Petr Drábek

Domov je tam, kde jsem já

Věnoval jste se hudbě. Jak konkrétně?

Hrál jsem na flétnu, na klavír, ale nejvíc mě bavila kytara, líbil se mi Vladimír Merta. Později jsme založili kapelu, chtěli jsme hrát art rock, a já sáhl po baskytaře, 4–5 hodin denně jsem cvičil a večer jsme ve zkušebně jamovali a skládali. Myslím, že jsme byli dobří. Dnes už nikde nehraji. Ale synové chodí do hudební školy, mladší na housle, starší si vybral trubku, teď jsem mu sehnal krásné jazzové skladby. a v nízkoprahovém centru drogových závislostí klubu Pohoda v Hodoníně, kde pracuji, vedu hudební dílnu.

Je mezi hudbou a fotografií styčný bod?

Nejvíce mě baví, jak obojí vzniká. Nechám se unést místem, lidmi, okamžikem. Cítím přitom rozechvění, napětí, radost i smutek.

Co vás přivedlo k zobrazování života Romů? a změnila se později vaše motivace?

V roce 2004 jsem potkal Markétu Luskačovou, fotografovali jsme školy s romskými dětmi. Seznámil jsem se s jejich rodiči, kteří mě pozvali na kávičku. Chtěl jsem je poznat a také mně zajímalo jejich cítění muziky. Hledal jsem pak romskou osadu, kam bych se mohl vracet, protože jsem věděl, že jenom tak pochopím, jak tito lidé žijí, jaké jsou rituály, které posvěcují jejich životy. Za přáteli ze Slovenska jezdím šest let a změnilo se to, že jsem jim blíž než na začátku.

Existuje v sociálním dokumentu nebezpečí jakési estetizace, tedy toho, že snímek bude krásný, ale idealizující skutečnost, anebo na druhé straně že bude velmi drásavý, ale i to bude jenom kalkulace?

Samozřejmě, žijeme v době digitální manipulace a média zobrazují věci tak, jak se jim to hodí z hlediska reklamy a komerční úspěšnosti. i proto vznikla kdysi ve Francii agentura Magnum, která chtěla takovým manipulacím předcházet. Myslím taky, že k určité estetizaci a snímání motivu k dosažení efektu může sklouznout ten, kdo nepozná danou věc až do hloubky anebo nemá zkušenosti.

Je pro vás romské téma prozatím uzavřené?

Stále jezdím na Slovensko a fotografuji, jsou to moji známí, těším se na ně. Když si pustím nějakou hudbu, kterou jsem od nich dostal, hned bych se za nimi jel podívat. v názvu mého cyklu se skrývá to, co v sobě všichni máme – rodina, domov, láska. Je nám dobře tam, kde tyto hodnoty nacházíme.

Čím jiným se chcete ještě zabývat?

Jednu dobu jsem fotografoval v domě pro matky s dětmi v tísni. Některé z nich už z toho zařízení odešly, ale já bych je chtěl dál navštěvovat a fotografovat. Jsem rád, když se mohu něčemu věnovat delší dobu, když se nikam nespěchá. Jak už jsem řekl, naplňuje mě ten okamžik vzniku, proces tvorby. a musím v něm pokračovat dál a dál...

-tt-

Petr Drábek

Petr Drábek (1971) žije a pracuje v Hodoníně. k fotografování ho přivedl tchán, fotograf Cyril Gajdík. Kromě Romů dokumentuje život ve městě, lidi na poutích, na tržišti, pracovníky podniku Prefa (cyklus Beton-ART-ka). Samostatně vystavoval např. v Českých Budějovicích nebo Zábřehu, zúčastnil se kolektivních výstav v ČR i v zahraničí. Sám také organizuje výstavy v hodonínské Galerii Pohoda. Je studentem Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Petr Drábek

Domov je tam, kde jsem já

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu