha okrsku příkladně ztělesňovala; a té zas vévodí (aspoň pro mne) jedno ze čtyř nároží, na němž se Štrasburský bulvár – stoupající k takzvanému Východnímu nádraží – setkává s příčným, k západu vybíhajícím bulvárem Saint-Denis. Když jsem tu bydlel, nároží pro mne fungovalo jako zvláštní barometr; kdykoli jsem se na něm octl, měl jsem dojem, že jsem si sem přišel pro zprávu o stavu světa – a snad i pro jakýsi klíč k tomu, co se v něm děje –, celek života na planetě, zdálo se mi, se tu odrážel jako dýchání moře v třasu jediné vodní kapky. Sebemenší gesto nebo scéna tu dostávaly význam znamení, k nimž stačilo být pozorný, aby se samovolně měnila v báseň, zjevovala své skryté kosmické dimenze a svou schopnost podat diagnózu lidstva v danou chvíli jeho vývoje.

Báseň, kterou tu předkládám, představuje výběr z těchto momentálních diagnóz; dotyčné nároží je osou všech evokovaných scén, ať se k nim natáčí z té či oné strany, jedním nebo druhým bulvárem či bistrem, jimiž je orámováno. s obrazy visícími – a stárnoucími – „v šeru masivních budov“ z prvního oddílu básně sem vnikla i připomínka průvodcovství, jímž jsem si v době, kdy jsem u nároží bydlel, vydělával v nedalekém Centre Pompidou, známém muzeu moderního umění. Bistro-tabák ze druhého oddílu ovšem označuje jeden z pařížských výčepů (nebo jednu z kaváren), v nichž se u zvláštního pultu prodává kuřivo jako v trafice a nad nimiž se večer rozsvěcejí známé „karotky“, rudé neony ve tvaru jakéhosi dvouvřetene (někdy jen protáhlého kosočtverce), jež přibíjejí Paříž k noční tmě – zvlášť v létě – jako rozžhavené hřeby. Mulat s krejčovským metrem kolem krku (čtvrtý oddíl) patří k nesčetným prodavačům levných šatů, jejichž prodejny bují kolem nároží spolu s holičstvími (specializovanými na africké účesy) a obchody holičskými potřebami.

Má báseň našla hned po napsání obzvlášť pozorného čtenáře v nebožtíku Jiřím Němcovi, který ji srovnával s ranými texty T. S. Eliota jako Ráno u okna nebo Bostonský večerník (The Boston Evening Transcript). Cítil jsem se tím poctěn nejen vzhledem k Jiřího náročnosti, ale i proto, že pro ty Eliotovy miniatury mám sám zvláštní slabost; dokonce bych je vyměnil za celou Pustou zemi (nebo jiné z autorových básnických monumentů), která mi na rozdíl od nich připadá příliš knižní.

Pokud jde o „mé“ nároží, nezklamalo mě ani při poslední návštěvě, kterou jsem mu věnoval letos na jaře. Pod kavárenskou stříškou jsem tu tentokrát našel malé pódium, z něhož se zubilo na svět – vestoje – hned několik mladých Japonek. Ať už šlo o prostitutky nebo jen o sekretářky čekající na schůzku se svým fešákem, vystavovaly se tu zkrátka Japonky nejrůznějších modelů – a i to mi v tu chvíli připadlo jako zvláštní jednoveršová báseň a jako zjevení z tajného středu světa.

Petr Král (1941–2020) byl básník, prozaik, esejista, překladatel. Vystudoval FAMU, pracoval jako redaktor filmové literatury v nakladatelství Orbis. v roce 1968 emigroval do Francie, kde přednášel o filmu, pracoval jako lektor, fotolaborant, tlumočník aj., po r. 1989 působil krátce na československém velvyslanectví v Paříži. Publikoval česky i francouzsky, překládal z francouzštiny i do francouzštiny. Básnické sbírky: Právo na šedivou, Soukromý život, Staronový kontinent, Pro anděla, Masiv a trhliny, Přesuny aj., prózy: Pařížské sešity, Arco, Základní pojmy aj; studie: Voskovec a Werich čili Hvězdy klobouky, Fotografie v surrealismu, Groteska čili Morálka šlehačkového dortu aj. v roce 2010 získal Petr Král titul komtura francouzského Řádu umění a literatury.

Čtěte také:

Vladimír Binar: Západní Morava

Clausheiner Wetz: Lido di Dante

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.